Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi.
Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou.
Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

NĚKDY KONDOM NESEDÍ
Ale stejně si ho musíš nasadit

P.B. Whalen

PRAHA – Ježíš, den po tom, co mě vyhodili z toho propagandistickýho baráku, byla v budově vodní havárie. Teda, v našem činžáku.

Když jsem se v šest ráno vracel domů po pohodový, ale nudný noci plný pití a zírání na cizí ženský, vstoupil jsem do chladný, jemný mlhy.

Svítidlo viselo ze stropu a pohupovalo se. Bylo slyšet, jak voda, prosakující levným sádrokartonovým stropem, stéká a kape na podlahu.

Bylo to v mé milované rambajz místnosti – místnosti, kterou jsme s mou odcizenou ženou asi deset let měli jako ložnici, ale kterou jsem teď využíval ke kouření, pití, poslouchání hudby a k pobavení (zřídka se objevujících) hostů ženského pohlaví.

Seděl jsem v promáčeném křesle a chechtal se. Tak asi opravdu nadešel konec světa. Nebo alespoň někdo – řekněme Satan – chtěl, abych si to myslel.

No, všechno se to muselo sesypat. Jo, všechno se hroutilo, to jo – ve vzduchu lítalo víc a víc trosek, jak se můj život rozpadal na kousky.

Rozvod, vyhazov – a teď potopa.

Nezbývalo než jít do večerky na rohu pro další pivo a celé dopoledne o tom všem závažně rozvažovat.

Ještě chvíli jsem se smál. Zavolat policii, hasiče nebo instalatéra musel někdo jiný.

Poté, co jsem na čtyři hodiny vytuhnul, voda pořád tekla všude kolem.

Přesně tak – celou noc nikdo nic neudělal.

Láďa, který se staral o opravu v mém bytě, mi řekl, že nakonec někdo zavolal instalatéra a ten zavolal policajty, kteří vyrazili dveře bytu v pátém patře. Vešli do bytu, kde bylo po kotníky vody.

Hadice na vodu praskla nebo se odpojila z nějakýho ventilu v koupelně. Bylo to v jednom ze šesti nebo sedmi bytů v domě vlastněných „těmi Rusy“ – kteří, jak tomu osud chtěl, ten týden zrovna nebyli doma.

Voda prosákla čtyřmi patry a ničila pokoje jeden pod druhým a dostala se až k mému bytu v přízemí.

Škody v mém bytě zahrnovaly strop a stěnu mého rambajz pokoje a taky několik polic s knihami, časopisy a starými vinylovými deskami (nic příliš cenného).

Láďa se o té katastrofě nějak dozvěděl a chodil od patra k patru shánět kšefty. Zaklepal na moje dveře. Bylo to vyrušení, který jsem nepotřeboval, protože jsem už jsem zase začal pít – ale věděl jsem, že nakonec se něco bude muset udělat, a pozval jsem ho dál.

Láďa se rozhlédl a zasmušilým tónem mluvil o možnosti vzniku „plísně“, přičemž vyjádřil podiv nad tím, že už to dávno celé nezplesnivělo.

Měl jsem pojištění? Ano, řekl jsem. Láďa mi řekl, abych škody nafotil a fotky okamžitě poslal pojišťovně.

Dal mi předběžný odhad: 17 000 Kč. Jeho chlapi můžou začít v pondělí. Na místě jsem souhlasil.

Ladislav Tománek byl plešatějící chlápek s pivním břichem a flekatým obličejem, ze kterýho čišela energie. Měl špinavý nehty, černý knír jako mrož, z nosních dírek mu lezly černý štětiny, měl žlutej předkus, díky kterému vypadal jako veverka, a takovej ten účes „na Jágra“, kdy jsou vlasy dlouhý až na záda, ale po stranách jsou na kraťounko. Jo, a taky z něj sálal dusivý tělesný zápach.

S Láďou jsme si od začátku rozuměli. Měl dobrou angličtinu s newyorským přízvukem/nádechem, což dávalo smysl, protože strávil skoro dvacet let v USA, konkrétně v New Jersey.

