Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

TAJEMSTVÍ DLOUHÉHO A ŠŤASTNÉHO MANŽELSTVÍ
P.B. Whalen

PRAHA – „Nesnášim kouřit,“ řekla ta slovenská blondýna.

„To si děláš srandu. To je hrozný slyšet od ženský něco takovýho! Myslím, že jsem nikdy neslyšel nic nenávistnějšího a odpornějšího. A to ses mi fakt začínala líbit, zlato. Moje kytara tiše pláče.“

Zasmála se. „Strašný! Poslouchej se.“

„No, já se jen snažím být upřímnej, Dášo. Vždycky je lepší, když lidi můžou bejt upřímný – teda, aniž by se nakonec chtěli zabít.“

Seděli jsme nazí u ní doma na Andělu, ve velkoryse zrekonstruovaném bytě v jednom z těch šedohnědých paneláků, když jdeš od konečné autobusu nahoru do kopce. Její syn byl s jeho otcem, nějakým českým troubou. Byl jsem rád, že jsem nemusel vidět ani jednoho z nich – ani toho kluka, ani toho troubu.

„Nesnášíš to?“ Zopakoval jsem. „Ale vždyť jsi v tom tak dobrá,“ zalhal jsem jemně.

Položila mi ruku na péro – scvrklé a osamělé mezi nohama – a zasmála se.

„V dnešní době člověk rád najde tvrdýho chlapa,“ řekla.

Natáhl jsem k ní ruku, ale ona se s chichotáním odvrátila. Měla na sobě jen bílé boty s vysokými podpatky a tenký zlatý řetízek na břiše. Ano, magický okamžik.

No, možná ne zas až tak. Při našem prvním střízlivém sblížení se Dášina pusa s výraznou nechutí poflakovala kolem mé erekce maximálně dvě a půl minuty, možná jen dvě, než se rozhodla skočit do sedla a cválat k cíli.

Její metoda nevěnovala žádnou pozornost kvalitě sevření, hladkosti tření ani jiným detailům – a neobsahovala ani špetku touhy vyniknout v tom posvátném povolání.

Během následujících příležitostí se její nadšení a výdrž podstatně zlepšily poté, co jsem převzal vedení a vmanévroval ji do různých variant šedesátdevítky. Ale to nedokazovalo nic o její oddanosti posvátnému řemeslu – jen to, že se proměnila v hladově sténající slintající bestii, když jí někdo strčil jazyk do kundy.

S Dášou bylo vždycky mnohem lepší ji prostě nějak uvolnit a skočit na to – sjíždět ty štíhlé křivky, držet ty zvedající se boky, hltat ty drobné vztyčené bradavky, ochutnávat pot, který se jí objevil na krku… Byla mistrovské dílo svého druhu – štíhlá, elegantní, oči modré jako Tichý oceán, úsměv s dolíčky a zářivě bílé zuby – přírodní špinavá blondýna, která si nechávala vlasy dlouhé po ramena. Když jsem ji poprvé spatřil, zapálila se mi lýtka.

Pravda, v šestatřiceti letech se na té krásné tváři začínalo objevovat pár vrásek, hlavně na čele a kolem úst, ale snad nikdy jsem nepoznal ženu, která by tak tvrdě pracovala a tolik si užívala, jejíž touha po životě a jeho třpytivých cetkách byla tak dravá.

Vystudovala dva magistry, ve filmu a v business administration, ten druhý absolvovala na University of South Virginia (USV). Mluvila plyně pěti jazyky.

Po několika letech ve slepé uličce, což byla Slovenská televize, podepsala smlouvu s Hutch-Puffkin Global, nejprve ve Francii, později přešla do Prahy. Rychle se vyšvihla někam do středního managementu, kde dělala nějaké něco, co často zahrnovalo jedenáctihodinové nebo dokonce třináctihodinové pracovní dny.

A k tomu nonstop jóga, dítě, expřítelové, cestování, noční steakové večeře s teplými kamarády a pití… No, a víte co. A možná až příliš mnoho ze svého disponibilního příjmu utratila za solárko.

