Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.
MANŽELKA NECHALA MLADOU ŽENU HLÍDAT DĚTI KOLEM OPILÉHO MANŽELA!
P.B. Whalen
PRAHA – Netrvalo dlouho a Catherine přiznala, že na svém manželovi nenávidí úplně všechno.
Za posledních osm týdnů viděl děti jen jednou. Žil v nějakém skladišti, věčně opilý. Se svými debilními kamarády z Petrohradu chlastal tři dny v jejich bytě, když byla v devátém měsíci, jen pár dní před termínem.
Odmítli odejít a ona se na posledních pár dní před porodem, u kterého nebyl, ubytovala i se synem v hotelu. Hrozně jí nadával, ptal se jí: „Co chceš? Libru mého masa?“ Pak prý odešel, aby se vyspal s nějakou mladší ženou. Vykopla ho z bytu a řekla mu, ať už se nikdy nevrací.
„To snad ani není možný, Catherine. Kolik ti je? Čtyřiadvacet? Čtyřiadvacet… a jsi krásná. Sladká a krásná. Co má sakra za problém? Jak mladý je chce – šestnáct, sedmnáct, osmnáct? No tak… To je blbec. Bez takovejch blbců ti bude líp. Měla bys dát šanci jinejm blbcům. Je tu spousta různejch pitomejch blbců. Jestli takovýhle chceš, až do smrti nějakýho pitomýho blbýho super blbce budeš mít!“
„Ano, čtyřiadvacet,“ řekla a zasmála se. „Plus přesně deset.“
No… Tak kdo to byl?
„Panebože. Ty ji asi znáš! Ne, vím jistě, že ji znáš. Byla to moje kamarádka. Ani nechci říkat její jméno… Kamarádka a kolegyně! Možná jsi s ní dokonce chodil. Kdo ví, vypadá to, že hodně chlapů ji zná.“
„Catherine, no do prdele.“
Byla to ta hloupá, rozmazlená holka z Petalumy, Kristin, špatně placená stážistka, která absolvovala studium na Pepperdine University (včetně stáže na kampusu téhle univerzity v Heidelbergu) a pro naši agenturu se snažila psát propagandistické články do rubriky Koktejl.
A ano… Jednou večer jsem na ni narazil v baru a snažil se ji sbalit. Nakonec mě odmítla – dost nezdvořile, řekl bych.
Během dalších šesti měsíců od té noci začala Kristin vážně hubnout. Měla propadlé tváře, suché rty, džíny na ní visely. Byla skoro průhledná…
Jednou večer jsem na ni natrefil v kanceláři, když jsem přišel na noční směnu. Vysvětlila mi, že se zdržela, aby si ještě prošla učebnici němčiny, kterou měla na stole. Naše setkání v baru zůstalo zcela bez zmínky, jako by se to nikdy nestalo. Kristin byla přátelská a usmívala se… A řekla, že se přihlásila na nějakou německou univerzitu na obor hudby a operního zpěvu.
„A to proč?“
„Když to neudělám teď, neudělám to nikdy,“ řekla. „Je to moje šance, skutečná příležitost. Chci to udělat. Musím to udělat…“
Velkolepě jsem se usmál. „Páni, gratuluju, Kristin. To je skvělé. Inspirující. Úžasné, ohromné…“
„Jinak budu celý život pracovat v takovýchhle hnusných kancelářích a nikdy nic nedokážu…“
„Ano,“ řekl jsem se smíchem, „jsme fakt banda kreténů. To se nedá říct jinak – každej tady je buď nějakej nenávistnej, přitroublej kokot nebo protivná, zlomyslná mrcha s přehnaným sebevědomím. Šíříme zlo, že jo, ale svět nic z toho nepotřebuje. Je to jenom bezcenná práce pro práci, který stejně nikdo nevěří … Jenom víc zla, smrti a manipulace… Tahle budova dýchá výpary špatnosti. Někteří z těchhle lidí tady ani nevědí, že naším posláním je šířit zlo a manipulaci… A někteří z nich si myslí, že je to dobrá věc, dokonce úžasná a hodná ocenění. Ale samozřejmě, lidi budou zlo šířit rádi, když za to dostanou pár drobnejch. Všichni neseme vinu. Takže tě chápu, holka. Vypadni odsud a naplň svět svým krásným hlukem. Nemůže to ničemu uškodit. Nevím, jestli to pomůže, ale nezpůsobí to žádná hrozná zranění, aspoň doufám…“
Každopádně, když Kristin odcházela, rozlučku nikdo neuspořádal. O jejím odchodu nebyla vůbec žádná zmínka. Kristin se vytratila zadními dveřmi, ani neposlala e-mail na rozloučenou a už o ní nikdy nikdo neslyšel. Později jsem usoudil, že za to nejspíš může Catherine.
