Mamka s osmiletým Jiříkem a jizvou po císařském řezu. Před happyendem fajn, po happyendu smutná realita. I její zadek začal poklesávat, v pouličních kruzích se tomu říká „smutná prdel“. Což je nakonec velmi výstižné, protože jak už jsem tu naznačil, Petra není zrovna nejveselejší prostitutka, jestli taková škála ve světě prodejné slasti zabalené jako masáž vůbec existuje.

Blížící se porážka jí crčí z bradavek, očí, zadku, klína, nosních dírek i tenčících se rtů jako temná fontána ze soustavy chrličů. Mně už sice tváře taky klesají do buldočího ksichtu a v tomhle směru konkuruju Petřinu zadku, ale prachy… Prachy jsou nejlepší pánská kosmetika.

Myšlenka na tělesné chátrání mě zajímá jen do té míry, abych se dokázal bez cizí pomoci vykadit a pustit si klasickou hudbu ze Spotify. Koneckonců, nepovedlo se snad mému otci po sedmdesátce přefiknout mi holku? Ten starý drak se žlutými drápy i zuby dokázal vychrlit svůj ohníček v době, kdy jeho vlastní hýždě nebyly jen smutné, ale vysloveně zoufalé. A na rozdíl od Petry nemám na život žádné zvláštní požadavky.

Tropickou podlahu terasy pozoruju klidným pohledem, nějaký ten suk nebo prasklina mě nevzrušují. A navíc, mám i své charitativní chvíle, mnohem adresnější než trvalý příkaz lidem v tísni. Po jednom zvlášť vydařeném happyendu a následném Petřině zvlášť tragickém povzdechu jsem do ztěžklého vzduchu ložnice pronesl něco jako: „Co kdybychom některej víkend vyrazili do Prahy? Do klubu?“

Chvilku pokračovala v práci s papírovými kapesníky, každý zmuchlala do kuličky a pak ji pečlivě položila na noční stolek jako korále.

Já si ale těch dvou bleskově prostřídaných výrazů v její tváři všiml. Uměla se ovládat, ale stejně mě zneklidnila. Zase jsem něco jen tak plácnul, stejně jako když jsem Julii řekl, že bych s ní chtěl mít dítě. Ta moje blbá záliba v opacích – když na mě leze chřipka, bolí hlava a teče z nosu, jdu si místo paralenu a postele zaběhat.

„A kam by to jako bylo?“ nadhodila se skvěle zahranou nezúčastněností.
„Do Nowhere, chodí tam hodně známejch lidí,“ slyšel jsem sám sebe a nakonec to definitivně podělal zmínkou o pozvánce na křest, „pro dva, tak mě napadlo…“

Poslouchat svůj vlastní hlas, jak říká tyhle kraviny byl bolestivý zážitek, ale ve srovnání s během prastarým lesem plným padlých větví a náhodně pohozených kamenů to samozřejmě nic neznamenalo.

„No tak jo, jestli ti to udělá radost,“ řekla Petra a dodala, že jen „musíme (!) vyřešit hlídání Jiříka.“
„A mohla by tvoje matka nebo tak někdo?“
„Zeptám se, ale museli bychom ho tam cestou odvízt, taková malá zajížďka, jestli nevadí.“
„Ne, ne, v pohodě,“ řekl jsem.
To jen pro představu, jak člověk i přes půl milionu let těch nejbrutálnějších zkušeností dokáže zničit hezký vztah.

Tehdy v lese všechno myslel vážně a každý doskok měl svůj smysl. Ne jako když jsme to páteční odpoledne nejdřív procukali ucpanou Prahou z východní D11 na západ k Berounu, abychom se mohli na jedinou noc zbavit osmiletého pařiče videoher.
„Chceš se seznámit s mamčou?“ zeptala se Petra, když jsme konečně zastavili před maloměstským panelákem.
„Ani ne.“

Pokrčila rameny, vytáhla Jiříka ze zadního sedadla a oba zmizeli za vchodovými dveřmi. Instinkt mi docela jasně radil okamžitě odjet a užít si příjemný večer, ale nakonec zvítězila civilizovaná ohleduplnost a sebedestruktivní zvědavost. Panebože. Taková dvojchyba, ale Petra se už vracela a vypadala jako publisherka lifestylových magazínů s profesní minulostí v bageterii: Odhodlaný pohled vymáčknutý ze sebevědomí založené na ctižádosti. Otevřela dveře a spolu s ní dovnitř zavanul pach divokosti, zaznamenal jsem ho i pod parfémem.

„Tak můžeme jet,“ řekla.
Byla na lovu, na důležité výpravě, na honu, na nenápadné štvanici za šancí chytit svými zkušenými masérskými prsty pořádnou životní jitrnici.
„Tak teda jedem.“

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Lov jelenů, anonym, Indie, cca 1775
Ikona: MV a Unsplash

Předchozí kapitola: Mužská věc 144: Škola zírání a okukování