Láďa mi vysvětlil, že v polovině 80. let utekl z Československa a skončil buď v Paramusu, nebo v Passaicu (už jsem zapomněl, ve kterým z nich). Vyučil se u několika štědrých Američanů a nakonec si založil vlastní firmu na stavbu domů a komerčních budov.

Ale protože Amerika byla čím dál tím víc na hovno – vysoký daně a nekonečný hloupý pravidla pro začátečníky – s manželkou, Češkou, kterou poznal, když se pohyboval v rozsáhlých českých a slovenských kruzích v New Jersey, se v roce 2004 rozhodli vzít děti a přestěhovat se zpátky do Prahy. Po návratu se okamžitě rozvedli.

Láďa – extrémně upovídaný člověk, který vás dokáže utopit v hurikánu slov – mi tohle všechno řekl během prvních deseti minut našeho prvního setkání.

No, a tak jsme se syny strávili víkend stěhováním všeho nábytku a harampádí z rambajz pokoje a vyhazováním všeho zničenýho.

V pondělí v devět ráno se objevil Láďův člověk. Ten chlapík vypadal jako kreslená postavička – zamračenej týpek s vyholenou hlavou a tetováním. Ramena jako bizon a doutnající vztek. Neřekl ani slovo, jen se šíleně šklebil, obličej měl pokrytej bílým prachem.

Trvalo mu asi pětačtyřicet minut, než rozmetal střechu na třísky a suť odvezl.

Láďa přijel zkontrolovat práci. Když si všiml, že zase piju, odešel a vrátil se s taškou čtyř piv. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu a pili.

Láďa říkal, že v rambajz pokoji se bude muset opravit zeď – ne strhnout a vyměnit, ale opravit a vymalovat. Doporučil taky instalaci nového ventilátoru v koupelně. To by znamenalo vytrhat strop v koupelně. Nový účet by činil 27 000 Kč.

Láďa si byl celkem jistý, že to pojišťovna uhradí. A chtěl, abych mu zaplatil v hotovosti – zítra. To bylo blbý, protože bych musel jít do banky opilej – což normálně člověk úplně nechce –, ale souhlasil jsem.

Láďa taky řekl, že koberec bude v pořádku, když ho nechám urychleně vyčistit a vysušit, ale že to asi nebude součástí pojistné události. Doporučil mi jednu čisticí firmu a dal mi její vizitku.

S pivem za pasem Láďa dál kydal hnůj na firmu, která budovu na začátku devadesátých let přestavěla/rekonstruovala.

„Mafie,“ řekl. „Museli to být mafiáni. To, co udělali, bylo úplně na hovno! Šmejdský materiály, příšerný provedení. Vypínače světel, na který se už nedaj sehnat díly. Ventilátory, který přestali vyrábět před patnácti lety! Směšný.“

Řekl jsem: „No, ten developer, co tu budovu stavěl – teda přestavěl a prodal byty – byl Ital, jestli to myslíš takhle. A ano, přivezl spoustu materiálu z Itálie. To vlastně bylo prezentovaný jako velká přednost – v italském stylu. Kupující jim to zbaštili. Dokonce i na mou ženu to skoro udělalo dojem.“

Láďa se zasmál. „Italská mafie prodává ruské mafii. To jsem si myslel. A neříkej mi, že to nevím – jsem z New Jersey, kde máme mafiánů spousty.“

„Ale no tak,“ řekl jsem, „víš, že to není možný. Ne ve Spojených státech, ne v New Jersey.“

Smáli jsme se a cinkali lahvemi. Láďa mi řekl, ať zavolám do pojišťovny, aby příští týden poslali někoho na kontrolu. Slíbil, že na tu schůzku taky přijde, aby všechno vysvětlil a ujistil se, že od nich dostanu peníze.

Ve středu přijeli dva další chlápci, aby udělali nový stropy a zeď.

Pomocník byl mladej chlapík s obrovským plnovousem. Šéf měl obrovský břicho a obrovskej úsměv a byl hrozně přátelskej. Ukázalo se, že je to odborný řemeslník, který odvedl rychlou a dobrou práci.