Catherine byla oblíbenkyní šéfů, samozřejmě – těch krvelačných žen a křiváckejch vousáčů neurčitě páchnoucích průjmem, kteří to tu nekompetentně řídili – kvůli tomu, že uměla několik jazyků (angličtinu, francouzštinu, ruštinu a němčinu – její matka byla Francouzka, otec Angličan, ona vyrůstala převážně ve Francii)… A kvůli tomu, že vždy a navzdory všemu měla nepopíratelnou výjimečnou svěží energii, což navozovalo iluzi, že když tu může pracovat někdo tak milý a sladký jako Catherine, nemusí být naše poslání úplně a neomaleně špatné…
Catherine mi řekla, že Kristin platila za hlídání, když se jí narodilo první dítě. Připadalo jí to jako dobrý nápad. Pak se manžel a Kristin vypařili do Berlína, opíjeli se, užívali si to na sto způsobů v hříšném karnevalu opuštění. Opilý manžel o tom Catherine všechno řekl, jakmile se vrátil.
„Věděl jsi to?“ zeptala se Catherine. „Řekla ti to Kristin? Byl jsi s ní někdy na rande?“
Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Pokrčil jsem rameny a napil se moravského vína. Zapálil jsem si cigaretu a dolil si sklenici.
„Ne, sakra, nevím o tom. Opravdu, tohle je poprvé, co o tom slyším. Nikdo mi nic neříká. Ale každopádně to zní normálně, až příliš normálně. Je normální, že se zmatené mladé ženy opijí a padnou na kolena před opilými ženáči. Děje se to každý den… A krom toho, co by to bylo za svět bez každodenního kvocientu bolesti, chaosu a podrazů? Mimochodem, všimla sis, že všechny ty holky, které se objevují na stáži v kanceláři, jsou doopravdy na hlavu? Ještě jsem neviděl žádnou, která by nebyla cvok, jedna horší než druhá. Nebo jsou prostě všechny holky šílený? To je taky dost dobře možný. Takhle se světu líbí naše mladé ženy, takhle je vychováváme – bláznivý a opilý, připravený dělat zvrhlosti za starší muže. Je to v každém seriálu, ve všech novinách. Každopádně ona je teď pryč a ty se rozvádíš. Spal to.“
Catherine se zdržela obviňování Kristin – jako by chtěla naznačit, že ta zmatená dívka byla pouze zmanipulovaná tou zvrácenou krysou, rozuměj manželem Catherine, a nehrála v tom ohavně páchnoucím, prohnaném projektu zklamané důvěry vědomě žádnou roli.
„To mám za to,“ řekla Kateřina, „že jsem si vzala Rusa.“
„Rusa?“ řekl jsem. „Těžko. Tomu nevěř. Přes to se budeš muset přenést, moje milá. To se ti stane se všema chlapama, všude. Muž, jakýkoli muž, vždycky udělá přesně tolik, kolik si myslí, že mu projde. Vždycky. To je železné pravidlo, Catherine. Varianty závisí na mužově ješitnosti, smyslu pro humor, odvaze, šílenství, na tom, jaká rizika je ochoten podstoupit…“
„Všichni muži? Včetně tebe?“
„Ano. Proč to popírat? Samozřejmě, Catherine – samozřejmě. A prosím, nezapomeň na to. Muži jsou horší než červi. Jsme psi. Jsme prasata, chamtivý špinavý prolhaný prasata. Ženy nejsou o moc lepší, upřímně řečeno, ve skutečnosti jsou schopný být stejně špatný a i horší, to není žádný tajemství, i když obvykle z jinejch důvodů… Každopádně, fakt sis myslela, že je dobrej nápad vodit mladou, poloatraktivní ženu, která zrovna procházím obligatorním extra bláznivým obdobím, do společnosti tvýho věčně opilýho, nezvedenýho manžela?“
„Myslela jsem, že jim můžu věřit!“ skoro vykřikla. „Měla jsem snad mít možnost mu věřit, alespoň v jedné nebo ve dvou věcech. Když už jsem za něj byla vdaná!“
Catherine zavrtěla hlavou. Bylo mi jí líto – jen trochu. Mluvila o tom, jak je těžké být sama se dvěma malými dětmi. Byla tak vyčerpaná a na konci sil, že neměla čas ani pomyslet na všechny ty skvělé novinářské články, které by měla psát…
„Můj život je peklo. Být svobodnou matkou není žádná legrace, když se musím starat o všechno a o všechny…“
„Tvůj život že je peklo?“ vykřikl jsem. „Ne, promiň, to ti nežeru. Tvůj život je dobrej, Catherine. Víš, kolik je ženskejch, který by chtěly být na tvým místě? Máš děti, dobře placenou práci, doma máš nonstop k dispozici Ukrajinku, která ti vytírá podlahu, čistí záchod a hlídá děti. Jsou spousty žen, které toho moc nemají – nemůžou mít děti buď z nějakýho zdravotního důvodu, nebo si nemůžou najít slušnýho chlapa, který by jim je dal. Vlastně máš fakt kliku. Myslím to upřímně. A to říkám jako syn svobodné matky a jako fanoušek svobodných matek všude na světě. Buď šťastná, holka. Život je fajn, zlato. Tvůj manžel se vrátí, aby ti lízal nohy a zadek, nebo si najdeš nějakýho skvělýho novýho chlapa, který ti dá všechno, co budeš chtít…“
„Ne, nikdy ho nevezmu zpátky, i kdyby se objevil na kolenou a s milionem eur.“
„No, to říkáš teď. Ale tenhle příběh ještě neskončil, ani zdaleka. Vím, jak tyhle věci fungujou… Ale ano, ano – užij si trochu zábavy, upusť páru. Staň se zpěvákem své vlastní kapely.“
Odbila půlnoc. Dopili jsme láhev a na její naléhání jsme zaplatili napůl. Doprovodil jsem Catherine k jejímu domu, který byl odtamtud jen kousek. Přede dveřmi jsme se objali. Stiskla mě, zaryla mi prsty do lopatek a znovu stiskla. Její vlasy voněly jako svěží květiny s nánosem zápachu z mého cigaretového kouře. Připadala mi jako stočený uzlíček nenaplněného objetí.
Zašeptala: „Nechceš jít nahoru dát si skleničku vody?“
„Vody? Máš jenom vodu?“
„Já vím, ale už je pozdě!“ Pokusila se zasmát. „Zapomněl jsi, že musíme být ráno v práci?“
„Jasně, O.K. Dám si s tebou vodu, Catherine.“
Tenhle románek netrval dlouho. Takovýhle vztah vyžadoval hodně námahy… Takový vztah vyžadoval staršího, zralejšího muže. Já byl ještě mladý – na tohle příliš mladý. Za prvé, Catherine řekla jasně, tak jak měla, že děti jsou pro ni na prvním místě. Její rty byly možná lahodné, jantarové oči jako sen, boky lákavě široké a střed těla plochý a pevný, ale já fakt neměl chuť se s těmi dětmi setkat, nikdy. Nemám chuť se bavit s malými dětmi, které nejsou moje.
A taky jsem neměl chuť poslouchat přednášky o tom, že je čas utnout večírek a dát si sklenici vody, protože ráno mě čeká práce. Na to jsem fakt neměl čas. A už vůbec jsem neměl čas na oční souboje s opilým ruským exmanželem, který by mě mohl rád bezdůvodně obvinit ze zločinů proti své ženě a dětem. To by bylo příliš ubohé i na mě a na nic z toho jsem neměl chuť…
Každopádně jsem byl asi spokojený s tím, jak se věci zrovna měly, jakkoli to někdy bylo pekelný. Ale taky nepředvídatelný a zábavný… A my jsme se stále cítili svobodní navzdory represím narůstajícím ze všech stran.
Samozřejmě neuplynulo příliš dlouho a všechno z téhle kapitoly zmizelo v nekonečné dálce, v nekonečném bludišti. Žádná Catherine, žádná Kristin, žádná moje bývalá žena, žádná bláznivá přítelkyně… Všechny se vypařily.
Věci přicházejí a odcházejí tak rychle, až z toho bolí oči. Věci se objevují, umírají, mění se v dým. Jediné, co můžeš dělat, je nechat je prostě shořet… Nemám si na co stěžovat, alespoň ne na tohle.
***
P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.
WIFE BRINGS IN YOUNG GIRL TO BABYSIT AROUND DRUNK HUSBAND!
By P.B. Whalen
PRAGUE—It wasn’t long before Catherine confessed she hated everything about her husband—absolutely everything.
He’d only seen the kids once in the past eight weeks. He’d been living off in some warehouse, drunk. He and his his stupid friends from St. Petersburg were drinking in the apartment for three days when she was nine months pregnant, just days before she would give birth.
They refused to leave and she checked herself and her son into a hotel for the last few days before the birth, which he did not attend. He calls her terrible names, asks her: “What do you want? A pound of my flesh?” Then, she said, he went off to sleep with a “younger woman.” She kicked him out of the apartment and told him to never come back.
“That hardly seems possible, Catherine. I mean what, how old are you? Twenty-four? Twenty-four . . . and beautiful. Sweet and beautiful. Whut da fark is his problem? How young does he want them—16, 17, 18? I mean, come on. . . . What a dope. You’re better off without such dopes. You should move on to different dopes. There’s all kinds of dopey dopes out there. If you want it, you’ll never be without a dopey-dope super-dope as long as you live!”
“Yes, 24,” she said, laughing. “Plus exactly 10.”
Well . . . so who was she?
“Oh, my God. You probably know her! No, I know for sure that you know her. She was a friend. I don’t even want to say the name. . . . A friend and colleague! Maybe you even went out with her. Who knows, seems like she gets around.”
“Oh shit, Catherine.”
It was this dumb, spoiled girl from Petaluma, Kristin, a poorly paid intern who’d gone to Pepperdine University (including a stint at its Heidelberg campus), who was trying to write spreading-brain-cancer “human-interest feature” stories for our agency.
And yes . . . I ran into her one night at a bar and tried for a pick-up. She eventually turned me down—rather rudely, I felt.
In the six months after that night, Kristin began to seriously lose weight. Got all hollow-cheeked, dry of lip, jeans slipping down the hips. Almost see-through, really. . .
I bumped into her one evening at the office when I came in to work the night shift. She explained she was staying late to go through a German-language textbook she had on the desk. Our encounter at the bar went completely unmentioned, as if it had never happened. Kristin was friendly and smiled . . . and said she had applied to study music and opera singing at a German university.
“And why might that be?”
“If I don’t do it now, I’ll never do it,” she said. “It’s my chance, a real opportunity. I want to do it. I need to do it . . .”
I smiled grandly. “Wow, congratulations, Kristin. That’s great. Inspiring. Amazing, tremendous. . . .”
“Otherwise, I’ll work in shitty offices like this my whole life and never do anything. . . .”
“Yes,” I said, laughing, “we really are a bunch of assholes. There’s no way around it—everyone in here is some kind of hateful, dimwitted dick or nasty, black-hearted bitch with an inflated sense of themselves. We spread cancer, don’t we, but the world doesn’t really need any of it. It’s just worthless make-work that nobody believes in . . . just more cancer and death and mind-control. . . This building breathes the fumes of the sickness. Some of the folks here don’t even know that the mission is to spread cancer and brain-control . . . and some of them think that’s a good thing, even wonderful and worthy of prizes. But of course, people will gladly spread cancer if they can get two bucks out of it. We’re all guilty. So I hear you, kid. Get the hell out of here and fill the world with your beautiful noise. It can’t do any harm. I don’t know if it’ll help, but it won’t inflict dire injuries, at least I hope not. . .”
In any case, the office didn’t throw a party for Kristin when she left. There was no mention of her exit at all. Kristin slunk out the back door, not even sending a goodbye email, never to be seen or heard from again. Later, I deducted that Catherine was probably responsible for that.
Catherine was a favorite of the bosses, of course—the fanged women and sinister bearded men smelling vaguely of diarrhea who incompetently ran the place—because of her multiple languages (English, French, Russian, German—her mother was French and her father English, and she was raised mostly in France) . . . and her undeniable bright freshness in spite of everything, which suggested the illusion that if someone as nice and sweet as Catherine can work here, the mission might not be wholly, unflinchingly, evil. . . .
Catherine told me she had paid Kristin to babysit after her first kid was born. It had seemed like a good idea. Then the husband and Kristin snuck off to Berlin and got drunk and fingered, sucked and banged each other in a carnival of sinful abandon. The drunk husband told Catherine all about it as soon as he returned.
“Did you know?” asked Catherine. “Did Kristin tell you? Did you ever go out with her?”
I laughed and shook my head. I shrugged and chugged Moravian. I lit a smoke and refilled my glass.
“No, hell, I don’t know. Really, this is the first I’ve heard of it. Nobody tells me anything. But anyway, it sounds normal, all too normal. It’s a normal thing for confused young women to get drunk and drop to their knees before drunk married men. Happens every day . . . . And beyond that, what would the world be without its daily quotient of pain, chaos and double-dealing? By the way, have you noticed that all these girls who show up to be interns at the office are bona fide crazy? I haven’t seen one yet who hasn’t been nuts, some worse than others. Or are all girls just crazy? That’s a strong possibility, too. That’s how the world likes our young women, that’s how we raise them—crazy and drunk, ready to do depraved acts for older men. It’s in every show, in all the papers. Anyway, she’s gone now, and you’re getting divorced. Toss it on the bonfire.”
Catherine held back from blaming Kristin—as if to suggest that the confused girl had merely been manipulated by Catherine’s twisted rat of a husband and had played no conscious part in the vile-smelling, devious project of broken trust.
“That’s what you get,” Catherine said, “with Russian men.”
“Russian men?” I said. “Hardly. Don’t believe it. Get over it, sweetheart. That’s what you get with all men, everywhere. A man, any man, will always do exactly as much as he thinks he can get away with. Always. It’s an iron rule, Catherine. The variations depend on the man’s vanity, his sense of humor, his courage, his madness, the risks he is willing to take. . . .”
“All men? Including yourself?”
“Yes. Why deny it? Of course, Catherine—of course. And please don’t forget it. Men are worse than worms. We are dogs. We are pigs, greedy filthy lying pigs. Women aren’t much better, frankly, in fact they are capable of being as bad and worse, no secret there, though usually for different reasons. . . . Anyway, did you really think it would be a good idea to bring a young, semi-attractive woman who’s amidst her required extra-crazy period, around your drunk, misbehaving husband?”
“I thought I could trust them!” she almost shouted. “You should be able to trust people, for at least one or two things. When you’re married to them!”
Catherine shook her head. I felt bad—just a little. She talked about how hard it was to be alone with two young children. She was so exhausted and at the end of the rope, she didn’t even have time to even think about all the great journalism stories she should be writing. . . .
“My life is hell. It’s no fun being a single mother, having to take care of everything for everybody. . . .”
“Your life is hell?” I exclaimed. “No, sorry, not buying that. Your life is good, Catherine. Do you know how many women are out there who would love to be in your shoes? You’ve got kids, a well-paying job, a live-in Ukrainian girl to mop your floors and clean your toilets and watch your kids. There’s tons of women who don’t got much—they can’t have kids for some health reason, or can’t find a decent guy to give them any. You’re actually very lucky. I mean that sincerely. And I say that as a child of a single mother, and as a fan of single mothers everywhere. Get happy, kid. Life is good, baby. Your husband will come back to lick your feet and ass, or you’ll find some great new guy who’ll give you everything you want. . . .”
“No—I’ll never take him back, even if he shows up on his knees and with a million euros.”
“Oh, you say that now. But this story’s not over, not even close. I know how these things work. . . . But yes, yes—have some fun, blow off this steam. Become the singer of your own band.”
It hit midnight. We emptied the bottle and decided to pay—halfsies, at her insistence. I walked Catherine down the block to her building. We hugged in front of the door. She squeezed, dug her fingers into my shoulder blades, and squeezed again. Her hair smelled fresh and flowery, with a coating of stink from my cigarette smoke. She felt like a squirmy bundle of unfulfilled cuddles.
She whispered: “Do you want to come up for a glass of water?”
“Water? All you’ve got is water?”
“I know, but it’s late!” She tried to laugh. “Did you forget we have to be at work in the morning?”
“Sure, O.K. I’ll have some water with you, Catherine.”
The romance didn’t last long. A relationship of this kind was a lot of work . . . a relationship that required an older, more mature man. I was still young—too young for this. For one thing, Catherine, as she should have, made a point of putting her children first. Her lips may have been deliciously chewy, her amber eyes delightfully dreamy, hips invitingly wide and midsection flat and firm, but I was in no mood to meet those children, ever. I was never in the mood for talking to young children who weren’t mine.
I also was in no mood for lectures about shutting down the party and drinking a glass of water because there was work in the morning. I had no time for that. And I had no time for staring down drunk ex-Russian husbands who might enjoy accusing me of crimes against his wife and children for no good reason. That would just a bit too sloppy, even for me, and I was in no mood for any of it. . . .
In any case, I suppose I was happy with the way things were just then, as hellish as they sometimes were. They were unpredictable and entertaining . . . and we still felt free in spite of the mounting repressions on all sides.
Before too long at all, of course, everything from this chapter had vanished into the endless yonder, the endless blunder. No Catherine, no Kristin, no my ex-wife, no crazy girlfriend. . . . they’d all evaporated.
Things come and go so fast it makes your eyes hurt. Things appear, die, turn into smoke. All you can do is let them just burn away. . . . I’ve got no complaints, at least about this part of it.
***
P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.
Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer