Mužská věc 139: Masérka, sousedé s dalekohledy a bezejmenné zvíře

Takhle si ji zapamatoval – jak se na něj naposledy podívá přes rameno a pak se položí na vodu a vyplave na jezero mezi poslední plamínky ohnivého oka. Když ji viděl příště, už plavat nemohla, ale tehdy to byl nakonec docela roztomilý večer, navzdory okolnostem, skoro jako když pozoruju západ slunce z terasy. Někdy sám, jindy s masérkou Petrou, když ji po (její) práci občas pozvu na něco exkluzivního z mé vinotéky. Chodí po ebenové podlaze jen v kalhotkách, pózuje sousedům s dalekohledy a na hladině vody z Jordánu ukryté v dutých podrážkách mých tenisek pohozených na terase se od jejích kroků tvoří drobné vlnky.

Nemám důvod bojovat. Julii už neuvidím živou ani mrtvou a po těch letech je mi to jedno. Placku s nápisem „naděje“ bych už neměl k čemu připnout. Vzhledem ke své protržené paměti dokonce ani k nesmrtelnosti, oblíbeném totemu umělců i kostelních babiček obeznámených s mými rouhavými botami. Jemu ale už ze zvyku závidím, jak sedí vedle tiché vyplazené mordy a čeká. Uprostřed pichlavého křoví, chráněný před překvapením jako ježčí srdce, ale bez mé obeznámenosti s pointami všech jeho pokusů. Krok od návratu, krok od starého dobrého i starého špatného života.

A pak ucítil, že se někdo blíží. Nic neviděl, ani neslyšel, zachytil jen změnu ve vzduchu. Možná pach, možná chvění.

Vstal a oštěp nechal ležet, takové velké dětské přání. Znám ho dobře, ale už nikdy nic ležet nenechávám, zamykám a kamery na mém pozemku běží nepřetržitě. On ale ještě začínal, tehdy na břehu jezera, kde teď cinkají tramvaje, a rozhlížel se mezi větvemi a listy, až šero v jednom směru zhoustlo.

„Hej,“ zavolal šeptem hluboký mužský hlas.

„Tady,“ odpověděl a srdce ukázněné i při setkání s lesními zabijáky se přestěhovalo do krku. Větve zachrastily, listy zašuměly a zahuštěné šero prosáklo dovnitř jako voda do písku.

Držela slovo, našla ho a přivedla, jen… Díval se mu přes rameno, kdy se objeví, ale přišel sám.

Zapůsobil i na mě, i když se mi nezdál tak rozložitý a kožešiny si neoblékl tak malebně jako pravěcí lovci ve filmech. Byl to ale šéf jeho party. Koordinátor skupiny, generální ředitel firmy na přežití a rozvoj v mezích možností. Naučil ho všechno o sledování a zabíjení zvířat, všechno, co ho měl naučit otec. A byl to taky nejvyšší soudce.

Nemám důvod bojovat. Julii už neuvidím živou ani mrtvou a po těch letech je mi to jedno.

Chvíli se na sebe dívali.

„Hm,“ řekl lovec a v jeho pohledu zachytil něco zvláštního, jako když se tenkrát vrátil z jezera, kde spolu s dalším třemi lovci zabil Kořena a jeho matku. Ve vousech se se mu teď neleskl led, ale díval se odjinud jako tehdy, když už se všechno stalo a nemělo smysl se na cokoli ptát.

Ten pohled ani vzpomínka  se mu nelíbily, ale zkusil obojí zaplašit.

„Přinesl jsem…“ nedokončil, zvíře nemělo jméno.

Obrovská hlava s otevřenou mordou ležela přímo před nimi, kožešina odhalovala část matčiny tváře, žlutavé jako říční kameny.

Lovec přikývl, sklonil se k tlamě zvířete a prstem zkusil špičák.

„Kam šla rána?“

„Tlamou do krku.“

„Jak?“

„Shora. Ze stromu,“ naznačil úder oštěpem a popsal, co se stalo od chvíle, kdy s matkou zvíře poprvé uviděli.

„Dobrá žena i zásah,“ uznal a klepl ho do ramene stejně jako tehdy v zimě. Dotkl se ho a to znamenalo všechno. „To zvíře zabilo naše na břehu řeky,“ pokračoval, „a možná i toho cizího, tam v lese. A teď jsi ho zabil ty.“

„Naučils mě to,“ zašeptal, díval se na toho muže a viděl, co právě vidět chtěl, úzkost a sevření povolily.

„Všechno ne. Tohle jsi udělal sám,“ řekl muž, chvíli se na něj díval a byl v tom opravdový obdiv, to se pozná. Obdiv a možná přátelství, něco, co tam dřív nebylo, udělal to sám, žádní duchové smrti, sám.

Kývl, chtěl něco říct, ale na tu chvilku ztratil hlas.

Lovec se nepatrně usmál, a pak stiskl rty, zvláštní spojení zesláblo. Otočil se a naznačil, aby vzal náklad a následoval ho, „blíží se tma.“

Předchozí­ kapitola: Mužská věc 138: Tělo pod hladinou

Text: Dalibor Demel
Foto: Victoria on Pixabay
Ikona: Mužská věc