Taky se strašně potil a vypadal, že každou chvíli umře na infarkt. Na oběd šel dolů do večerky. Dost mě překvapilo, když se vrátil s balíčkem deseti studenejch párků v igelitovém obalu, jednou obří Studentskou pečetí a dvoulitrovou lahví Braníku.

Seděl na bedně s nářadím, všechno to zkonzumoval asi za 15 minut a vykouřil dvě cigarety.

S oběma pokoji byli hotoví ve tři odpoledne. Poslední věc byl ten mokrej, špinavej koberec. Zavolal jsem do firmy, kterou mi Láďa doporučil. Chlapík přijel v pět a za hodinu a půl to vyřešil.

Láďa přijel druhej den všechno zkontrolovat. Pochvaloval si to. Předal jsem obálku z banky s 27 000 Kč. Vypsal mi stvrzenku.

Tak to bylo všechno. Konečně bylo všechno, jak má být. Zbývalo už jen rozhodující setkání s člověkem z Kooperativy další pátek.

„Poslouchej,“ řekl Láďa. „Běž koupit nějakou dobrou, drahou láhev, kterou můžeme tomu chlápkovi dát. Koňak. Ale drahej. Ne nějakou tu Tesco značku. Nějakej známej. Francouzskej.“

„Vážně?“ řekl jsem. „Dát mu láhev, aby si mě oblíbil? Nenaštve ho to? Jakože podplatit chlapa flaškou, to jako vážně?“

„To není úplatek!“ Láďa řekl podrážděně. Pohrdavě mávl rukou. „Je to gesto dobré vůle, můj americký příteli. Víš, jak to funguje, nejsi hloupej. Třeba si ji vezme. Možná ne. Možná si všichni dáme panáka. Víš, taková ta střední cesta. Věř mi.“

Tohle se mi ani trochu nelíbilo – vlastně to protiřečilo všemu, co jsem předstíral, že zastávám. Prostě to nebyl americkej způsob. V Americe by něco takovýho bylo považovaný za trapný a neprofesionální. Setkalo by se to s otevřeným výsměchem a zesměšněním.

Nene – my jsme šli na korupci a laskavosti úplně jinak.

No, ale tohle není moje země. Po několika hodinách přemýšlení jsem se rozhodl, že udělám přesně to, co mi Láďa řekl.

Jak se s oblibou říká v prostituční branži – někdy kondom nesedí, ale stejně si ho musíš nasadit.

Nebo, jako v tomhle případě, to vypadalo, že budu muset zaplatit ještě víc, abych stejně přišel o peníze.

Později ten den jsem konečně viděl ty ruský bossy. Vrátili se do města a na příkaz doktora se vydali na svou každodenní procházku, protože prý byli na umření.

Vypadali zatrpkle a křehce, chudokrevně a naštvaně, když se se zrcadlovými slunečními brýlemi a s bílými kníry pooooomalu kolébali po ulici a vypadali jako pár vysloužilých imitátorů Freddieho Mercuryho.

Láďa mi řekl, že ti Rusové neměli pojištění, a tak se chtějí soudit.

„Cože? Koho budou žalovat?“ zeptal jsem se. „Já bych měl žalovat je.“

Láďa se ušklíbl. „Slyšel jsem, že po vaší správcovský firmě požadujou deset milionů. Patří jim ten byt, který tu potopu způsobil, plus ty dva byty ve dvou patrech hned pod ním. Všechno je totálně v prdeli, ale řekli mi, ať odprejsknu. Jdou do toho s jejich vlastní firmou.“

Cože? pomyslel jsem si. Žádný pojištění pražskýho majetku nakoupenýho za špinavý ruský prachy? Bylo něco takovýho vůbec legální?

Tihle Rusové – no do prdele, pomyslel jsem si. Od objednávání si holek a kluků na byt na šílený bakchanálie jste teda ušli pořádnej kus cesty.

Páni, měli jste to vidět. Někdy večer jsem viděl tři nebo čtyři hezký holky a kluky, jak jdou do toho ruskýho pátýho patra.

Několikrát jsem dokonce narazil na ruský hosty, když se potáceli ven k taxíku. Byli tak opilí, že se jim nohy měnily v rosol.

Jednou jsem dokonce musel chytat jednu postarší dámu, která uklouzla, když vrávorala dolů po schodech. Chybělo jen půl vteřiny, aby si vyrazila zuby na zábradlí. Smrděla jako lihovar a zaskučela rusky. Byla tak vděčná, že mě objala a zasypala polibky.

Opilí, provinilí Rusové zaplavili Prahu: Film. Krátký film, který nikdo neviděl.

No, takže o koňaku jsem nevěděl nic, ale zašel jsem do velkýho Tesca a koupil láhev Rèmy Martin VOSP za 1399 Kč.

Láďa říkal, že dobrý. Já jsem se ale pořád dost obával, jestli se mi tohle gesto dobré vůle nevymstí.

„Nech všechno na mně,“ řekl Láďa. „Neříkej ani slovo, i kdyby se tě ptal.“

Zástupce Kooperativy, Milan, přijel včas. Byl to urostlej a fyzicky zdatnej chlap, kolem třicítky. Měl krátkej sestřih ve vojenským stylu a na sobě šedý kalhoty a bílou košili bez kravaty.

Milan vytáhl vytištěný fotky, který jsem mu poslal. Spolu s Láďou jsme si šli prohlédnout rambajz pokoj a koupelnu. Milan přikyvoval, ale neříkal skoro nic, když mu Láďa podrobně vysvětloval, jak probíhají práce.

Vrátili jsme se ke kuchyňskýmu stolu. Láďa s Milanem vedli dlouhý rozhovor v češtině. Nerozuměl jsem všemu, ale zdálo se, že Láďa přednesl svůj ostrý útok na „ty Rusy“, v podstatě je ze všeho obvinil a označil je za idioty a zločince.

Zatímco Milan vytahoval z brašny papíry, Láďa sáhl po láhvi koňaku.

„Tady můj přítel,“ řekl, ukázal na mě a mluvil anglicky, „chce, aby sis to vzal, Milane – jako poděkování za tvou dobrou práci.“

Milan se usmál a podíval se na mě. Pokrčil jsem rameny. Prohlédl si láhev, zavrtěl hlavou a podal ji zpátky Láďovi a řekl něco česky.

„Děkuje ti, ale říká, že nepije,“ řekl Láďa a zasmál se.

No, takže Milan nakonec schválil výplatu 22 000 Kč.

Nebylo to skvělý – ale nebylo to špatný. Každopádně pro mě bylo dost těžký vůbec tomu věnovat pozornost. Všechno jsem podepsal.

No, a tak jsem měl velkou láhev koňaku k pití, když jsem se v myšlenkách vrátil k tomu, jak mě ty americký propagandistický klauni po devatenácti letech vyhodili – a neměli ani odvahu nebo slušnost uvést důvod.

Prostě mi řekli, že moje konkrétní pozice – ano, jenom moje – najednou přestala existovat. Použili termín „reorganizace oddělení“, ale i tak mi to připadalo jako chabá a lstivá výmluva, která nemohla nikoho přesvědčit.

Někdo říkal, že můj vyhazov souvisí s tím, že jsem vznesl otázky ohledně válečného zpravodajství. Ve stylu: „Opravdu musíme opakovat tyhle zjevné nepravdy? Copak nemáme žádnou úctu sami k sobě?“

Žádná odchylka od krví nasáklýho scénáře nebyla tolerovaná. Zabíjení, vylidňování a masivní geopolitická konfrontace prostřednictvím zástupné války byly na spadnutí.

Plutokraté z armády, průmyslu, zemědělství a digitálních technologií slintali nad vidinou moci a zisků, které by mohli uchvátit, kdyby zabíjeli a měnili režim ještě o něco intenzivněji.

Výsledná propaganda byla tak primitivní a vulgární, že se vám hlava svěsila hanbou.

Za první rok války pražští mistři propagandy vyhodili devět lidí – všichni z nich byli z různých zemí bývalého sovětského bloku, kromě mě, osamoceného Američana, který se ozval.

Tak takhle to dělají Američani.

Když se podívám zpětně, to, co mě stále udivuje, jsou moji bývalí kolegové – ti, kteří vynikali v plazení se a kydání hnoje za pár babek; ti, kteří se tak rádi klaněli s tvářemi umazanými od hoven – a jejich zbabělá ustrašenost.

Každopádně, jak jsem do sebe lil ten koňak, cítil jsem, jak ze mě začala vyprchávat nemoc duše.

Takže děkuju, Láďo, moc ti děkuju.

 

 

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

SOMETIMES THE CONDOM DON’T FIT
But You Got to Wear It, Anyway

by P.B. Whalen

PRAGUE—Then, Jesus, the day after they fired me from the propaganda shack, the building got flooded. My apartment building, I mean.

Returning home at 6 a.m. after a relaxing but uneventful night of drinking and staring at strange women, I walked into a cool, fine mist.

The light fixture was dangling and you could hear the water trickling as it seeped through the cheap plasterboard ceiling.

This was my beloved rumpus room—the room my estranged wife and I used as a bedroom for around a decade—but which I now used to smoke, drink, listen to music and entertain (infrequently appearing) female guests.

I sat in the waterlogged chair and giggled. Well, the world really did seem to be ending fast. Or at least somebody—let’s say, Satan—wanted me to think so.

Well, and it would all have to come down. Yep, everything was coming down, all right—the ether was thick with flying wreckage as my life was torn to fragments.

Divorce, fired—and now a flood.

The only thing to do was to get more beer at the corner večerka and spend all morning thinking heavy thoughts about it.

I giggled some more. Calling the cops, fire department or a plumber would have to be somebody else’s job.

Water was still floating in the air when I passed out four hours later.

That’s right—all night, ain’t nobody didn’t do nuttin’.

Láďa, who handled my reconstruction, told me somebody finally called a plumber, who called the cops, who broke down the door of the flat on the fifth floor. They stepped into water up to their ankles.

A water hose had busted a hole or broken away from a fitting in the bathroom. This was in one of the six or seven flats in the building owned by “the Russians”—who, as fate would have it, were out of town that week.

The water soaked through four floors, destroying rooms in a straight line, until it hit my flat on the ground floor.

My damages included the ceiling and wall of the rumpus room, as well as a few shelves of books, magazines and old vinyl record albums (nothing too valuable).

Láďa had somehow got word of the disaster and went floor to floor to drum up business. He knocked on my door. This was an interruption I didn’t need, as I had already begun the day’s drinking—but I knew something had to be done, eventually, and invited him in.

Láďa looked around and spoke in a grave tone about the possibility of “mold,” expressing wonder that fungi hadn’t already completely taken over.

Did I have insurance? Yes, I said. Láďa told me to photograph the damage and send the pictures to my insurance company immediately.

He gave me a preliminary estimate: 17,000 Kč. His men could begin work on Monday. I agreed on the spot.

Ladislav Tomanek was a balding, beer-bellied, splotchy-faced ball of energy. He had grime-encrusted fingernails, a walrus-style black mustache, black bristles exploding from his nostrils, yellow buckteeth that made him look like a chipmunk, and one of those hairdos that’s got long hair going down the back but is shaved super-short on the sides. Oh, also smothering body odor.

Láďa and I got along well from the start. He spoke good English with a New York sort of accent/vibe, which made sense—he had spent almost 20 years in the U.S.A., specifically New Jersey.

Láďa explained he’d run away from Czechoslovakia in the mid-80s and wound up in either Paramus or Passaic (I forget which). He’d apprenticed with some generous American guys and eventually established his own home and commercial construction business.

But as America turned increasingly shitty—high taxes and endless dumb rules, for starters—he and his wife—a Czech he met while hanging around New Jersey’s extensive Czech and Slovak circles—decided to take their kids and move to back to Prague in 2004. Upon return, they immediately divorced.

Láďa—an extreme chatterbox capable of drowning you in hurricanes of verbiage—told me all this in the first ten minutes of our meeting.

Well, so my sons and I spent the weekend removing all the furniture and junk from the rumpus room, throwing away everything that was ruined.

Láďa’s guy showed up at 9 a.m. on Monday. This fellow seemed like a cartoon—a scowling type with a shaved head and tattoos. Bovine shoulders and smoldering rage. He didn’t say a word but just grinned crazy-like, his face covered in white dust.

It took him around 45 minutes to blast the roof to splinters and cart away the debris.

Láďa arrived to inspect the work. Noticing that I had been drinking again, he left and came back with a bag of four beers. We sat at the kitchen table and drank.

Láďa said the rumpus room wall would have to be repaired—not torn down and replaced, but repaired and painted. He also recommended installation of a new ventilator in the bathroom. This would involve ripping out the bathroom ceiling. The new bill would be 27,000 Kč.

Láďa seemed pretty confident the insurance would cover it. And he wanted me to pay him in cash—tomorrow. It was a hassle, as I would have to go to the bank while drunk—something you generally didn’t want to do—but I agreed.

Láďa also said the carpet would be O.K. if I got it cleaned and dried pronto, but that this shouldn’t be part of the insurance claim. He recommended a cleaning business and gave me their card.

A beer under his belt, Láďa proceeded to pour scorn on the company that had rebuilt/refurbished the building in the early 1990s.

“Mafia,” he said. “Had to be. Such shitty work! Garbage materials, awful craftsmanship. Light switches you can’t get parts for anymore. Ventilators they stopped making 15 years ago! Ridiculous.”

I said, “Well, the property developer who did the building—rebuilt it and sold the apartments—he was an Italian, if that’s what you mean. And yes, he did bring in a lot of materials from Italy. That was one of the selling points, in fact—‘in the Italian style.’ The buyers lapped it up. Even my wife was semi-impressed.”

Láďa laughed. “Italian mafia selling to Russian mafia. I figured as much. And don’t tell me I don’t know—I’m from New Jersey, where we got plenty of mafia.”

“Oh, come on,” I said, “you know that’s not true. Not in the U.S.A. Not in New Jersey.”

We laughed and clinked bottles. Láďa told me to call the insurance company and tell them to send their representative for an inspection next week. He promised to be there for the meeting, to explain everything and make sure I got the money.

On Wednesday, two different guys arrived to put in the new ceilings and do the wall.

The assistant was a young guy with a gigantic beard. The boss had both gigantic belly and a huge smile, very friendly. He turned out to be an expert tradesman who did fast, good work.

He also sweated horrifically and seemed about to die of a heart attack. For lunch, he went down to the večerka. I was astounded when he came back with a package of ten cold hot dogs in a plastic wrapper, one of the giant Studentská Pečeť chocolate bars, and 2L bottle of Braník.

Sitting on his toolchest, he consumed it all in about 15 minutes and smoked two cigarettes.

They were done with both rooms by 3 p.m. The last thing was the damp, filthy carpet. I called the company Láďa recommended. A guy came over at 5 and took care of it in 90 minutes.

Láďa arrived the next day to examine the work. It met his approval. I handed him a bank envelope with 27,000 Kč. He scribbled me a receipt.

So that was that. Everything ship-shape at last. All that remained was the crucial meeting with the Kooperativa man the next Friday.

“Listen,” said Láďa. “Go buy a nice, expensive bottle we can give the guy. Cognac. But an expensive one. Not, like, the Tesco brand. Something famous. French.”

“Serious?” I said. “Give him a bottle to get on his good side? Won’t it piss him off? Like, bribing a guy with a bottle, really?”

“It’s not a bribe!” Láďa said irritably. He waved a hand dismissively. “It’s a goodwill gesture, my American friend. You know how this works—you’re not stupid. Maybe he’ll take it. Maybe he won’t. Maybe we’ll all have a shot. You know, the middle ground. Trust me.”

I didn’t like this one little bit—in fact, it went against everything I pretended to stand for. It just wasn’t the American Way. In America, such a thing would be considered shabby and unprofessional. It would be openly laughed at and mocked.

No, sir—we carried out our corruption and “favors” in a completely different way.

Well, but it wasn’t my country. After thinking it over for a few hours, I decided to do exactly as Láďa said.

As they like to say in the prostitution business, sometimes the condom don’t fit—but you got to wear it anyway.

Or, as in this case, it seemed I would have to pay even more to still lose money.

Later that day I finally saw the Russian kingpins. They had returned to town and gone out for their daily walk, under doctor’s orders, as they were soon to die.

They looked bitter and brittle, anemic and angry, as they waddled slooooowly down the street in their their mirror sunglasses and white mustaches, looking like nothing so much as a couple of retired Freddie Mercury imitators.

Láďa had told me the Russians didn’t have insurance—so they were suing.

“What? Who they gonna sue?” I asked. “I should sue them.”

Láďa snickered. “I heard they’re demanding ten million from your building management company. They own the place that flooded, plus the flats on the two floors right under. All totally farked, but they told me to buzz off. They’re going with their own company.”

What? I thought. No insurance on Prague assets purchased with dirty Russian money? Was such a thing even legal?

Those Russian guys—well shit, I thought. You’ve come a long way, baby, from dialing up both call girls and male escorts for your hysterical bacchanals.

Aw man, you shoulda seen it. Some evenings, I’d see three or four pretty girls and boys on their way up to that Russian fifth floor.

A few times I’d even bumped into the Russian guests as they staggered out to their taxis—so drunk their legs had turned to jelly.

Hell, once I’d even had to catch an older lady after she lost her footing stumbling down the stairs. She was a half-second from smashing her teeth into the banister. She stank like a distillery and ululated in Russian, so grateful she hugged and peppered me with kisses.

Drunk, Guilty Russkies Flooded Out in Prague: The Movie. A short film seen by no one.

Well, so I didn’t know anything about cognac but I’d gone down to the big Tesco and got a bottle of Rèmy Martin VOSP for 1,399 Kč.

Láďa liked it. I, however, was still quite anxious about whether this “goodwill gesture” would backfire.

“Let me handle everything,” Láďa said. “Don’t say a word, even if he asks you.”

The Kooperativa rep, Milan, arrived on time. He was trim and physically fit, somewhere in his 30s. He had a short, military-style haircut and wore gray slacks and a white button-down shirt without a tie.

Milan took out printed copies of the photos I had sent. He, Láďa and I went to inspect the rumpus room and bathroom. Milan nodded but said little as Láďa explained the work in detail.

We went back to the kitchen table. Láďa and Milan had a long conversation in Czech. I didn’t understand it completely, but it seemed that Láďa delivered a blistering attack on “the Russians,” essentially blaming them for everything and accusing them of being idiots and criminals.

As Milan removed paperwork from his satchel, Láďa reached for the cognac bottle.

“My friend here,” he said, pointing at me and speaking in English, “wants you to have this, Milan—to thank you for your good work.”

Milan grinned and looked at me. I shrugged. He examined the bottle, shook his head and passed it back to Láďa, saying something in Czech.

“He thanks you but says he doesn’t drink,” said Láďa, chuckling.

Well, so Milan ended up approving a 22,000 Kč payout.

Not great—but not bad. In any case, it was hard to care. I signed the papers.
Well, and so I had a big bottle of cognac to drink as I got back to thinking about how the American propaganda clowns had fired me after 19 years—and didn’t even have the courage or decency to provide a reason.

They simply told me my particular position—yes, just mine—suddenly no longer existed. They used the term “departmental reorganization,” but that still seems a feeble, weaselly excuse that convinced nobody.

Some said the firing had to do with how I had raised questions about the war coverage. As in, “Must we really repeat these obvious untruths? Have we no self-respect?”

No dissent from the blood-soaked script was tolerated. Killing, depopulation and massive geopolitical confrontation via proxy war were on the cards.

The plutocrats of the military, industry, agriculture and digital tech complexes were foaming at the mouth over the control and profits they could seize if they just killed and regime-changed harder.

The resulting propaganda was so primitive and vulgar, it made you hang your head in shame.

That first year of the war, the propaganda masters of Prague fired nine—all ex-Soviets of various stripes except for me, the lone American to speak up.

Now that’s the American Way.

Looking back, it’s my old colleagues—they who excel at groveling and shoveling shit for a few bucks; they who so love to genuflect with shit-smeared faces—whose craven timorousness still astonishes.

Anyway, I could feel the soul sickness beginning to ebb as I guzzled down that cognac.

So thank you, Láďa—thank you very much.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer