Kůže postupně povolovala. S každým pokusem se mezera mezi rukama rozšiřovala, potřeboval čas. Znovu se převalil na záda, aby si odpočinul a nechal řemeny víc prosáknout, a pak ucítil dotek na kotnících a uzel se začal hýbat se strany na stranu. Leknutím se posadil, ale někdo ho chytil za loket a strhl k zemi.

„Lež,“ zasyčel hlas. Poznal ho i takhle ztlumený do hadího šepotu.
Uzel na kotnících se znovu rozhýbal a pak sevření povolilo a nohy se v jednom přirozeném pohybu odlepily od sebe, ležel na zádech.
„Teď na bok, očima k ohni.“
Znovu se převalil a za chvilku se totéž stalo s rukama.

Obrátil se na druhý bok, otec v kožešině zalepené blátem vypadal jako obrovský červ. Ale nebyl to červ, byl to jeho hliněný otec. Vtiskl mu do ruky kamennou čepel a položil vedle něj oštěp.
„Běž, rychle,“ řekl. „K jezeru do křovin, čeká tam na tebe.“
„Ona?“
Přikývl.
„A ty? Jestli tě chytí, zabijou tě.“
„Potřebujou moje věci,“ zavrtěl hlavou. „Pro sebe i na výměnu. Běž. Jezero, křoviny.“

Rozloučil se s otcem kývnutím hlavy a dal do toho drobného pohybu všechen obdiv k jeho odvaze a všechno usmíření, jakého byl schopen. Otec se usmál a stiskl mu rameno. Ještě chvilku leželi vedle sebe a oba doufali, že ten druhý pochopí všechno, co už si nestihnou říct.
„Běž rychle,“ zopakoval otec.
„Jo. Jezero, křoviny.“
Naposledy se na otce podíval, vzal nůž a oštěp a odplazil se hlouběji do tmy. A pak se pomalu zvedl a nahý, pohmožděný a od krve, jako by se právě narodil, rozběhl se tam, odkud přišel.

Následující události si mimořádně oblíbila Julie. Když jsem jí je té divoké noci vyprávěl celý roztřesený z bouračky, cesty a ještě víc ze zbystřeného čichu a protržené paměti, několikrát dlouze vydechla a svěřila se mi, že se jí znovu zapnula žehlička na zádech.
„Ještě že ji v tom roští vůbec našel. A co jí teda udělali?“ ptala se s nepřehlédnutelnou dávkou sadistické dychtivosti, pozdě k ránu, kdy nebe nad Prahou růžovělo a ptáci začínali vyklovávat hnízda do zateplení našeho baráku. Mohl jsem jen pokrčit rameny.

Protože když ji těsně před podobným svítáním konečně objevil, vyděšenou a schovanou v křovinách na břehu, tu hladkou ženu z jezera připomínala jen očima. Všude bláto, škrábance a dočerna zaschlá krev a nejvíc na stehnech. Hledal ji dlouho, v dešti obcházel zarostlý břeh, až ho napadlo vlézt do jezera a v lijáku plavat kolem převislých větví, protože to by nikdo z lovců neudělal. Popálená kůže ve vodě štípala a pořád mu ještě tepalo v hlavě, ale chladná hladina pomáhala. Bolest se rozprostřela po celém těle v malých ohniscích a bylo jich tolik, že se slily do povšechné zmlácené únavy.

A pak zaslechl ten hlas, zasténání, zakňučení, něco mezi zvířecím a lidským, a když se prodral větvemi a listím, bylo jasné, že přesně taková je: žena zraněná jako zvíře.

V začínajícím svítání si nejdřív všiml jen zahuštěného šera, vypadala jako velký balvan ztracený v houštině, a pak se z něj oddělila jedna končetina a dala mu znamení. Rychle se brodil ke břehu, rozhrnul pár větví a byl u ní. Položil jí ruku na rameno, ucukla, ale i tím krátkým dotekem zachytil chvění. Vlasy měla slepené blátem, a tenká vrstva jí pokrývala záda, jen vrcholky špičatých kostí uprostřed zůstaly bílé jako kopce se sněhem na vrcholech.

„Jak to…“
„Řekl, že jsem ti pomohla,“ přerušila ho. „Přivázali mě a všichni, hodně… Bolí to.“
Vstala a musela se přitom jednou rukou opřít o zem, měla ji zaťatou v pěst. I tu druhou, ale k tomu, aby ukázala na ránu uprostřed těla, prsty nepotřebovala.

„Kvůli tobě,“ dívala se na něj bezvýrazně, ze dna sil. Nahá jako včera, tentokrát ne pro krásu, ale noční můru. Zapotácela se, stačil ji zachytit a pomalu složit do písku.
Slunce ještě čekalo pod světem, ale krajina už modrala. Posadil se vedle ní a zeptal se, jak se jí podařilo –
„Hlína. Rozvázal mě. A dal mi tohle,“ natáhla ruce a rozevřela prsty.

Ty jediné se netřásly, dva těžké ohňové kameny jim dodaly pevnost. Seděly jí v dlani jako zbraně. Silnější než sekery, než palice, než všechna ostří a hroty kolik jich v životě viděl, silnější než nejdelší a nejostřejší oštěp, jaký kdy syn dostal od otce na svůj první lov. A taky to zbraně byly. Díval se na ně a jeho vybuchlá myšlenka dostávala jasnější tvary a sytější barvy, narýsovala se mu v mysli jako načrtnutá zápletka jedné z komiksových knížek, jimž jsem věnoval celou spodní polici knihovny. Stačilo je vybarvit a ještě jednou zariskovat. Zariskovat, jako kdyby byli mrtví už zaživa, což v té chvíli víceméně byli, protože návrat k „normálnímu“ životu už nepřicházel v úvahu a cokoli „nenormálního“ znamenalo dřív nebo později smrt, jak ostatně mohlo dosvědčit oko v barvě oblohy.

Byl to šílený nápad, ale žádný jiný v tu chvíli nepřipadal v úvahu, Julie. Tobě se líbil, on ho vymyslel a já jsem jeden z jeho výsledků. Vidíš, nakonec v tom příběhu všichni najdeme své místo.
„Musíš vstát,“ řekl jí s očima na kamenech a sálavou představou několika příštích nocí. „Musíš vstát a jít se mnou, než zjistí, že jsme pryč a přijdou.“
Podívala se na něj. Neuhnul očima, nelitoval ji a neomlouval se. Namáhavě vstala a chvíli ho pozorovala jako nějakého neznámého tvora.
„Dobře,“ řekla. „Kam půjdeme?“

Předchozí­ kapitola: Mužská věc 141: Všechny ředitelovy ženy

Text: Dalibor Demel
Foto: Stormseeker a Engin Akurt na Unsplash
Ikona: Unsplash (foto) a Mužská věc