Ale hele, proč ne? Dáša jela na plný plyn 24 hodin 7 dní v týdnu, aby získala všechno, co si podle svého přesvědčení zasloužila: největší a nejdražší mramorovou kuchyňskou linku, dalšího správného dokonalého chlapa, na míru šité pastelové pracovní kostýmky a kombinace sukní a halenek a týden ležet opilá na pláži na Langkawi nebo na Svaté Lucii nebo někde jinde.

Dáša si myslela, že bychom se k sobě mohli opravdu hodit. Líbilo se jí, že mám dobře placenou práci. Líbilo se jí, že mám malé děti. Líbilo se jí, že jsem si vzal Češku. Líbilo se jí, že mám kapelu a spisovatelskou kariéru (i když se zdálo, že by byla raději, kdybych nikdy netrávil čas zkoušením, psaním nebo koncertováním). Líbilo se jí, že se rád opíjím a někde se válím na mol.

Fascinovalo mě to a zároveň mátlo. Čím víc se Dáša zběsile vrhala na všechny strany, tím víc se zdálo, že se noří do bažiny.

Ukázka Dášina e-mailu během návštěvy Bratislavy, kam odjela na nějaké pracovní schůzky. S sebou naverbovala svého ex, aby hlídal jejich syna – a její ex se rozhodl s sebou vzít i svoji přítelkyni, aby mu bylo veseleji: Ahoj, čau… Škoda, že ve středu nemáš čas (možná se koncert zruší?). Možná bych mohla mít volno ve čtvrtek večer, když si můj ex vezme syna. O víkendu zatím nemám tušení… Pondělí zatím probíhá asi takhle: Můj ex mi v devět ráno hlásí, že potřebuje koupit auto. Zakazuju, aby jeho přítelkyně jela v mém autě, ale jeho nechávám v něm jet a odvést syna do Prahy (já jedu zpět s kolegou v úterý). Nakonec zjistím, že přítelkyně v tom autě jede taky a donutila jsem svého ex, aby ji v Brně vyhodil. Z Brna jeli do Prahy 1,5 hod. a přítelkyně musela jet autobusem. Autobus jel místo 2 hod. 3,5 hod. Takže teď chce koupit auto, aby vyřešil její problémy, ale nemá peníze. Je mi líto, říkám mu, ale možná bych mohla být hodná? 😊… Tenhle projekt na Slovensku, jestli bude úspěšný, bude mít velký význam pro moje roční hodnocení. Takže plánujeme nějakou cestu se šéfem, který se právě vrátil z dovolené… Moc se nemůžu soustředit. Myslím na tvou ruku mezi mými stehny a chci víc…

„No,“ řekl jsem, „orál si určitě ráda necháváš dopřát. Myslím, že to už jsme zjistili.“

„No, od tebe jo! Je hezké, že sis toho všiml! Ano, potřebuju sex skoro každý den – ale kouřit, to je prostě…“

Seděli jsme vedle sebe u stolu a ona měla ruku na mém stehně. Zhasla světlo, ale zapálila dvanáct nebo patnáct svíček a poněkud příliš sladce vonící tyčinku. Podala mi láhev bílého vína a já ji otevřel.

Zapálil jsem nám cigarety. Přešla ke stereu a pustila desku Carly Bruniové. Pouštěla ji pokaždé, když jsem přišel.

A pokaždé jsem se zeptal: „Kdo je to, Nancy Sinatra? V jakém roce? Nevěděl jsem, že natočila unplugged set.“

„Nesnáším kouření,“ zamumlal jsem a zavrtěl hlavou. „Tohle mi musíš vysvětlit. Kdyby se to rozkřiklo, přišla bys o devadesát až devadesát osm procent schůzek.“

„Já vím! No, co se dá dělat…“

„V dnešní době? Proboha, ženská. Tenhle svět je jen o kouření. Nemůžeš jít po ulici, aniž bys to neviděla hlásat na obálce každého časopisu: Tajemství dlouhého a šťastného manželství. Nebo Jak poznáš, že to je ta pravá. Nebo Hry mysli: Jak si zajistit jeho věrnost. Ježiš, na nic jiného nikdo nemyslí. Co se stalo?“

„Já vím. Když mi bylo třeba šestnáct, dělala jsem to pořád. Jakože pořád a všude.“

„Komukoli?“

„Ne! Hlavně mýmu příteli. Někdy dvakrát denně. My Slovenky jsme loajální, aspoň když jsme mladý.“

„Tyjo, hezký. A?“

„No, víš, říkala jsem ti, jak jsem v sedmnácti přes léto pracovala na tom plaveckým táboře v Atlantě?“

„Samozřejmě, jak bych mohl zapomenout?“

„Takže tenhle kluk, jeden z těch kluků, co byl něco jako vedoucí toho tábora, nás vzal na baseballovej zápas. Všichni šli dovnitř, ale my dva jsme zůstali v autě.“

„Ty jsi s ním chodila?“

„Já nevím. Úplně ne, ale občas jsme se třeba líbali a tak.“

„Jo, aha.“

„No, tak jsem mu ho kouřila v autě, snad dvě hodiny! Neudělal se. Vešli jsme na stadion, když zápas právě končil!“

„No to je nádhera. Sakra! Kolik mu bylo?“

„Dvacet šest?“

„Pěkný.“

„A pak, hned od tý doby, už jsem ho nechtěla nikomu kouřit. Když jsem se vrátila domů, můj přítel byl tak naštvanej! Hned potom jsme se rozešli.“

„Řekla jsi mu, co se stalo?“

„Samozřejmě že ne! Panebože. Na to jsem moc hodná.“

„Samozřejmě. Proto jsi byla sedm let vdaná za toho Francouze? Byl přece gay, ne? Nebo jsi prostě chtěla nějakou dobu žít ve Francii?“

„Nevím, co jsem chtěla. Bylo to jen něco, co jsem chtěla udělat – dostat se pryč ze Slovenska a od mé rodiny. A ano, být ve Francii a žít jako Francouzi. Pořád jsme dobrý kamarádi, víš. Ale nebyl to vztah založený na sexu, to ne. Sháněli jsme práci. Rádi jsme vařili a byli s kamarády. Bylo to hezký.“

„Jo, rozhodně gay. Možná to pro tebe bylo dobrý. Ale jaká ženská by chtěla zůstat vdaná za teplýho Francouze?“

„Cože?“

„Každopádně, nebylo to nějak hned potom, co jsi Frantíka pustila k vodě, že jsi otěhotněla s tím českým troubou? A co pak? Ten trouba tě pustil k vodě a začal chodit s někým jiným – když jsi byla v sedmém měsíci? Opravdový zlatíčko!“

„Jo – ale no a co! Proboha, ty jsi hroznej!“ Zasmála se. „Když to takhle řekneš, zní to tak romanticky. A tak levně a stupidně.“

„Já jsem jen reportér, zlato. No, sakra, donutila jsi mě myslet na kouření. Taky je docela legrační, že většina tvých mužských přátel jsou gayové. Pořád o tom mluvěj, aspoň pokaždý, když se s nimi musím setkat. Nemůžou přemýšlet ani mluvit o ničem jiným.“

„Fakt?“

„No jasně. O čem jiným by měli mluvit? Myslej si, že je to děsná sranda. Snaží se mě vyprovokovat nebo tak něco. Gayové si rádi myslí, že každý heterosexuál je tajně gay. Ale ono to tak úplně není. Uznávám, že sex existuje v širokém kontinuu, že nikdo není absolutně takový nebo onaký. Ale někteří jsou fabulózně víc gay než jiní, to je fakt…“

„Jo. Měla jsem pár holek. Myslím, že je to normální…“

„Samozřejmě, zlato. Lesbismus je krásná věc. Ale tvoji teplí kamarádi – ti se vždycky chtějí ujistit, že tě dostatečně šukám. Kuj železo, dokud je žhavé, dobrý muži, říkaj. Nikdy si nejsem jistej, jestli je to varování, nebo jen dobrá rada, ale ujišťuju je o tom, moje drahá. A to je fakt.“

„Já tu mám další fakt: mám chuť si dát vodku,“ řekla.

„Dobrej nápad. Přesně na to samý jsem myslel.“

„Jsi fakt odvážnej muž. Pít vodku nahej s hladovým žralokem, jako jsem já. Už jsem zlomila spoustu mužů silnějších než ty.“

„Silnějších než já?“ Řekl jsem. „O tom upřímně pochybuju.“

Políbila mě na ústa a zadívala se mi do očí. „Myslím, že to se ještě uvidí. A já jsem na tebe moc zvědavá.“

Měla pravdu – s Dášou to skončilo během dalších tří týdnů. Faktor kouření v tom nehrál velkou roli (ač jsem se o tom dost napřemýšlel). Spíš to bylo tak, že jsem začal ztrácet téměř veškerý zájem, když začalo být jasné, že se mi snaží v tomhle cirkusu dát jen vedlejší roli.

Byl už říjen a ona v e-mailu psala: V pátek bychom se mohli sejít na Andělu během dne na oběd/kávu/pusu, našla bych si hodinu nebo dvě. Jen mi dej co nejdřív vědět, jestli chceš, abychom spolu strávili kus tohohle pátku. Plánované hlídání dětí se posunulo, ale už se mi do programu tlačí další věci. Čtvrtky nemám celé volné, liší se to týden od týdne. Jen středy jsou až do Vánoc jisté kvůli mému kurzu jógy. Ale čas si najdeme, jestli budeme chtít, tento týden, příští měsíc, příští čtvrtletí… Jaro mám rozhodně nejraději! Nezapomeň, že nám trvalo čtyři týdny, než jsme si domluvili první rande!

Jaro? Cože? Možná, říkal jsem si, to zní jako by mi říkala, abych vážně přehodnotil svoje očekávání – nebo snad dokonce abych šel o dům dál?

To mě okamžitě přivedlo k uvědomění si, že pokračování s Dášou – ať už v jakémkoli rozsahu – by jen zpomalilo a/nebo zabilo moji kariéru rockového zpěváka, pijana, literární senzace a předního pražského slizouna.

To byly věci, které jsem velmi chtěl a potřeboval, a měl jsem dobré tušení, že o divoké, odvázané, nejisté alkoholičky, které k tomu patří, nebude nouze.

O dva dny později jsem se vydal k Dáše a uskutečnil svůj útěk – ukončil jsem to super měkce, se spoustou objímání a smutného vrtění hlavou a kousání se do rtů.

Dáša předstírala, že je smutná. Nakonec mi poslala několik dlouhých e-mailů, v nichž opakovala, jak ji můj zvrat v příběhu rozrušil a překvapil. Také mě obvinila, že jsem citově angažován jinde.

Téměř na den přesně o dva roky později mi poslala e-mail, že na mě myslí a chce se poptat, co je nového.

Odpověděl jsem: „Ahoj zlato, moc rád o tobě slyším. Je to blázinec, ale mám se úžasně. Všechno se otáčí k dobrýmu!“

Odpověděla mi: Já se mám taky báječně! Zatím je to pro mě skvělý rok, na rozdíl od loňského, který byl pro mě osobně na hovno. Chodila jsem s jedním šíleným malířem, který měl problémy se žárlivostí v kombinaci s obrovským sobectvím a lakomstvím. Ani nevím, jak jsem si s ním vůbec začala. Díky bohu jsem během svého jógového pobytu v Thajsku zažila náhlý okamžik osvícení, prozření, a hned po návratu jsem se s ním rozešla. Tyhle útěky do Asie mi vždycky dělají dobře… Letos jsem měla skvělé karty jak po profesní, tak po osobní stránce. Hodně mě povýšili (i když peněz mi moc nepřidali!) a těším se na tuhle novou výzvu! V lednu jsem také potkala jednoho úžasného Španěla, který naplňuje moje srdce i má očekávání. Konečně muž, který je velkorysý, vyrovnaný, duševně zdravý, dostatečně zajímavý, aby udržel mou pozornost a inspiroval mě, a co je asi nejdůležitější, opětuje mou lásku. Neuvěřitelné, nevěřila jsem, že je to ještě možné… Mému synovi bude za pár měsíců šest let a stává se z něj moc hezkej kluk…

Dášo, bejby, jen tak dál!

