Seděl proti mně, bicepsy jako dva pytle s pískem, tetovaná ramena, hlava dohola a zpod hustého obočí pronikavý pohled úplně černých očí. Profesionální zápasník – jeden z těch magorů, kteří se nechají zavřít do drátěné klece s jiným magorem a buší do sebe tak dlouho, dokud to jeden z nich nezabalí. Bavíme se o tom jeho sportu a o životě a jak to bylo ve škole, když na něho vypustím otázku: „Jaká tvoje vlastnost se ti v životě nejvíc osvědčila?“ A on ani nezaváhá a vyhrkne: „Slušnost.“
Tady následovala rozpačitá pauza, protože jsem se snažil v duchu napasovat na tohohle hromotluka to, čemu se říká slušnost. Pobaveně se na mě díval, protože mu bylo jasné, čím se můj ubohý mozeček zrovna zabývá. Zmohl jsem se jen na zoufalé: „Jak to myslíš?“ Rozesmál se. A začal mi vyprávět, jak dělal vyhazovače někde v baru a když byl ve službě první noc, servali se tam nějací hosté, on mezi ně vletěl a plný adrenalinu se do nich agresivně pustil, že je jako vyhodí, načež se všichni otočili proti němu a dali mu přes držku. A jeho kolega, který tam byl už kolik let, mu pak povídá: „To takhle nemůžeš. Musíš bejt slušnej.“ On od tý doby byl a nikdy už neměl takový problém jako tu první noc.
Kovboje jsme jako kluci vnímali jako rovné chlapy, kteří se domluví a domluvené potvrdí stiskem ruky, což je něco jako nejvyšší přísaha. Bez slušnosti by to nebylo možné.
Byl to jeden z těch rozhovorů, které vám zůstanou viset v hlavě. O rok později jsem dělal rozhovor s prototypem slušňáka Markem Ebenem a on tvrdil, že slušnost je vlastnost, která vás nikdy nemůže zklamat. „Slušný člověk se prosadí vždycky. Možná to bude trvat dýl, ale prosadí se.“ A vyprávěl zase o tom, jak když moderuje pro různé velké společnosti, si mu vždycky ti hlavní manažeři stěžují, jaká je nouze o lidi. Nabídek mají hodně, ale těch slušných je mezi nimi málo.
Potíž bude asi v tom, že slušnost je někdy vnímaná jako slabost. Ten, kdo ji takto vnímá, si ale neuvědomuje, že tím dává slušnému člověku do ruky ohromnou zbraň. Když si totiž o někom myslíte, že je slaboch, polevíte v ostražitosti. A ten slaboch, který je pořád ve střehu, vás přemůže. Jen si vzpomeňte na legendární filmovou postavu inspektora Columba (Ano, je to vymyšlená postava, no a co?). Jak si z něho všichni dělali legraci, jak ho podceňovali a snažili se ho urážet a on to všechno jako trouba snášel, aby je pak přesvědčil, že ti troubové jsou oni a poslal je pykat za své zločiny. A jak jsme té jeho slušnosti fandili a věřili v její vítězství.
Slušnost totiž není slabost. Je to podaná ruka. Je to deklarace mírumilovnosti. Dvířka otevřená směrem klidu a pohody. Se slušným člověkem se vždycky dohodnete. On do svého života nepouští žádnou záludnost a když se s ním spojíte, ať už v byznyse nebo v životě, nepustí ji ani do vašeho života. Což neznamená, že o ní neví a nedokáže se jí bránit. Často dáváme lidem otázku, jakou věc na světě by mohli změnit, kdyby to bylo v jejich moci. Kdyby se někdo zeptal mě, odpověděl bych, že bych si přál, aby všichni lidé byli slušní. A nemyslím si, že by najednou na světě bylo méně legrace, vzrušení či dobrodružství. Jenom bychom se nemuseli obávat zákeřné rány zezadu. A to musí být hezký pocit.
Text: Jiří Roth
Foto: Mubariz Mehdizadeh/unsplash.com
Ikona: Mužská věc