Pokrčila rameny, vytáhla Jiříka ze zadního sedadla a oba zmizeli za vchodovými dveřmi. Instinkt mi docela jasně radil okamžitě odjet, užít si příjemný večer, ale nakonec zvítězila civilizovaná ohleduplnost a druh sebedestruktivní zvědavosti. Panebože. Taková dvojchyba, ale Petra se už vracela a vypadala jako publisherka lifestylových magazínů s profesní minulostí v bageterii: Odhodlaný pohled vymáčknutý ze sebevědomí založené na ctižádosti. Otevřela dveře a spolu s ní dovnitř zavanul pach divokosti, zaznamenal jsem ho i pod parfémem.

„Tak můžeme jet,“ řekla.
Byla na lovu, na důležité výpravě, na honu, na nenápadné štvanici za šancí chytit svými zkušenými masérskými prsty pořádnou životní jitrnici.
„Tak teda jedem.“
Pomalu jsem jsem posunul řadičku na D jako když pilot boeingu přidává plyn na ranveji a vzpomínal, odkud tuhle vůni dravosti znám. Samozřejmě – ze svého běhu pravěkým lesem směrem k pomstě.

Jestli máte rádi horory, ta polovina mužského těla by se vám nejspíš líbila. Složitý účes zůstal neporušený, ale pár dní od posledního setkání bylo znát. Oči zmizely, ve vlhkých důlcích se plazily oční nervy, zbytky svalů a larvy. Ptáci nejspíš nebyli až tak hladoví, zato něco stačilo sežrat nos.

Obojí nejspíš vyplašili, nebyli na lovu, takže běželi spíš rychle než tiše. Mouchy, brouci a jiní drobní tvorové si ale tenhle malý lidský svět užívali nerušeně. Nejmenší požírači mršin byli v pohodě. Bzučel, lezl, běhal a vrtěl se tam vzorek hmyzího společenství ve vzájemné harmonii – aspoň na první pohled.

Když teď na ten výjev vzpomínám, je mi trochu na blití, ale tehdy to bylo jen další z obvyklých vyjádření světa, který se odedávna s ničím a s nikým nemaže a jediná skutečná jistota tu právě značkovala vzduch smradem. I ten byl známý a nijak se nelišil od jakékoli jiné hnijící mrtvoly a že jich oba viděli dost.

„Jsou tu, vidíš?“ ukázal na torzo a funěl v předklonu, stejně jako ona. „Nebo byli. Tři, čtyři dny zpátky.“
„Možná nás vidí.“
„Možná,“ rozhlédl se, i když věděl, že kdyby to tak bylo, nezaznamená nic. Nanejvýš přiletí oštěp nebo se na ně s řevem vrhne celá tlupa s copánkama a to pak už bude fuk.
„Co mu to mohlo udělat?“
Řekl jí, že stejné zvíře, které zabilo matku. Nejspíš. Kvůli němu mělo smysl se rozhlížet, ale nic se nedělo. Lidé, ani větší zvířata, jen shluky trpělivých mrtvoložroutů.

„Jdeme dál, zkusíme to k řece,“ řekl. „Lidi se vždycky stahujou k vodě.“
Podívala se na něj a řekla, že jí najednou připadá velkej jako strom.
Narovnala se, taky vyrostla. Zpocená a na stehnech zhnědlou krev, řeka všechno nestihla smýt. Líbila se mu, to mi bylo jasný, a navíc byla pořád ještě nahá.

Ohlédl se na půlku toho cizího chlapa. Takhle nějak skončí taky, ale teď ještě ne. Takže ji vzal za ruku a odvedl pár metrů z dosahu smradu a much. A tam, na hranici smrti, ji přiměl kleknout na čtyři a zezadu ji prozkoumal stejně jako já Petru, dokud se mi ještě chtělo vyvíjet jakoukoli námahu a nestačilo mi prostě jen ležet na zádech a nechat všechno na ní. Ale ani tehdy to ve srovnání s půvabně ochlupenými koleny umazanými od lesní hlíny nebylo nic moc.

Vlastně tomu scházelo všechno kromě kdysi docela v pohodě Petřina zadku. Zadku, který se mnohem později ochotně rozplácl o sedadlo mého Range a sunul se stmívající se Prahou za svou šancí, zatímco Jiřík hrál s babičkou pexeso nebo spíš pařil na vražednou hříčku pro děti na telefonu koupeném za peníze vyměněné za mou porci slasti.
Jeho matka sklopila stínidlo před místem spolujezdce, našpulila rty, provedla jakýsi druh přípravné kontroly, a pak se zeptala, koho na tom křtu vlastně znám.

Hodil jsem do vzduchu pár jmen, známých z bulvárních webů plus autora alba Somebodyho. To ji samozřejmě ohromilo, ale držela se.
„Fakt jo? A představíš mě?“
Řekl jsem, že jasně, když tam jde jako moje partnerka. Vůbec netuším, proč jsem to slovo použil.
Položila mi dlaň na hřbet ruky na šaltpáce, takové něžné, intimní gesto. Zabloudili jsme do pseudocitového labyrintu a byla to moje vina. Šlápl jsem na plyn, auto zamručelo a vystřelilo dopředu jako raněný medvěd z mnohem srozumitelnějšího světa. Jenže na semaforu padla červená.

Předchozí kapitola: Mužská věc 145: Jak ulovit pořádnou životní jitrnici

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Pixabay
Ikona: MV a Unsplash