Jako vojáci Ruské federace při jednáních s civilisty v ukrajinských vesnicích, bojovníci Hamásu ve styku s izraelskými ženami, izraelští vojáci v debatě s palestinským adoslescentem chyceným s kamenem v ruce, afghánští Mudžáhidové versus dva nebo tři ruští poradci, které v 80. letech 20. století v Kandaháru slavnostně stáhli zaživa z kůže, američtí kolonisté v boji s chyceným nepřátelsky naladěným indiánem, indiáni při hře s chyceným nepřátelsky naladěným americkým kolonistou, nebo skupina šikanátorů plus přihlížející proti vytipovanému spolužákovi v českých pasťácích i základkách, abychom se nemuseli tolik vzdalovat. Jen s technologicky méně vyvinutou sadistickou invencí a každopádně se snahou, aby něco zbylo i na zítřejší obřad, kdy mu společenství vysvětlí s definitivní platností, jak důležité je bez výjimek dodržovat pravidla. 

 

Například: V jiných skupinách se šuká bezbřeze a napřeskáčku, takže ženy jsou nepřetržitě březí. Zatímco u nás má každý muž jednu nebo dvě, musí se o ně starat, přibližně ví, které dítě je jeho a nechce vidět zbytečně moc podříznutých vlastních krků – takže zabíjíme mnohem méně nadbytečných kinderů, například. By mu nejspíš vmetli, ale už by nedodali, že ředitel má nárok na všechny ženy v dosahu, takže se stejně pořád buď těhotní, kojí nebo šuká. Takových pravidel by mu připomněli celou větev a hlavně pochop, že když se máš vrátit za rok, respektive nechat se zabít, a ty místo toho přijdeš rovnou do tábora, nemůžeš čekat, že ti narušování samotných základů našeho blahobytu projde. 

Samozřejmě, nemohlo projít a neprošlo.  

Jak už jsem se tu zmínil, kromě kopanců, kamenů a klacků použili oheň a dva nebo tři nejrafinovanější nasadili i vlastní bimbasy jako hlavně pro žluté proudy, protože chápali, že nejde jen o bolest těla, ale taky vymezení nového společenského statutu. Po pár hodinách zpátky doma na tom byl dost uboze, ale přesto si tuhle část jeho příběhu moc rád připomínám. Když tu tak sedím, ze studijních důvodů si pouštím filmy o hrdinech s nejistou budoucností a uvažuju o svém vatovaném hnízdě, je mi dávno jasné, že tyhle naše časoprostorové body jsou siamsky prorostlé do jediného rajského jablka: sladkého plodu úlevy.    

Drobné chladivé jehličky, cítil je na nohou i na tváři, na tenké kůži na bocích. Kameny přestaly létat, děti nejspíš zmizely, nevěděl, nechtěl se otáčet. Začínalo pršet. Převalil se na záda a vystavil vodě popálené břicho a hruď. 

Chladilo to, překonal bolest v čelisti a otevřel pusu, nechal kapky dopadat na jazyk. Šťáva z plodu uzrálého nahoře mezi nočními světly. Rty se mu samy roztáhly do úsměvu. Taková šťastná chvíle, teď, na konci všeho. Už žádná nejistota. Snaha přežít nebo uniknout. Bolest na žebrech, zbytky chcanek, které ještě nesmyl déšť, pruhy kůže kolem kotníků a zápěstí, spálená kůže – to všechno mělo působit strach, ale ne, vůbec. Bláto mu jemně objímalo záda, měkké jako matka. Kam asi pohodili její tělo? A kde je teď ona? Na dně světa nebo už na kamenitých pláních? Nikdo neví, jak dlouho ta cesta trvá. Nikdo nikdy neví nic dopředu. Kdyby ho velký všemocný lovec jen odmítl a nezavedl do pasti, ležel by teď na stromě s matčiným vakem v náručí a kolem by bzučeli komáři a myšlenky na příští dny. Teď nemusí nic. Obloha se o něj postarala, dostal napít a v dešti nic nelétá a nebodá. Brzy tam možná někde potká Kořena, zjistí, jestli mu duchové smrti pomohli vyrovnat kosti nebo pořád kulhá. A taky mu řekne, že si tenkrát vzal z jeho těla jen kousek, možná prst, možná malý skrojek masa nebo možná vůbec nic, od matky už nebyl k rozeznání. Kořenovi to ale bude jedno, je se ho možná zeptá, jestli svázal dost dřeva a vyplul na jezero. A to ještě neudělal a teď už to nestihne, nezvládl jsem to, Kořene, nešlo to. 

Pokrčil nohy a obrátil se tváří ke světlu. Zesláblo. Se sílícím deštěm velký oheň pohasínal, siluety postav tmavly a některé se rozcházely ke svým stanům. Ležel ve tmě, je špatné ležet ve tmě, ale teď už nebylo nic dobré ani špatné, všechno splynulo do jednoho. Kapky mu jemně oklepávaly tělo jako chladivé prsty, možná až moc studené, začínal se třást, klidná chvíle končila.

Znovu se obrátil na bok, schoulil se, potřeboval trochu vlastního tepla. A srdce se mu okamžitě divoce roztlouklo. Celá ta košatá koruna klidu se zřítila jako strom v jediném náporu vichřice a zárodečná myšlenka z minulé noci prohořela do požáru. 

Ruce a nohy už u sebe nedržely tak pevně. Déšť rozmáčel kožené řemeny, pouta změkla. Nejdřív zkusil ruce. Svázali mu je za zády, aby nemohl uzly rozhryzat, ale to teď možná nebude muset. Déšť mu nedal jen napít. Přinese mu volnost. A všem ostatním smrt. 

Tahle dvojitá myšlenka odpálila šťastnou chvíli do hor za jezero a ještě dál. Zmizela, už ji neměl, necítil žádnou šťastnou chvíli, jen zuřivě napínal promočené řemeny na zápěstí. Střídavě na boku a na zádech, když tiskl ruce do bláta s kalužinami, mazlavá hlína a voda, v hlavě mu hučelo, na zimu zapomněl. Nezapomněl se ale otáčet pomalu, někdo by si mohl všimnout pohybu, i když plameny ohně šlehaly nízko a nechaly ho přikrýt tmou. 

Kůže postupně povolovala. S každým pokusem se mezera mezi rukama rozšiřovala, potřeboval čas. Znovu se převalil na záda, aby si odpočinul a nechal řemeny víc prosáknout, a pak ucítil dotek na kotnících a uzel se začal hýbat se strany na stranu. Leknutím se posadil, ale někdo ho chytil za loket a strhl k zemi.

Předchozí­ kapitola: Mužská věc 140: A tenhle prst uřízneme dneska nebo zítra?

Text: Dalibor Demel
Foto: Jean-Jules-Antoine Lecomte du Nouÿ, CC BY-SA 4.0 via Wikimedia Commons
Ikona: Unsplash (foto) a Mužská věc