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

THE SECRET TO A LONG, HAPPY MARRIAGE 
By P.B. Whalen

PRAGUE—“I hate to give blowjobs,” said the Slovak blond.

“Oh, you’re kidding. What an awful thing for a woman to say! I don’t think I’ve ever heard anything more hateful and atrocious. And I was beginning to really like you, baby. My guitar gently weeps.”

She laughed. “Terrible! Listen to you.”

“Well, I’m just trying to be candid, Dáša. It’s always nicer if people can be candid—I mean, without wanting to kill each other at the end.”

We were sitting around naked at her place in Anděl, a lavishly refurbished flat in one of those gray-brown apartment blocks up the hill from the bus depot. Her kid was with the father guy, some Czech goofball. I was glad I didn’t have to see either of them—the kid or the goofball.

“Hate it?” I repeated. “Oh, but you’re so good at it,” I lied gently.

She put a hand on my cock—shrunken and lonely between my legs—and laughed.

“A hard man is happy to find these days,” she said.

I reached out but she spun away, giggling and wearing nothing but white high heels and a thin gold belly chain. Yes, a moment of magic.

Well, maybe not so much. On our first non-drunken go-around, Dáša’s mouth had loitered, with a distinct lack of appetite, around my erection for no more than 2.5 minutes, and possibly just two, before deciding to jump in the saddle and gallop to glory.

Her method paid zero attention to grip quality, adhesive friction or other detail—and it contained not a shred of yearning to excel at the sacrosanct calling.

In later entanglements, her enthusiasm and duration improved substantially after I took the lead and maneuvered her into a variety of “sixty-nine” positions. But that didn’t prove anything about her commitment to the sacred craft—it only showed that she turned into famished, moaning, smell-the-glove type of slobbering beast when a tongue got shoved up her twat.

It was always much better with Dáša to simply loosen her up and jump in—to ski those svelte angles, ride those pumping hips, gobble those tiny erect nipples, taste the sweat as it appeared on her neck. . . . She was a slim, svelte masterpiece of a kind—Pacific Ocean blue eyes and a dimpled grin and burningly white teeth—a natural dirty blond who kept it shoulder length. She’d got the motor roaring the first time I’d laid eyes on her.

True, at 36, a few crevasses were starting to appear on that pretty face, mainly on the brow and around her mouth—but perhaps I’d never known a woman who worked and played so hard—whose thirst for life and its glittering baubles was so ferocious.

She was a double masters, in film and business admin, the last coming at the University of South Virginia (USV). She could yak fluently in five languages.

After a few years at the dead-end that was Slovak Television, she’d signed on with Hutch-Puffkin Global, first in France, later transferring to Prague. She’d rapidly risen to somewhere in mid-level management, doing something-something that often involved 11- or even 13-hour days.

And there was the nonstop yoga, the kid, the exes, the travel, the late-night steak dinners with the gay friends and the drinking. . . . Well, and you know. And perhaps she dropped a bit too much of her disposable income on tanning booths.

But hey, why not? Dáša was all about going full throttle 24 x 7 to obtain all she believed she deserved: the biggest, most expensive marble kitchen counter; the next right perfect guy; bespoke pastel-colored power suits and power skirt-blouse combos; and to lay wasted on the beach for a week in Langkawi or Saint Lucia or wherever.

Dáša thought she and I might be a “really good match.” She liked that I had a high-paying job. She liked that I had young kids. She liked that I had married a Czech woman. She liked that I had a band and a writing career (though she seemed to prefer that I never spend time rehearsing, writing, or performing). She liked that I liked to get drunk and lay around wasted.

I was both fascinated and puzzled. The more Dáša dashed frantically in all directions, the more she seemed to be sinking in quicksand.

