Ve chvíli, kdy jsem se s vyplazeným jazykem a rajčatovou kůží vypotácel z finské výhně a skočil do ochlazovacího bazénku, vystoupili na břeh a dali se do klusu mezi štíhlými kmeny. Poprvé doopravdy spolu. Stejné přání, stejná myšlenka, žádné zvláštní city. Žádné zmatené rozmnožovací sračky. Program nenávisti, spodní obraz dvouhlavé srdcové královny. Svoboda. Už ne sami uprostřed směrů, ale na cestě.

A pak jsem ležel v odpočívárně, poslouchal Mozartovu symfonii č. 41 „Jupiterskou“ a nechal je běžet.

Myslím, že bylo pondělí nebo úterý kolem poledne. Moje někdejší úzkostná a k práci vychovaná povaha by se nejspíš ostýchala takhle se válet, ale po té životadárné bouračce je vždycky důvod k menšímu oddechnutí, jak by to nejspíš vyjádřil medvídek Pú. Když pominu nulový počet přátel, můj život se od existence tlouštíka ze Stokorcového lesa v jistých ohledech nijak zvlášť neliší a ve špajzu bych nejspíš našel i sklenici medu. Rozhodně mám zaostřenější smysl pro tzv. přítomný okamžik, jak se říká. A to jsem nikdy nemeditoval a ze seberozvojových knih někdy v devadesátkách četl jen příručku „Jak se zbavit starostí a začít konečně žít“ amerického prodejce vepřového sádla a mýdel Dalea Carnegieho. Nedařilo se mi ani jedno. Až teď.

Minulost mě přestala stalkovat v dlouhém plášti s kapucí a rozevřela ho jako exhibicionista po desítkách tisíc let váhání. Když tak klusali zvlněným lesem, přelézali padlé stromy a vyhýbali se nejhustějšímu mlází, mohl jsem ji normálně pozvat dál jako zapomenutého příbuzného.

V jeho běžeckém stylu jsem ostatně poznával i ten svůj, i když práci rukou zkresloval oštěp a nutnost přidržovat na zádech matčin survivalový pytel, ale jo, taky se moc nenamáhal zvedat kolena.

Občas se otočil, myslím, že by býval rád ženě podal ruku, aby s ním udržela krok. Běžela statečně, ale bylo znát, že je uvnitř poraněná, klopýtala, chytala se za břicho, ale nezastavovala. Žádná bolest ji nemohla porazit. Pomáhal jí aspoň pohledy přes rameno a já mu je jako obvykle záviděl a taky mě dojímaly, protože já jsem se takhle na žádnou ženu nikdy nedíval. Nikdy jsem k sobě nikoho takhle nepřitahoval, nepodpíral, nedržel nad vodou ani dál od požáru ani blíž k ohni, ani dál od studny, ani blíž k našemu společnému zrcadlu. Zapomněl jsem, jak se to dělá.

Věnoval jsem se spíš zírání. Okukování a představám, jak by vypadaly bez kalhotek a podprsenky. Dokázal jsem pečlivě pozorovat a tipovat, jak moc jsou nebezpečné. Jak moc opilé. Jak moc rozzuřené a psychopatické, což se zvlášť hodilo u Julie. Jestli jsou dost hezké a chytré na to, abych vedle nich mohl být veřejně viděn. Uměl jsem i slalom mezi pohledy, abych se nemusel podívat do odlesku sama sebe (Míša). Zvládl jsem i bratrský pohled obohacený zájmem a sympatiemi, což by mohla dosvědčit moje bývalá žena – a jeho spikleneckou verzi mafiánská manželka Andrea.

Uměl jsem toho vlastně docela dost, ale pomáhat ženám s překonáváním bolesti, to už nezvládnu. Do mé současné existence se nic takového nevejde. Když nepočítám pokladní v Lidlu v Novém Bydžově, kam si občas zajdu pro italské sušenky Morbidi – samozřejmě jen kvůli názvu – jedinou pravidelně dostupnou ženou je pro mě má happyendová masérka Petra. A její figuru hypnotizuju někdy nedočkavě, ale po přibližně dvou letech pravidelného kontaktu už taky docela znuděně.

Mamka s osmiletým Jiříkem a jizvou po císařském řezu. Před happyendem fajn, po happyendu smutná realita. I její zadek začal poklesávat, v pouličních kruzích se tomu říká „smutná prdel“. Což je nakonec velmi výstižné, protože jak už jsem tu naznačil, Petra není zrovna nejveselejší prostitutka, jestli taková škála ve světě prodejné slasti zabalené jako masáž vůbec existuje. Blížící se porážka jí crčí z bradavek, očí, zadku, klína, nosních dírek i tenčících se rtů jako temná fontána ze soustavy chrličů. Mně už sice tváře taky klesají do buldočího ksichtu a v tomhle směru konkuruju Petřinu zadku, ale prachy…
Prachy jsou nejlepší pánská kosmetika.

Text: Dalibor Demel
Foto: Alice Alinari pro Unsplash
Ikona: Unsplash a MV