Minulý týden šel do kin film Na plech režiséra a scenáristy Martina Pohla, kterého znají milovníci hudební scény jako rappera Řezníka nebo vyznavači černého humoru jako autora Martyho frků. Film má už teď na csfd.cz hodnocení 85 %, což je fakt hodně. Co je to vlastně za týpka, prozradil on sám. Sice je to záznam z roku 2016, ale co se asi tak mohlo za tu dobu změnit, že jo?
Martin „Řezník“ Pohl: rapper, režisér, scenárista, tvůrce počítačových her, autor kreslených vtipů Martyho frky, 38 let, Praha.
Vyrůstal jsem v Rumburku v severních Čechách, takže maloměsto, ale v pohodě. I když táta měl problémy s podnikáním, takže z toho měl občas deprese a atmosféra doma pak nebyla ideální.
Od jedenácti let jsem dělal počítačový hry. Jmenovaly se Život není krásný, podle toho mám tu zkratku ZNK, která se objevuje v klipech a na oblečení. Udělal jsem toho asi sedm dílů a pak už jsem neměl čas. Ale chtěl bych se k tomu vrátit.

Maska je už druhořadej efekt. Úplně na začátku jsem si ji dal, protože i kapely, který jsem poslouchal, se maskovaly. Teď je to vlastně plus pro mě, že mě neotravujou lidi.
Měl jsem relativně volnost, vždycky jsem byl zalezlej v pokoji a tam jsem si něco kutal.
Na základce jsem šikanoval. Ale jen takový posmívání tlustýmu. To bylo tak do pátý třídy.
Natočil jsem amatérský filmy, jeden se jmenoval podle těch her Život není krásný, pak jsem natočil film Jehovova pomsta o jehovistovi, kterýho při jedný obchůzce znásilní homosexuální sadista a jemu se trochu převrátí svět. Naposledy jsem natočil film Máma má raka, kterej je o klukovi, co si vydělává pouličníma zápasama na operaci konečníku mámy.
Úplně nový film, trochu závažnější, jsme napsali se Samirem Hauserem z Vanessy a ještě Pablem de Saxem, což je kronikář undergroundový scény. Jsou to čtyři povídky, jmenuje se to Prokopat se ven a mělo by to jít do kin. Chytl se toho producent Čestmír Kopecký, který je tím nadšený. To už by měl být film s velkým rozpočtem a se vším všudy. Měl bych ho režírovat.
Nejvíc jsem se proslavil asi tím Slavíkem.
Mě odmala nebavily ty klasický český písničky, ty sračkovitý témata o lásce. Tak jsem chtěl udělat něco opačně.
Mně se vždycky líbil Tarantino, chtěl jsem vytvořit něco podobnýho, protože tady to nikdo moc nedělá. Každý se tu bojí a snaží se, aby to nikoho neurazilo, a to si myslím, že už v dnešní době není cesta.
Mně spíš kazí život ostatní lidi. Ale život se dá užít, protože nám nic jinýho nezbejvá, stejně všichni chcípnem. Musíme se tím nějak proválčit. Když nad tím budeme moc přemejšlet, tak nám to stejně nepomůže. Prostě užít si to a nebejt sám před sebou za úplnýho kreténa. Když se člověk podívá do zrcadla, aby se nemusel úplně pozvracet.
Dětem bych chtěl předat, ať se neposerou z lidí, protože každá autorita se tě snaží formovat, ale nebejt zase nějakej macho, co má všechno na háku. Umět tím životem projít, aby se z toho člověk nezbláznil.
Mám vzory, ale snažím se je nekopírovat.
Rap je pro mě nejjednodušší způsob, jak něco sdělit. Ale není to jen tak, dělám to už deset let a jsem teď úplně někde jinde, než když jsem začínal. Víceméně to může dělat každej, když není zrovna kastrovanej a nemá pisklavej hlas.
Vizuální stránka je důležitá. Myslím, že na těch klipech jsem se udělal. Mě vždycky bavilo do klipů dávat nějaký příběh. Bylo to už před tím Slavíkem, proto myslím, že mi lidi dávali svůj hlas.
Moc na to nejsem někde se vystavovat. Maska je už druhořadej efekt. Úplně na začátku jsem si ji dal, protože i kapely, který jsem poslouchal, se maskovaly. Teď je to vlastně plus pro mě, že mě neotravujou lidi.
Jsem inženýr a škola mi pomohla v tom, že jsem se mohl věnovat těm svejm píčovinám a nemusel pak nastoupit do zaměstnání. Za to díky rodičům, že mě podporovali a já jsem se mohl rozvíjet.
Marketing v pohřebnictví bylo v tématech na závěrečnou práci, tak jsem po tom hned skočil. Je to těžkej byznys, točí se v něm neskutečný prachy a je to zkažený podnikatelský prostředí. Mají mezi sebou těžký konkurenční boj, přetahujou se
o mrtvoly, dávaj reklamy k nemocnicím, to je síla. Leží ti tam nemocná máma, vyjdeš ven a vidíš ceduli Zařiďte si pohřeb u nás.
Rumburk není pro mladýho člověka moc perspektivní prostředí. Na stáří je to super, je tam hezká příroda a tak.
Moji vrstevníci, kteří tam zůstali, si buď zařídili rodiny, nebo začali fetovat.
Nejvíc se mi v životě povedla asi ta hudební kariéra. To se mi docela podařilo prorazit.
Riskovat? Asi pro rodinu. Ale víš co, tady člověk riskuje i těma skladbama. Udělám Pana Au, někomu mrdne v palici a může udělat cokoli.
Vůbec ta postava pana Tau – chlápek, kterej nemluví a kamarádí se s dětma. To mi nepřijde oukej. Něco má za lubem.
Řídím se radou: Líná huba holý neštěstí. Člověk nesmí bejt úplná vtěrka, ale čekat doma na příležitost nemá význam. Důležitý je taky poznávat se s lidma.
Mě ta škola vlastně nebavila, dělal jsem ji proto, abych něco dělal.
Jedináčkovství má svoje specifika. Nepřipouštím si jen tak někoho k tělu.
Nemám moc rád vychloubání a vlezlost. Někoho vidíš pět minut a víš o něm celej život, co dokázal a co chystá.
Mohl bych být možná rozhodnější.
Druhýmu bych asi neodpustil zradu. Právě proto se snažím obklopovat lidma, který jsou v pořádku.
Mám strach ze smrti. Od dětství se s tím učím bojovat. Ale už je to lepší a lepší, jak se to blíží.
Text: Jiří Roth
Foto: Saša Dobrovodský (maska) a Max Muselmann pro Unsplash
Ikona: Mužská věc