Tenhle článek vznikl v roce 2013. Tehdy jsem se ho rozhodl napsat hlavně kvůli sobě. Z médií tehdy denně proudily zprávy z bojiště, a já jsem přemýšlel nad tím, co se tam vlastně doopravdy děje. Dnes se situace opakuje. Nejdřív Izrael, teď Sýrie. Schválně si zkuste porovnat tehdejší text se současnou situací a odpovědět si na otázku, co se za těch dvanáct let vlastně změnilo.

Trvalo hodně dlouho, než jsem se k němu dostal. Na rozdíl od mnoha svých krajanů se chce brzy vrátit. Sám byl v politice aktivní a mohl tak nahlédnout pod pokličku různých zákulisních praktik. teď má strach, protože dlouhé prsty jeho nepřátel ho mohou dostihnout všude. Po delším jednání a snahách mi přes prostředníka vzkázal, že teda jo. A tak jsem tam byl. Vzduch se dal krájet a vedro bylo k zalknutí. Byl jsem obklopen cizími tvářemi a čekal na svého průvodce. Každou chvíli do mě někdo drcl, což k smrti nenávidím, takže jsem se vměstnal do nejvzdálenějšího kouta, kde nechodilo tolik lidí a kde jsem měl dokonalý přehled. Konečně se objevil. Arab na první pohled. Vysoká postava, vlasy barvy havraní černě a uhrančivé oči. Nebylo možné se splést. Je to on. Vyrazil jsem mu v naproti. Aby nedošlo k mýlce. Nepopisuju tu setkání na syrském tržišti pod žhavým sluncem, ale v nejmenovaném pražském nákupním centru uprostřed ledna. Můj zdroj informací ale z válečné zóny před několika dny přiletěl. Krátce jsme se pozdravili, představili se a vyrazili hledat klidné místo k rozhovoru. Ziad (tak se mi představil) byl trochu vyděšený z toho množství lidí a trval na tom, že bude mluvit jedině na místě, kde nás nemůže nikdo slyšet. Nakonec jsem to vyřešil telefonátem svému kamarádovi, který mi půjčil klíč od jedné ze svých kanceláří. Bylo pozdní odpoledne, v kanceláři jsme byli sami a Ziad se konečně uklidnil. Po čtvrthodině nezávazného tlachání jsem se ho začal opatrně ptát. A on mi odpovídal. Nejprve opatrně, ale postupně ztrácel zábrany, až to do mě nakonec pral pod tlakem. Několikahodinové povídání jsem pak musel docela dlouho vstřebávat, než jsem byl schopen sednout k počítači a stručně sepsat, co jsem se dozvěděl.

Nejdřív musím vysvětlit jednu věc: jsem alergický na to, když mi někdo vnucuje svůj názor. Je dost smutné, že zejména veřejnoprávní média ve svém zpravodajství bezostyšně nálepkují jednotlivé strany, aby měl český čtenář (divák, posluchač) jasno, kdo je nepřítel a komu fandíme. Nikdy nečtete o akci organizace Hizballáh, ale vždy o akci teroristů z Hizballáhu. Nečtete o pouhých akcích vládních vojsk proti demonstrantům, ale o represivních akcích proti pokojným demonstrantům. (Opravdu někdo věří, že na Blízkém východě někdo dokáže demonstrovat pokojně?) Připomíná vám to Šafránkovu slovní ekvilibristiku ve vydařené trilogii o básnících? Mně také. Co to má sakra znamenat? Inu – jedinou věc. Patříme do amerického tábora a musíme proto používat jeho slovník. No jasně že v syrském konfliktu hrají roli Amíci. Co jste si mysleli? Že tam jde o demokracii? Ne, to opravdu ne. Nebo alespoň ne v první řadě. Jde o něco mnohem důležitějšího. Jde o mocenský vliv. Jde o dodávky zbraní. Jde o ropu a zemní plyn. O to všechno tady kráčí. 

První, co Ziad na začátku našeho rozhovoru udělal, bylo, že na počítači otevřel mapu Arabského poloostrova. Pak píchal prstem do jednotlivých států a odříkával: „Amerika, Amerika, Amerika, Amerika, Rusko, Rusko, Rusko, Amerika.“ Když říkal Rusko, myslel tím také Čínu a Írán. Amerika má na tomto území geografickou převahu, ale chybějí jí významné články do skládačky. Chybí jí získat Libanon, Sýrii a Írán. Do Íránu se asi nepohrne vzhledem k tomu, že se tamní vláda netají svými jadernými dispozicemi. Ovládnutím Libanonu a Sýrie by ale nepohrdla. Zvlášť když obě země mají před sebou vidinu tučných zisků ze zásob ropy a zemního plynu ve Středozemním moři – pokud jim je Izraelci s Kyprem nevyfouknou –, podzemní zásoby jsou zřejmě vzájemně propojené, takže na povrchu sice můžete mít těžní věž postavenou na svém území, ale odkud do ní čerpáte ropu, to už nikdo nevidí. A že třeba právě Libanonu by příjmy z ropy hodně pomohly vylepšit finanční situaci, není vůbec pochyb. V těchto zemích ale mají zatím svou pevnou pozici Rusové. Náboženské konflikty se řeší pomocí zbraní a Rusko tu funguje jako spolehlivý dodavatel. Dalo by se říct, že studená válka se přesunula z celého světa právě sem. Tady si to obě velmoci rozdávají schované za šarvátkami místních rebelů nebo za lokálními konflikty, které nenápadně pomáhají rozdmýchávat. 

Když jsem se Ziada ptal, jaký vývoj by si přál, trochu mi vyrazil dech. Nejprve ukázal na hranice Sýrie, Jordánska a Iráku a zeptal se, co je na nich divného. Krčil jsem rameny. „Jsou jako podle pravítka. To nejsou přirozené hranice. Já bych chtěl, aby se všechny tyhle státy spojily do jedné velké říše.“ Jeho prst přitom objížděl oblast sahající od Íránu na východě až po Egypt včetně Sinajského poloostrova na západě a od Turecka na severu až po Saúdskou Arábii na jihu. Ukazoval mi území bývalé Mezopotámie. Pak přiznal, že je utopista a že něco takového se asi nikdy nepodaří. Faktem je, že lidé těchto zemí bojují mimo jiné o stejnou věc – o uznání kolébky náboženství. O to, aby mohli říct, že tady a nikde jinde na světě se zrodilo to pravé náboženství. Vůbec mě nenapadá způsob, jak by se ti dobří lidé mohli na něčem tak abstraktním někdy dohodnout. 

Než jsme se dostali ke konfliktu v Sýrii, probrali jsme nejprve zhruba sedmdesátiletou historii Arabského poloostrova. (Delší období nemá z hlediska tohoto článku žádný význam a stejně jsem nabyl dojmu, že příčiny konfliktů se cyklicky opakují.) Někteří z vás asi už tuší, co přijde. Ano, ustavení Státu Izrael v roce 1948. Na otázku, jak hledí Ziad na Izrael, se rozhostí dlouhé mlčení. Pak ze sebe pomalu vysouká: „Z dnešního hlediska uznávám jeho existenci, ale kdybych se měl vyjádřit k okamžiku jeho vzniku, byl bych určitě proti.“
Židé tehdy získali svůj stát (v té době ho uznalo jen několik zemí, přičemž tehdejší Československo bylo mezi prvními) a začali ho usilovně budovat. Vymezené území jim je ale malé a bylo malé už od začátku. Vlastně krátce po vyhlášení nezávislosti svedli Izraelci válku s Palestinci a rozšířili svůj stát nad rámec území, které jim původně schválila OSN. Podle Ziada touží Izraelci po obsazení území sahajícího od Nilu až po Eufrat, což sice může znít také jako utopie, ale vzhledem k tomu, že se Izrael neustále snaží své území rozšiřovat, je dost možné, že se mu to časem i podaří. Dílčí úspěchy má. Jmenovat můžeme třeba Golanské výšiny. Sýrie je lehce nervózní právě kvůli Golanským výšinám. Nevelké území na hranici s Izraelem umožňuje Izraelcům kontrolovat situaci v této oblasti.

