Po dalším bodnutí následovalo divoké mrskání ocasem, hladina zpěnila a do hnědavého límce bublin se vynořila lidská hlava a pak i tělo. Zvíře u dna to zjevně dostalo do srdce.
Bývalá zdravotní sestřička Petra, která mi sem jezdí dávat masáže, dokáže vtipně obměňovat své postupy i hadry. Takže mám vždycky pocit, jako by se objevila nová žena.
Pozor! Blíží se úchylný miliardář se sklepem plným zvířecích vnitřností naložených ve formaldehydu. Nebo hůř: někdo ze spolků Chlapské kruhy, Žij svou mužnost a podobných kravin.
„Sleduješ mě?“ Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem váhavě přikývl. Nemělo smysl nic skrývat. Rozhodně není hloupá. „A co chceš?“ položila logickou otázku. „Chceš mě?“ Ano, cítil jsem, jak moc ji chci.
Skoro jsem končil, když mě málem porazila rána do zad. Znovu do mě zkusil strčit, ale uskočil jsem a přirazil ho ke stromu. Špičatá suchá větev se mu z hrudníku vynořila celá od krve.
Kde tehdy dřepěla Julie? Pravděpodobně chodila na večírky s dalšími nadějnými absolventy VŠE, souložila jako o život a v měsíčních nocích ještě tančila s toulavými psy.
Dívka, mohlo jí být tak sedmnáct, kolem krku šátek, v uchu asi tisíc náušnic, navíc další v nosní dírce, žvýkala jablko a upírala na mě obrovské tmavé oči. Vůbec neladily s její zrzavou kšticí.
„Nemám strach,“ zkusil zalhat a zaznamenal souhlasné zamručení.
Tak takhle se to dělá, dobře: „Nemám strach,“ zopakoval silnějším hlasem, zamračil se a s čvachtnutím zarazil oštěp do bláta.
„Vrať se,“ požádala ho žena vážným hlasem, když ještě před svítáním odcházel. Do šera, vlhka, ukopnutých palců. A mnohem horších věcí, takže to myslela velmi vážně.
Život mi už nic nepřináší. Už jsem všechno zažil, všechno viděl. Ale hlavně – jak já nenávidím tuhle současnou dobu! Je mi z ní na zvracení! Opravdu nepocítím sebemenší lítost, když zítra umřu.
