„Naučils mě to,“ zašeptal, díval se na toho muže a viděl, co právě vidět chtěl, úzkost a sevření povolily.
„Všechno ne. Tohle jsi udělal sám,“ řekl muž, chvíli se na něj díval a byl v tom opravdový obdiv, to se pozná. Obdiv a možná přátelství, něco, co tam dřív nebylo, udělal to sám, žádní duchové smrti, sám. Kývl, chtěl něco říct, ale na tu chvilku ztratil hlas.
Lovec se nepatrně usmál, a pak stiskl rty, zvláštní spojení zesláblo. Otočil se a naznačil, aby vzal náklad a následoval ho, „blíží se tma.“
Písek na břehu jezera byl teď večer teplejší a měkčí.
Táhl matku a zvíře k ohňům, mihotaly se a zvětšovaly, už to nebyla jen světla, ale vzdálené plameny, cítil ryby, maso a sladkokyselý pach lidí. Následoval svého loveckého otce domů jako už tolikrát. Napínal stehna, blížili se k místu, kam matka kdysi vyryla jeho tvář a na oko položila modrou kytku.
Vyvolal si tu chvíli, zatímco kožešina na širokých zádech dva kroky před ním tmavla, žluté a červené denní světlo střídalo bílé světlo noci, nohy se poslušně zvedaly a klesaly, ale slábly, potřeboval spát. Brzy uvidí otce, ženu i ostatní ženy, bude jídlo a pak si konečně odpočine. Teplý písek zmizel, pomalu stoupali do travnatého svahu k táboru. Už rozeznával pár postav tmavých jako stíny – a pak něco prasklo.
Lovec se ohlédl a oba zůstali stát. Jeden z kmenů nevydržel. Kůže povolila a matčino tělo se vykulilo do trávy tváří k zemi, jen hlava zvířete držela pevně. Prasklý kmen se zaryl do hlíny. Položil tedy oba na zem a pokusil se matku znovu zavinout do kožešiny. Jedno dřevo ale nestačilo, zvířecí hlava a lidské tělo byly těžké. Muž celou dobu nehybně stál a mlčel, občas se jen ohlédl k lesu. Stáli příliš blízko nejbližších stromů a tma houstla.
Samozřejmě mu to všechno vysvětlili. Sotva se probral, vystřídala se na něm celá kohorta válečníků.
Po několika marných pokusech matčino tělo znovu vybalil, vzal do náruče a namáhavě vstal, hlava jí na ztuhlém krku držela v nepřirozené ztrnulosti.
„Ponesu ji,“ podíval se na lovce a pak na zvířecí hlavu. Prázdný kožich se od ní plazil do šera jako dlouhý chlupatý had. Muž ale dál nehnutě mlčel, znovu měl ten pohled odjinud, možná s trochou smutku, ale v tom stmívání se mohl mýlit.
„Nemůžu ti pomoct,“ řekl skoro omluvně a pak jediným pomalým pohybem, aniž by z něj spustil oči, zvedl ruku. Z lesa vzápětí vyrazil hrozen stínových postav a obludnou rychlostí se přiblížil. Mnohem rychleji, než jemu došlo, že dotek na břehu jezera platil jen mezi nimi dvěma a pro svět neznamenal vůbec nic.
Otočil se právě včas, aby ve vzduchu zahlédl siluetu sekyry. Z rozmazané tváře v pozadí vyšel výkřik a než stihl matčino tělo pustit a vyrazit zpátky k jezeru, hlava mu vybuchla bolestí. Hluboko z mysli se na okamžik vynořila zasněžená krajina se stromem – a svět zmizel do tmy. Samozřejmě mu to všechno vysvětlili. Sotva se probral, vystřídala se na něm celá kohorta válečníků. A nebyl to Klub rváčů, ale Apocalypto. Všichni se upřímně snažili, aby pochopil, jak nevhodné je narušovat starobylý řád společenství. Dali do toho spoustu vášně i řemeslné zručnosti.
Svázali mu zápěstí a kotníky koženými řemeny, aby se nerozptyloval zbytečnými pohyby jako útěk nebo obrana a mohl se soustředit na jejich poselství. A navzájem si doporučovali ty nejúčinnější postupy.
Kopanec do koulí s rozběhem nebo bez?
Je lepší rána do spánku nebo do temene?
A tenhle prst uřízneme dneska nebo zítra?
Začneme pak nehtama na rukách nebo nohách?
Kam je nejlepší bodnout, když chceš, aby krev stříkala nebo jenom tekla?
Jako vojáci Ruské federace při jednáních s civilisty v ukrajinských vesnicích, bojovníci Hamásu ve styku s izraelskými ženami, izraelští vojáci v debatě s palestinským adoslescentem chyceným s kamenem v ruce, afghánští Mudžáhidové versus dva nebo tři ruští poradci, které v 80. letech 20. století v Kandaháru slavnostně stáhli zaživa z kůže, američtí kolonisté v boji s chyceným nepřátelsky naladěným indiánem, indiáni při hře s chyceným nepřátelsky naladěným americkým kolonistou, nebo skupina šikanátorů plus přihlížející proti vytipovanému spolužákovi v českých pasťácích i základkách, abychom se nemuseli tolik vzdalovat. Jen s technologicky méně vyvinutou sadistickou invencí a každopádně se snahou, aby něco zbylo i na zítřejší obřad, kdy mu společenství vysvětlí s definitivní platností, jak důležité je bez výjimek dodržovat pravidla.
Předchozí kapitola: Mužská věc 139: Masérka, sousedé s dalekohledy a bezejmenné zvíře
Text: Dalibor Demel
Foto: Brigitte Werner na Pixabay
Ikona: Unsplash (foto) a Mužská věc