Na severu Izraele ale leží stát, který se zatím zuby nehty brání jeho rozpínání. A brání se úspěšně právě díky organizaci zvané Hizballáh, o které v českých médiích čteme nebo slýcháme, že je teroristická. Ziad ale upozornil, že je to zatím první organizace, která dokázala tak dlouho Izraeli vzdorovat. Zatím nejdelší konflikt, třiatřicetidenní válku v roce 2006, Hizballáh vyhrál a Izraelcům konečně došlo, že do Libanonu se tudy asi nedostanou. Tahle válka tehdy dost otrávila Západ, který se netajil svým zklamáním nad prohrou, a od té doby je Hizballáh teroristickou organizací. Jak tohle všechno souvisí se Sýrií? Docela dost. Hizballáh by nikdy nebyl tak silný, kdyby neměl významného spojence. Tím spojencem je Írán a veškerá pomoc do Libanonu putuje z Íránu přes Sýrii. „Teroristé“ z Hizballáhu si navíc osvojili docela účinný způsob boje proti Izraeli. Protože Izrael si velmi cení svých občanů, začali vojáci z Hizballáhu unášet izraelské vojáky a vyměňovat je za své zajatce ve výhodném kurzu jedna ku dvaceti. Vždycky když je zle, unesou nějakého Izraelce a donutí jeho domovinu k vyjednávání. Izraelci si zatím s Hizballáhem nevědí moc rady, což je podle Ziada zásluhou přísně strukturované organizace, která věnuje velké úsilí prověřování svých budoucích členů. A protože jde o nezávislou organizaci nepodléhající libanonské vládě, dá se říci, že všichni, kdo v ní působí, jsou stoprocentně oddaní své věci a je prakticky nemožné je donutit ke spolupráci nebo ke zradě (jak neznámé pojmy pro české vlastence). Docela legračně může působit informace, že v Hizballáhu je docela dost lidí, kteří přes den normálně chodí do práce a ve volném čase po večerech bojují. Mezi členy Hizballáhu jsou také velmi asketičtí lidé, kteří žijí v přírodě jako poustevníci.

V roce 2005 byl zavražděn bývalý libanonský premiér Rafík Harírí. Američané se pochopitelně snažili hodit atentát na hlavu Hizballáhu, ale ten se jim vysmál. Jako důkaz amerického tvrzení měly posloužit výsledky sledování Hizballáhu ze strany Izraele, ale Hizballáh dokázal, že věděl o tom, že je Izraelem sledovaný, a obvinění tak rozmetal na prach. Proč by měl Hizballáh asi tak zabíjet Harírího, když věděl, že ho Izraelci sledují? Z Harírího se tak stala oběť teroristického řádění (a další důvod, proč nemáme rádi teroristy), ačkoli to byl podnikatel, který pravděpodobně šel při budování svého soukromého impéria přes mrtvoly. Rafík Harírí byl multimilionář, který zbohatl na obnově Bejrútu po občanské válce a zakázky na tuto činnost rozhodně nezískával v transparentním výběrovém řízení. Jeho politické angažmá bylo jenom výsledkem jeho podnikatelských praktik vedoucích k hromadění bohatství a moci. Harírí se hlásil k sunnitským muslimům. 

Informace o tom, kdo se ke komu hlásí, jsou na této části kontinentu dost zásadní. Náboženské třenice jsou významnou rozbuškou lokálních konfliktů a podle toho, k jakému náboženství se lidé řadí, se dá očekávat, jak budou bojovat (ano, to jsou ti sebevražední atentátníci zblblí vidinou posmrtného života v ráji). Ziad, který studoval náboženství dost podrobně, tvrdí, že zatímco bible nedává velký prostor násilí, některá ustanovení koránu lze vykládat i tak, že podněcují k otevřeným konfliktům. Spousta lidí si navíc vykládá korán po svém a pro jakýkoli čin v něm najde ospravedlnění. „Řeknu ti takový blbý příklad. V koránu je psáno, že můžeš mít jednu ženu i dvě ženy i tři ženy i čtyři ženy, když k nim budeš stejně spravedlivý, a to nebudeš. Co z toho vyplývá? Že nebudeš stejně spravedlivý ke všem ženám, takže můžeš mít jenom jednu. Spousta lidí ti ale řekne – vidíš, tady je napsané, že mohu mít čtyři ženy. A takto si pak ospravedlní i to, když někoho zabijí.“
Muslimové jsou rozdělení na dva největší tábory – šíity a sunnity. V drtivé většině muslimských států vládnou sunnité. Hizballáh tvoří šíité, kteří vládnou rovněž v Íránu. Režim syrského prezidenta Asada sice není šíitský (Asadova rodina se řadí k alávitům), ale nic proti nim nemá, takže íránské pomoci Hizballáhu nestojí nic v cestě. Napětí mezi sunnity a šíity, které trvá už několik století, dnes západní velmoci úspěšně využívají při tahání za nitky. Když někde potřebují vyvolat konflikt, stačí málo a oheň je na střeše. Kdyby vás zajímalo, co názorově dělí šíity a sunnity, má to co dělat s Mohamedem a jeho nástupci. Sunnité žijí a chovají se podle pravidel, která sepsal přímo Mohamed a jsou tedy podle svého přesvědčení věrni Mohamedovi. Šíité na rozdíl od nich uznávají Mohamedova nástupce Alího a z hlediska Ziada jsou trochu pokrokovější. Nám stačí vědět, že ačkoli žijí vedle sebe, mohou jejich názorové rozpory způsobit ozbrojený konflikt. Pro český národ, který vše řeší politickými vtipy a kolaborací, je to příliš nepochopitelné.

Takže to shrneme. Když si odmyslíme náboženské rozkoly místních obyvatel, máme tu Středozemní moře a zásoby strategických surovin, které by se měly dělit mezi Izrael, Libanon, Sýrii a Kypr. Pak je tu Arabský poloostrov, který povětšinou ovládají Američané. Je tu severní část poloostrova, kde se americkému vlivu s ruskou pomocí brání Sýrie a Libanon, který zároveň čelí útokům Izraele.

 A je tu ještě írán, jehož sebevědomí stále stoupá a na který si nikdo zatím moc netroufá, i když snahy tu už byly. Jen si vzpomeňte na válku v Iráku a bubnování na poplach, když se objevily zprávy, že v Íránu mají vlastní nukleární zbraně. Írán je vůbec se svými plány a se svou aktivitou trnem v oku Američanů. Netají se například tím, že chce osvobodit Palestinu, což pochopitelně naráží na americko-izraelské snahy. Když se ptám, jestli mám mít strach z Íránu, Ziad mě uklidňuje. „Ještě nic zlého nikomu neudělal.“ Spolknu poznámku o fatvě na Rushdieho, protože to je další věc, kterou asi nikdy nepochopím. Tím se zvolna dostáváme k Sýrii a k válce, která tam už bezmála dva roky zuří.

Nejprve bychom si měli říct, jaký režim panoval v zemi před vypuknutím konfliktu. V prezidentském křesle seděl Bašár Asad, jehož otec Háfiz Asad nebyl zrova lidumilný vládce. Moci se ujal jako generál a při svém vládnutí si rozhodně nebral servítky. Když kupříkladu tvrdě zakročil při nějakých nepokojích, nechal na místě mrtvé děti. Otcům dětských obětí vzkázal, aby si udělali jiné nebo poslali své ženy do prezidentského paláce, že se o nové děti sám postará. Ať je to, jak chce, jedno se mu podařilo. Jelikož dokázal tvrdě potlačit opozici, vybudoval poměrně homogenní stát, který se stal silným a stabilním hráčem v regionu. Už tehdy se tím vymkl snahám USA o kontrolu a Američané si napsali Sýrii na černou listinu. Háfiz Asad kromě jiného také usiloval o zpětné dobytí území, které Sýrie ztratila v šarvátkách s Izraelem. Nejlépe vyzbrojený stát oblasti však Sýrii pokaždé porazil, a tak se prezidentovi nesplnil ani jeho sen získat zpět už zmiňované Golanské výšiny, na jejichž ztrátě se jako voják v roce 1967 podílel.

Háfiz Asad počítal s tím, že do prezidentského křesla zasedne po jeho smrti nejstarší syn Basil Asad. Bašár Asad proto v klidu odjel do Londýna na studia a byl nemile překvapen, když jeho starší bratr tragicky zahynul a on se musel po smrti svého otce ujmout vlády nad Sýrií. Bašár Asad nebyl jako jeho otec a pomalu se snažil změnit poměry v zemi. Pomalu proto, že kdyby to udělal rychle, asi by dlouho nepřežil. Jeho pomalým krokům, se kterými mu pomáhali nově jmenovaní vládní úředníci nezatížení minulostí, ale úspěšně házeli klacky pod nohy příslušníci starých struktur, kteří měli a možná ještě mají ve státě nezanedbatelný vliv. Mnozí zahraniční pozorovatelé také vyčítají Bašáru Asadovi nezkušenost zejména při zahraničních jednáních, ale kdo by věřil pozorovatelům ve službách imperialistických mocností, že? 

Prezident Asad se hlásí k alávitům, kteří sympatizují se šíity, a patří tudíž k oblíbencům Hizballáhu. A do toho přišlo jaro v roce 2011 a události v Dará. Podle oficiálních informací potlačily vládní jednotky pokojnou demonstraci za uvězněné a mučené děti, které se provinily tím, že napsaly na zeď heslo demonstrantů v Tunisku a Egyptě Národ chce svržení režimu. Mě osobně by zajímalo, o jak staré děti šlo, a opět to srovnávám s dětmi „našimi“, které mají asi sotva tušení, kde leží nějaké Tunisko, natož aby věděly, co se tam čmárá po zdech. Jinými slovy nevěřím, že nějaké dítě mladší patnácti let by šlo a samo od sebe napsalo takový nápis. Ale věřím tomu, že to napsalo, „protože přišel takový hodný strejda a dal mi za to balíček žvýkaček Pedro“.

Ziad mi řekl, že v Dará se sešlo více negativních jevů. V první řadě provincii, ve které se Dará nachází, řídí nějaký prezidentův příbuzný, který je více podoben starému Asadovi. Na dětské provinění reagoval nepřiměřeně tvrdě, což vyvolalo protesty rodičů postižených dětí a následně ozbrojený konflikt. Jakmile vypukly první nepokoje, vložily se do věci Spojené státy a Izrael a začaly foukat do ohýnku. My si na tomto místě můžeme říci, že je trochu divné, že tak bagatelní záležitost rozpoutala ozbrojený konflikt v celé Sýrii. My si tady dokonce můžeme myslet, že tomu někdo pomohl. Někdo, komu se hodí, když se budou lidé v Sýrii vzájemně mydlit. Destabilizace v zemi může pomoci v oslabení moci Hizballáhu a otevřít tak cestu Izraeli do Libanonu. Třeba. Nebo může pomoci Američanům dosadit loutkový režim, který jim zajistí podíly na těžbě ropy. Třeba. Nebo zvyšuje poptávku po zbraních všeho druhu, které dodávají Rusové. Třeba. Nebo to může znamenat ještě něco jiného, co my Evropané vůbec nechápeme. 

Zajímavé je sledovat, kdo se vlastně v syrském konfliktu angažuje. Tak je to především vláda prezidenta Asada. Pak je to exilová vláda, kterou vede Muaz Chatíb a která usiluje o svržení režimu. Její nevýhodou je, že není přítomná v zemi, a nemá tudíž žádný reálný vliv na vývoj situace a zejména na dalšího hráče, kterým je Svobodná syrská armáda. Nicméně západní mocnosti hledí na exilovou vládu s nadějí, protože ji tvoří intelektuálové, jimž je jakékoli násilí cizí. Což samozřejmě zní chvályhodně, kdyby v tu chvíli nezačalo blikat varovné světýlko, které naznačuje, že s dobráky se snáze dohodne výhodná smlouva. Také si lze položit otázku, jak salonní intelektuálové dokážou zvládnout rozdělené a rozdivočelé obyvatelstvo bez použití násilí. 

A konečně je tu Svobodná syrská armáda, jak jsme už naznačili. Ačkoli tento název působí velmi důstojně, nic takového jako Svobodná syrská armáda vlastně neexistuje. Co existuje, je spousta ozbrojených skupinek, které po sobě vzájemně střílejí k nemalé radosti dodavatelů zbraní. Ti všichni si říkají Svobodná syrská armáda, ačkoli nemají žádný společný program nebo politický cíl. Každý, kdo si někde sežene samopal a zastřelí svého souseda, může říct, že to udělal právem, protože soused byl přívrženec Asadova režimu a vrah, tedy ozbrojenec, je příslušníkem Svobodné syrské armády. Američané s Izraelci jsou také poněkud znepokojeni tím, že právě tahle neorganizovaná jednotka se může stát nástrojem jejich nepřítele, ať už si pod tím označením představíme kohokoli. Jestli někdo záměrně rozpoutal konflikt v Sýrii, a my tu zdůrazňujeme slovo jestli, pak teď možná marně hledá způsob, jak to znovu dostat do přehledného a snadno definovatelného tvaru. A prostí lidé se zatím na ulicích střílejí. Když jsme dospěli až k tomuto bodu, Ziad se zarazil. „Já vlastně vůbec nechápu, proč se to všechno děje.“ 

Na článku jsem pracoval asi týden a samozřejmě jsem chtěl, aby si ho Ziad přečetl. Jenomže jeho už nebylo. Na e-mail mi jenom odpověděl, že už není v Evropě. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na tu starou židovskou anekdotu, jejíž pointa zní: Všechno je jinak.

Text: Jiří Roth
Foto: Samir Smier; Artem; Ahmed Akacha/pexels.com
Ikona: Mužská věc