Sample Dáša email during a visit to Bratislava, where she’d traveled for business meetings. She’d enlisted the ex to tag along to watch the son—and he’d decided to bring along his girlfriend to add to the merriment: Hey hi . . . Too bad you are not free on Wednesday (maybe show will be cancelled?). Maybe I could be free on Thursday night if my ex takes my son. No idea about the weekend yet. . . . Monday is going on like this: My ex is telling me at 9am he needs to buy a car. I put a ban on his girlfriend riding in mine but I let him drive it with my son back to Prague on Saturday (I’m driving back Tuesday with colleague). So I found out girlfriend was in the car and made my ex to kick her out at Brno. They drove to Prague from Brno in 1.5 hrs and the girlfriend had to take a bus. The bus took 3.5 hrs instead of 2 hrs. So now he wants to buy a car to solve her problems but doesn’t have money. Sorry, I tell him but maybe I can be nice?J. . . . This project in Slovakia, if successful, would be very meaningful for my annual performance evaluation. So planning some travel with my boss, who just returned from vacation. . . . I’m not concentrating too well. Thinking of your hand between my thighs, wanting more. . . .

“Well,” I said, “you sure like to get your pussy licked. I think we’ve established that.”

“Well—by you I do! Nice you noticed! Yes, I need sex almost every day—but a blowjob, it’s just. . . .”

We sat next to each other at the table, her hand on my thigh. She’d shut off the lights but had lit 12 or 15 candles, along with a rather too-sweet smelling incense. She’d handed me a bottle of white wine and I’d uncorked it.

I lighted our cigarettes. She walked over to the stereo and put on the Carla Bruni record. She played it every time I came over.

And every time I said, “Who is this, Nancy Sinatra? What year? I didn’t know she did an unplugged set.”

“Hate blowjobs,” I muttered, shaking my head. “This, you need to explain. If this became widely known, you’d lose 90 to 98 percent of your dates.”

“I know! Oh, well. . . .”

“In this day and age? Dear lord, woman. This world is all about blowjobs. You can’t walk down the street without seeing it announced on every magazine cover: The Secret to a Long, Happy Marriage. Or How You Know She’s a Keeper. Or Head Games: How to Guarantee His Loyalty. Jesus, it’s all anybody thinks about. What happened?”

“I know. When I was, like, a teenager, I used to do it all the time. Like, all the time, everywhere.”

“To anyone?”

“No! Mainly just my boyfriend. Sometimes twice a day. We Slovak girls are very loyal, at least when we’re young.”

“Wow, nice. And so?”

“Well, you know, I told you I worked at the swimming camp in the summer in Atlanta, when I was 17?”

“Of course, how could I forget?”

“So this guy, one of the guys who was like, manager of the camp, he took us to this baseball game. Everyone went in, but him and me stayed in the car.”

“You were going out with him?”

“I don’t know. Not really, but sometimes we liked fooling around.”

“Yes, uh-huh.”

“So, well, I gave him one in the car, for like two hours! He never ended. We went in right as the game was ending!”

“Oh, beautiful. Damn! How old was this guy?”

“Twenty-six?”

“Nice.”

“And then, right after that, I didn’t want to give them anymore. My boyfriend, when I got back home, he was so mad! We broke up right after.”

“Did you tell him what happened?”

“Of course not! My gosh. We are too nice of girls.”

“Of course. Is that why you married the French guy for seven years? He was gay, wasn’t he? Or did you just want to live in France for a while?”

“I don’t know what I wanted. It was just something to do—to get away from Slovakia and my family. And yes, to be in France and living like France. We’re still good friends, you know. But it wasn’t a sex relationship, really. We worked on work. We liked to cook and be with friends. It was nice.”

“Yeah, definitely gay. Maybe it was good for you. But who wants to stay married to a gay French guy? I mean, if you’re a woman. . . .”

“What?”

“Anyway, so wasn’t it sort of immediately after you dropped Frenchie that you got pregnant by Mr. Czech Goofball? Then what? The goofball dropped you and started going out with someone else—when you were in your seventh month? What a charmer!”

“Yes—but so what! My god, you’re horrible!” She laughed. “You make it sound so romantic. You make it sound so cheap and dumb.”

“I’m just the reporter, baby. Well, damn, you got me thinking blowjobs. It is kind of funny, too, that most of your male friends are gay. They talk about it all the time, at least every time I have to meet them. They can’t think or talk about anything else.”

“They do?”

“Oh, yes. What else would they talk about? They think it’s hilarious. They try to provoke me or something. Gay guys like to think every straight guy is secretly gay. But it’s not quite like that. I accept that sex exists on a broad continuum, that nobody is absolutely one thing or another. But some are faaaaaaabulously more gay than others, it’s a fact. . . .”

“Yeah. I had a couple girlfriends. It’s normal, I think. . . .”

“Of course, baby. Lesbianism is a lovely thing. But your gay guy-pals—they always want to make sure I’m fucking you enough. ‘Strike while the iron’s hot, good man,’ they say. I’m never sure if that’s a warning or just good advice, but I offer them my best assurances, babydoll. And that’s another fact.”

“Here’s a fact: I feel like vodka,” she said.

“Good idea. I was thinking exactly the same.”

“You’re a very courageous man. Drinking vodka naked with a hungry shark like me. I’ve broken many men stronger than you.”

“Stronger than me?” I said. “I sincerely doubt that.”

She kissed me on the mouth and stared me in the eyes. “I guess we’ll have to see. And I am very curious about you.”

She was right—Dáša and I didn’t make it past the next three weeks. It wasn’t the blowie factor (though I did think plenty about that). It was more that I started to lose almost all interest when it became clear she was trying to position me as a mere “bit player” in this circus.

It had become October and she said in an email: We could have lunch/coffee/kiss at Anděl during the day Friday, I could find an hour or two. Just let me know real soon if you want us to spend a piece of this Friday together. My baby-watch planning shifted but other things are pushing into the schedule. I don’t have all Thursday free, it varies from one week to another. Just Wednesdays are sure until Christmas because of my yoga class. But we will find the time if we want to, this week, next month, next season. . . . Spring is definitely my favorite! Don’t forget, it took us four weeks to set up our first date!

Spring? What? Maybe, I thought, it sorta sounded like she was telling me to seriously lower my expectations—or even to hit the road?

This, immediately, led to the realization that continuing with Dáša—to whatever extent—would only slow and/or kill my career as a rock singer, drinker, literary sensation and leading Prague sleazebag.

These were things I very badly wanted and needed—and I had a good suspicion that there would be no shortage of wild, unhinged, insecure, alcoholic women that would come along with them.

I went over to Dáša’s place two days later and made my escape—letting her down super-softly, with lots of hugging and sorrowful head shaking and lip biting.

Dáša pretended to be sad. She ended up sending several long emails, repeating how upset and surprised she was by my “twist to the story.” She also accused me of being “emotionally involved elsewhere.”

Almost exactly two years later, she sent me an email, saying she was thinking of me and wanted to “see what’s going on.”

I said “Hey sweetheart, wonderful to hear from you. Everything’s nuts but it feels awesome. Good things are coming!”

She replied: I’m marvelous, too! It’s been a great year for me so far, unlike last year, which was shit personally. I was dating this crazy painter with jealousy issues combined with huge selfishness and stinginess. I don’t even know how I started with him in the first place. Thank God I had a sudden moment of enlightenment, an epiphany during my yoga stay in Thailand and broke up with him right after my return. These getaways to Asia always do me good. . . . This year I’ve had great cards both professionally and personally. I got a huge promotion (with little money though!) and I’m happy for the new challenge! I also met a wonderful Spanish man in January who fills my heart and my expectations. Finally a man who is generous, balanced, mentally healthy, interesting enough to hold my attention and to inspire me and probably most importantly, he loves me back. Incredible, I didn’t think this would still be possible. . . . My son will be six in a couple of months and he is turning into a very cute little man. . . .

Shine on, Dáša, baby!

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer