Filosof Tomáš Vystrčil vydal jeden z nejodvážnějších a nejdůležitějších spisů posledních let. V knize Jak je bůh či nirvána pojmenovává stav existence, v nějž je vrcholně obtížné – byť i jen doufat.
Byla to tak nevýslovně obludná představa, že jedinou možnou odpovědí bylo ochrnutí všeho včetně myšlení. Když se ale všichni začali rozcházet, přál si, aby dostal aspoň pár kopanců.
„A co s ním teď?“ vykřikl někdo do ticha. Musel vědět, že všechny myslitelné možnosti povedou ke stejnému konci, ale měli by se na tom zase shodnout všichni. Protože nic nemůže být libovolné.
Výstřední příběh duševního sekáčku na maso, extrémní vhledy buddhistických mnichů a původní účel meditací všímavosti. Neboli: Co vám na kurzech mindfulness neřeknou?
Chtěla přežít. Nemohla se postavit proti všem. Bylo by to nebezpečné a jejím úkolem bylo zbavovat sebe i svoje lidi nebezpečí. A tím nebezpečím byl teď on. Takhle si to srovnala ve své rozcuchané kebuli.
Zvláštní, komplikovaná dívka, která se mnou chvíli chodila a pak zase ne. Naštěstí nejsem ten typ, který by se po prvních kopačkách věšel, takže podle všeho náš vztah trval několik týdnů.
Tak mě napadlo, že by naše země mohla mít zkratku ČAR, čili Česká amatérská republika, protože mám pocit, že jestli v něčem jako národ vynikáme, tak je to amatérismus napříč celou společností.
„Jsem ráda, že už jsem se tě konečně zbavila, ty ubožáku,“ zopakovala mi Julie prakticky při každém z přibližně desítky rozchodů, takže nebylo těžké si tu větu přesně zapamatovat.
„Chtěls utýct mezi lovce, ale máme tě,“ poznal ho. Jeden ze tří, co po něm šli tehdy v rokli. „A víš, co bude?“ Pauza a nepochopitelně spokojený úsměv. „Večer. Podříznou tě. Protože nejseš člověk.“
Jezdili jsme tam dál, ale její otec to zjistil, počkal si na mě, dal mi jednu do zubů a tichým hlasem prohlásil, že jestli ještě jednou zjistí, že jsem tam s ní byl, tak už si v životě nezašukám.
