Byl to šílený nápad, ale žádný jiný v tu chvíli nepřipadal v úvahu, Julie. Tobě se líbil, on ho vymyslel a já jsem jeden z jeho výsledků. Vidíš, nakonec v tom příběhu všichni najdeme své místo.
„Musíš vstát,“ řekl jí s očima na kamenech a sálavou představou několika příštích nocí. „Musíš vstát a jít se mnou, než zjistí, že jsme pryč a přijdou.“
Podívala se na něj. Neuhnul očima, nelitoval ji a neomlouval se. Namáhavě vstala a chvíli ho pozorovala jako nějakého neznámého tvora.
„Dobře,“ řekla. „Kam půjdeme?“

Jako film. Občas si části našich znovuobjevených příběhů přehrávám před spaním jako filmové ukolébavky. Když nemůžu zabrat a mám pokušení vzít si neurol nebo otevřít další láhev. Svědí mě jako strup, rád bych na ně zapomněl, ale zároveň jsou tím jediným, co se pohybuje, co dýchá a funí a pohybuje se odněkud někam po dlouhé a nebezpečné dráze. Protože já teď žádnou skutečnou dráhu nemám a moje pohyby jsou předvídatelné jako kreslená groteska – i když zdaleka ne tak vášnivé. Nestěžuju si. Často si ale připadám jako věhlasný starý profesor při pohledu na rozevlátý plášť některého z doktorandů, jak běží do laboratoře, v níž se právě rozpípala kontrolka nečekané změny skupenství.

Dal bych si to celé znovu, ale zároveň jsem rád, že už nemusím, ale zároveň bych si to dal celé znovu, i když jsem rád, že nemusím a takhle dál až navěky.
Takže zatímco scházím dolů do sauny, vzal ji za ruku a jemně provedl křovinami na volnou zem. Beru si z věšáku měkký bílý ručník ve chvíli, kdy se oba klopýtavě rozběhli přes pláň s pískem a žlutou trávou k hranici lesa. Držel ji za ruku, kolem ramen, dotýkal se jí, aby se ujistil, že jsou oba naživu. Aby nespadla, aby se změnili v jedno čtyřnohé a čtyřruké tělo se silou, kterou si budou navzájem dodávat, zatímco já se sprchuju vodou navoněnou rozmarýnem.

„Můžeš dál?“ zeptal se jí při udýchaném odpočinku pod prvními stromy, obloha růžověla, chystala se oranžová a já se utíral do měkkého bílého ručníku a čekal, až se digitální teploměr na stěně sauny přehoupne na sto dvacítku. A pak jsem otevřel skleněné dveře, posadil se na lavici a ve vůni dřeva se potil jako oni, když klusali mezi kmeny, po kotníky v listí a probouzejících se kytkách k nejdůležitějšímu stromu v lese.

Zatím byli sami, nikdo je nelovil, ale to se brzy změní. Blížili se k řece. Ten strom ke své poslední noci na světě vybrala matka. Proto se mu nejdřív nelíbil, ale teď znamená budoucnost – s vakem naplněným mnoha užitečnými věcmi včetně kůží a zahnutého zubu mrtvého zabijáka. Brzy ho našel, opřel oštěp o kmen, vyhoupl se nahoru do větví a zpátky seskočil s nadějí pro sebe a smrt všechny ostatní zakleté do velkého koženého plodu bohatství.

Posadila se na zem a oddychovala, držela se za břicho. Viděl její únavu, ale slunce už vyšlo a tábor není daleko. Vzal od ní ohňové kameny, to poslední, co jim scházelo, a opatrně je přidal k háčkům, sekeře, nožům a kůžím připraveným k proměně v nové oblečení. Ale teď ještě ne.

„Musíme za řeku,“ oznámil a s vakem v podpaží udělal pár kroků k vodě, „odpočineme si pak. Až tam, kam se budou bát jít,“ vyvolal si z paměti rozervanou polovinu snědého těla a vlasy zapletené do copánků.
„Bát? Proč?“ zvedla k němu oči se zábleskem strachu. Překvapil ho, protože on už se nebál, strach patřil do včerejška. Dnes už ho zaměstnávala jediná myšlenka, teď už nejen zaostřená a probarvená, ale i s podrobnostmi jako žíly na snědých zápěstích a cizí zbraně, možná lepší, mnohem lepší a bude jich víc, určitě.

Klekl si a řekl jí o zabitém cizím muži ve vlnitém lese za řekou.
„Bude jich hodně. Přicházejí. Chci jít k nim.“
Pořád ještě nerozuměla.
„Přidat se k cizím? To ale…“ nejspíš by namítala totéž, co matka, ale nenechal ji domluvit.
„Ne. Přivést je do tábora,“ kývl směrem, odkud utíkali, „k nim. Ve tmě, až budou spát.“

Trvalo to jen záblesk. Nepatrné rozšíření očí a na vrcholu zastavený nádech, ale pochopila, samozřejmě, zatímco přesýpací hodiny v sauně vypouštěly poslední pětinu písku a srdce si začínalo hrát na buchar. Z nosu se mi každou vteřinu odlepila kapka a rozstříkla se na dřevěnou rohož.

Pomalu vstala a dívala se mu do očí, do modrého a hnědého a držela si ruku na zakrváceném břiše.
V noci minulost i budoucnost zmizely. Zůstaly v blátivé břečce, v níž ležel a pozoroval oblohu, ale teď si prohlížel svou ženu se šrámy na prsou, na krku a na ramenech, s krvavými stehny a viděl na jejím těle svůj vlastní odraz jako na nejklidnější hladině, tak jasně, jako nikdy předtím. 
„Ty chceš, aby všichni…“
„Jo,“ řekl, „všichni.“
„I Hlína?“
„Ten ne,“ zaváhal při vzpomínce na otce a všechno, co se mezi nimi v noci změnilo. „Ale teď musíme za řeku. Hned.“

Mračila se a vrtěla hlavou, jako by pořád nemohla uvěřit, že někdo může mít tak velkolepě vražednou představu a navíc ještě dost vůle, aby se ji pokusil naplnit. Její výraz se ale měnil, už nevypadala tak ztrápeně. No samozřejmě, sdílená nenávist uzdravuje, pomsta chutná jako horká povidla a koneckonců ani tahle moje nádherná sauna, hi-tech bezpečnostní plot a vůbec celá ta úžasná zaalarmovaná hacienda nevznikly z bůhvíjaké lásky.
„Dobře,“ zopakovala a stiskla rty, „taky to chci. Ať chcípnou všichni, až na Hlínu.“
A pak se nechala vzít za ruku jako nějaká sladká říční víla a oba vešli do proudu, protože každý zvlášť by se na druhý břeh nedostali.

A ve chvíli, kdy jsem se s vyplazeným jazykem a rajčatovou kůží vypotácel z finské výhně a skočil do ochlazovacího bazénku, vystoupili z proudu na břeh a dali se do klusu mezi štíhlými kmeny. Konečně doopravdy spolu. Už ne sami uprostřed směrů, ale na cestě.

Předchozí­ kapitola: Mužská věc 142: Vystřídali se na mně všichni

 

Text: Dalibor Demel
Foto: Artem Belinskij pro Unsplash
Ikona: Unsplash (foto) a Mužská věc