Noční tramvaje: Zasloužilec spí v práci — aby syn mohl ojet přítelkyni!

Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

ZASLOUŽILEC SPÍ V PRÁCI – ABY SYN MOHL OJET PŘÍTELKYNI!
P.B. Whalen

PRAHA – Když jsem přišel na sobotní noční směnu do té americké propagandistické boudy, O’Flappaghana jsem našel vytuhlého na gauči.

Ten samorost se choulil pod tvídovým kabátem. Jeho otlučená bagančata byla položena úhledně vedle sebe na koberci.

Ta něžná duše smrděla. Člověk si toho zápachu všimnul, jen když prošel kolem.

Možná chlast. Možná zaschlý pot. Možná jen hniloba stáří a to, že se o sebe člověk nestará.

„Co to sakra je?“ řekl jsem Puddu Dinglebaumovi.

Pudd pokrčil rameny. „Přišel kolem osmé. Říkal, že ho bolí nohy, že se chce jen natáhnout. Když jsem se podíval znovu, už spal.“

Ten starý Skot, co byl pro každou legraci, vypadal skoro jako anděl, jak tam podřimoval. Rafter, orámovaný krátkými bílými štětinami vousů, měl našpulené rty, jako by foukal chmýří z pampelišky.

„Sakra, Pudde,“ řekl jsem. „Tak co máme dělat? Zavolat policajty? Koronera?“

Pudd pokrčil rameny.

„Tak tedy,“ řekl jsem, „je čas, abyste šel domů, sire Pudde. Odprejskni, chlapče! Děkuji ti za tvé služby při realizaci Agendy svobody. Pasáci z Washingtonu si toho moc váží. Odvádíš jednu z nejlepších prací své kariéry, když parfémuješ tyhle lejna.“

Pudd se na mě podíval, jako bych mu právě uškrtil štěně.

Pudd to bral příliš vážně – a já jsem byl přesvědčený, že brát příliš vážně dobře placenou práci pro americkou vládu je jasnou známkou duševní choroby.

Pudd odešel. Já jsem se dal do práce.

Příštích devět hodin jsem měl za úkol sledovat, kde crčí krev. Války, nepokoje, letecké havárie, teroristický útok, summit, volby. Pokud nějaký významný činitel z jakékoli země učinil velké prohlášení, šel jsem na to. Stříhal jsem zvukové klipy a psal shrnutí v titulkovém stylu, která se dala snadno přeložit do více než dvaceti jazyků a přenášet do celého světa a/nebo dávat na internet.

Sobotní noční směny byly obvykle letargické, ale tuto říjnovou sobotní noc mě čekala drsná událost, na které jsem musel pracovat: Úředníci tvrdí, že osmdesát afghánských povstalců bylo zabito poté, co západní jednotky nařídily letecké údery, které měly odrazit povstalecké útoky na své základny v provincii Paktika.

Klíčový bod propagandy: Úředníci přísahali, že během sobotní akce nebyly zabity žádné západní síly, afghánští vojáci ani afghánští civilisté – nikdo.

Zlikvidováni byli pouze povstalci. Pouze ti špatní.

No tak, no tak. Není to zajímavé. Není to výhodné.

Kancelář brzy utichla do svého zlatého období – tří nebo čtyř hodin znamenitého ticha, než začaly přijíždět oddíly Rusů, Ukrajinců, Peršanů a středoasiatů, aby připravily svá vysílání.

Poté, co jsem odhadl osnovu ranního reportu, jsem vstal a zahájil svůj rituál: do kuchyňky pro zaměstnance uvařit si vodu a udělat si instantní kávu, pak výtahem do pátého patra, dlouhou chodbou kolem prezidentské kanceláře a zasedacích místností vedení, kde každý den trávili hodiny předstíráním, že jsou něčím jiným než leštiči bot pro válečné štváče a sociální inženýry z Washingtonu a New Yorku, a na střešní terasu si zakouřit.

Tento rituál jsem prováděl sedmkrát nebo osmkrát za noc – ihned poté, co jsem rozeslal seznam hlavních titulků, vždycky ve čtvrt. Stejný rituál – ve stejnou hodinu – každou noc.

Ze zdravotních důvodů, rozumíte – abych udržel krev v oběhu a zabránil tomu, abych umřel na zoufalství, osamělost a bezcitnost této operace.

Budova, v té době jen několik let stará, byla postavena speciálně jako sídlo této propagandistické kanceláře.

A kdybyste to napsali v románu, lidé by měli důvod vás obvinit, že to neobratně přeháníte – nebo že vám chybí fantazie.

Ale pravda byla taková, že tahle nově postavená obrovská šedivá americká propagandistická kancelář na Želivského byla postavena přesně na průsečíku Kafkova hrobu a nacistického pracovního tábora.

S odvoláním na hrozbu možného teroristického útoku – a LOL, vzpomene si někdo na islamistické teroristy a letadla narážející do budov – americké a české úřady přehlasovaly mé námitky a souhlasily s přestěhováním Rádia svoboda a demokracie z jeho dosavadního sídla v bývalém československém parlamentu v horní části Václavského náměstí.

Argumentoval jsem, že jedna lež plodí druhou a další a další – a kromě toho, tato budova v centru Prahy byla jednou z nejlukrativnějších adres v dějinách světa. A neexistoval žádný skutečný důvod, proč by se tahle prvotřídní americká propagandistická jednotka měla někam stěhovat, rozhodně ne pryč z centra…

Každopádně kdybyste přeskočili zeď nového areálu na Želivského, přešli Izraelskou ulici a přeskočili zeď Nového židovského hřbitova – došli byste přesně ke hrobu Franze Kafky.

A v roce 1944 byl na tomto pozemku na příkaz německých nacistů zřízen tábor nucených prací pro lidi ze smíšených manželství, tedy v podstatě pro nežidovské muže, kteří se odmítli rozvést nebo se jinak zříci svých židovských manželek.

A ne, takovou šílenost si nejde vycucat z prstu. Tomu říkám zásah do soukromí a vměšování vlády do života občanů!

Oblast prý také sloužila jako nástupní prostor pro lidi, které nacisté převáželi do vězeňského tábora v Terezíně!

Kromě naší propagandistické budovy se v této oblasti nyní nachází křiklavě růžový hotel, židovský domov pro seniory a konečná stanice autobusu.

Každopádně, poté, co jsem se krátce po půlnoci vrátil z kuřácké pauzy, jsem zavětřil ten smrad a vzpomněl si, že Rafter O’Flappaghan stále leží vytuhlý na gauči.

Šel jsem k němu. Hergot – jeho sliny dělaly pod jeho hlavou fleky na potahu gauče.

Sakra, co když umřel? Pomyslel jsem si. Pak co?

No, určitě by to byla nepříjemnost. Možná by mě z něčeho podezřívali a předvedli k výslechu. Třeba i zatkli.

Proč nemohl zemřít mimo pracovní dobu? Kde sakra byla jeho rodina?

Šel jsem do koupelny pro ubrousky. Šťouchl jsem Raftera do ramene. Vyplašeně se posadil. Podal jsem mu ubrousek, aby si utřel sliny.

Smrděl takovým zápachem, co mívají staří muži, smíchaným se zaschlou whisky.

„Hej, Raftie, co děláš tady v práci? Proč nejseš doma?“

„Kolik – kolik je hodin?“ zamumlal se svým jemným skotským přízvukem. „Já – já se strašně omlouvám, že tě obtěžuju. Musel jsem – jak dlouho jsem spal? Pudd už odešel? Před chvilkou tu byl…“

„Je půlnoc, Raftere. Proč jsi tady? Co se děje doma, Raftie?“

Rafter vypadal, že se každou chvíli rozpláče. „Děkuju, já, já, já …“

O’Flappaghan mi vyprávěl historku o tom, jak jeho žena odjela za rodinou. Pak se objevil jeho sedmnáctiletý syn se svou novou českou přítelkyní. Dál už to bylo poněkud nejasné. Musel jsem číst mezi řádky.

„Cože? Tvůj syn tě vyhodil, aby se mohl opít a ojet svou přítelkyni?“

Ty úžasné české náctileté děvy! Pomyslel jsem si šťastně. Jsou tak lahodné, že dostanou na kolena nejednoho muže – k čertu, všechny muže! K čertu, podívej se na tohle – dostanou na kolena celou rodinu. Přimějí muže, aby vykopl vlastního otce na ulici!

Rafter se podíval na své nohy v ponožkách.

„Musím říct,“ promluvil tiše, „že Burton to nepodal moc hezky. Požádal mě, abych jim dal trochu prostoru. Přistihl jsem se, že souhlasím. Není bezpečnější mít je doma, než je posílat někam, kdo ví kam? Nechceme přece, aby nám utekl.“

No, to smrdělo. Bylo to celý prohnilý.

Rafter vysvětlil, že po rozhovoru se synem si vyšel na „krásné sobotní odpoledne“. Počasí bylo příjemné, západ slunce nádherný.

Zastavil se na pár skleniček v jednom ze svých oblíbených podniků a pak si zašel ještě na pár skleniček na jiné oblíbené místo. Informoval mě, že se „docela uklidnil“…

Unavený se odebral do budovy rozhlasu. Plánoval, že se domů vrátí kolem sedmé ráno. Všechno bude v naprostém pořádku, prostě super.

„Prosím, kdybys mohl, nikomu o tom neříkej ani slovo,“ požádal mě Rafter. „Rád bych si to nechal pro sebe, kdybys byl tak laskav. Jde jen o to… Musíme se synem tohle období přežít.“

„Žádný problém,“ řekl jsem. „Jdi zase spát, Raftie. Probudím tě kolem šesté. Nikomu nic neřeknu.“

No, to smrdělo.

Kolem třetí ráno si Raftieho konečně všimla ochranka budovy. Poslali k němu dva velké české sekuriťáky, oba s pistolemi na bocích, aby se na něj podívali zblízka. Dokráčel jsem k nim, když si jeden z nich právě klekl a snažil se Raftieho probudit.

Pokusil jsem se jim vysvětlit situaci – že mu nehrozí žádné nebezpečí, že si jen dává šlofíka a brzy půjde domů. Úplně jsem je nepřesvědčil, a tak jeden z těch chlapů zavolal vysílačkou nadřízeného, zatímco druhý si zapsal mé jméno. Nakonec pokrčili rameny a odešli.

O Raftera O’Flappaghana jsem se nikdy moc nezajímal. Raftie byl jedním z veteránů, kteří mě zaučovali poté, co jsem nastoupil do Rádia svoboda a demokracie. Byl trpělivý, povzbuzoval mě a byl velmi klidný. Byl stejná děvka jako kdokoli z nás, ale nikdy jsem ho nepovažoval za podlézavce nebo otroka zaryté ideologické demence, kteří v těchto prostorech převládali – což, když o tom tak přemýšlím, vlastně nezaslouží tolik uznání.

O’Flappaghanovi šlo hlavně o to, aby dostal výplatu, která mu umožní uživit rodinu a pohodlně žít. Nikdy veřejně nezpochybňoval ty šílence a jejich válečné štváčství – ale kdo to udělal? Odpověď: Nikdo.

Rafter odešel ze Skotska, aby po celém světě provozoval svoje novinářské umění. Nikdy nebyl příznivcem válečných zón ani tvrdých zpráv, místo toho dával přednost práci na Novém Zélandu a v Austrálii, v Dubaji, Mnichově a dokonce i v Paříži, kde pobíral výplatu od různých vládních a parlamentních zpravodajských agentur. Potom, když mu bylo kolem pětačtyřiceti, se oženil s Belgičankou.

Raftie uměl být poetický rošťák. Zamiloval se do Prahy, kterou v jednom z mála, ale poměrně dobře napsaných memoárových článků popsal jako „podmanivou milenku, která udržuje napětí z prvního setkání“. V tom článku také prohlásil, že rock and roll ho nezajímá, že dává přednost Verdimu a Mozartovi. Psal také o své lásce ke starým motorkám, automobilům a letadlům. Jeho oblíbeným barem byl Blatouch na Vinohradech.

Rafterovi bylo tu říjnovou neděli ráno pouhých 64 let. Koncem prosince měl odejít z RSD do důchodu. Vydržel ještě sedm let, zemřel na Parkinsonovu chorobu, když mu bylo 72 let.

Děti vyrostly a manželka odjela na cesty.

Hliník, olovo, kadmium a mangan, které znečišťují naše ovzduší, jídlo i vodu, zabíjí mozek.

Vykopnou vás z vlastního domu.

Na tohle se musíme těšit: Všechno z vás začne vyrážet duši.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

OLD-TIMER SLEEPS AT OFFICE – SO SON CAN BANG GIRLFRIEND! 
By P.B. Whalen

PRAGUE—Rafter O’Flappaghan was out cold when I came in for my Saturday night shift at the U.S. propaganda shack.

The coot was curled on the couch under his tweed coat. His beaten-up brogans sat together tidily on the carpet.

The gentle soul stank. You caught the stench just walking by.

Maybe booze. Maybe dried sweat. Maybe just the rot of age and letting yourself get sloppy.

“What the fark?” I said to Pudd Dinglebaum.

Pudd shrugged. “Came in about eight. Said his legs hurt, just wanted to lie down. Next time I looked, he was asleep.”

The old Scottish larker looked almost angelic as he snoozed. Framed by the short white bristles of his beard, Rafter’s lips were pursed as if he was blowing fuzz from a dandelion.

“Hell, Pudd,” I said. “So what are we supposed to do? Call the cops? The coroner?”

Pudd shrugged.

“Well then,” I said, “it’s time for you to go home, Sir Pudd. Am-scray, kid! Thank you for your service in implementing the Freedom Agenda. The pimps of Washington are mighty appreciative. You’re doing some of the best work of your career, perfuming these turds.”

Pudd glared at me like I’d just strangled his puppy.

Pudd was too serious—and I was of the belief that taking well-paid U.S. government make-work too seriously was a clear sign of mental illness.

Pudd wandered off. I got down to work.

For the next nine hours, my job would be to follow the blood-squirting head. A war, a riot, a plane crash, a terrorist attack, a summit, an election. If a big official from any country made a big announcement, you hit that. You cut audio clips and typed up “headline-style” summaries that could be easily translated into 20+ languages and beamed around the world and/or pasted up on the internet.

Saturday night shifts were usually lethargic, but on this October Saturday night I had a spot of hardnosed action to rewrite: Officials claimed that 80 Afghan “insurgents” had been killed after “Western troops” called in air strikes to repel “insurgent attacks” on their bases in Paktika Province.

Key Propaganda Point: “Officials” swore that no Western forces or Afghan troops or Afghan civilians were killed during Saturday’s action—none.

Only insurgents had been wiped out. Only the bad guys.

Well, well, well. Wasn’t that interesting. Wasn’t that convenient.

The office soon quieted into its “golden period”—the three or four hours of exquisite silence before the squads of Russians, Ukrainians and Persians and Central Asians began arriving to produce their broadcasts.

After estimating the outline of the morning report, I stood and began the ritual: Into the staff kitchen to boil water and make a cup of instant coffee—then up in the elevator to the fifth floor—then down the long hallway, past the presidential office and executive meeting rooms—where they spent hours each day pretending to be anything but shoeshine boys for the warmongers and social engineers of Washington and New York—and out to the rooftop terrace for a smoke.

I performed this ritual seven or eight times per night—immediately after issuing the headline listing at quarter to the hour. The same ritual—at the same time of every hour—on every night.

For health reasons, you understand—to keep the blood flowing and prevent myself from dying from the despair, loneliness and heartlessness of this operation.

The building, only a few years old at this time, had been constructed specifically to house the propaganda office.

And if you wrote it in a novel, folks would have good grounds to accuse you of shabbily going over the top—or of lacking imagination.

But the truth was—this newly built, hulking gray American propaganda office at Želivského had been erected precisely at the intersection of Kafka’s grave and a Nazi labor camp.

Citing the threat of a potential terrorist attack—and lol, does anybody remember “Islamic terrorists” and “planes flying into buildings”?—the American and Czech authorities had overruled my objections and agreed to move Radio Freedom & Democracy from its previous home in the old Czechoslovak Parliament at the top of Wenceslas Square.

I had argued that one lie begets another, and another, and another—and besides, this was, in fact, some of the most prime real estate in the history of the world here in downtown Prague. And there was no real reason for this top-class U.S. propaganda outfit to move anywhere, certainly not out of downtown. . . .

Anyway, if you jumped over the wall of the new compound at Želivského, crossed Izraelská street and jumped over the wall of New Jewish Cemetery—you’d land exactly on the grave of Franz Kafka.

And in 1944, at the behest of the German Nazis, this particular plot of land had been the site of a forced labor camp for people from “mixed marriages”—meaning, essentially, non-Jewish guys who refused to divorce or otherwise renounce their Jewish wives.

And no, you really can’t invent such madness out of thin air. Talk about an invasion of privacy and government meddling in the lives of citizens!

The area was also reportedly used as a “staging area” for folks whom the Nazis transported to the Terezín prison camp!

In addition to our propaganda building, this plot now includes a garish pink hotel, Jewish retirement home and a bus/metro station.

Anyway, after I returned from a smoke break shortly after midnight, I caught a whiff of the stench and remembered that Rafter O’Flappaghan was still out cold on the couch.

I walked over. Hell—a spot of drool was darkening the fabric under his head.

Hell, what if he died? I thought. Then what?

Well, it would certainly be a hassle. Maybe I’d be suspected of something, brought in for questioning. Possibly arrested.

Why couldn’t he die on his own time? Where the hell was his family?

I went to the bathroom and got some paper towels. I nudged Rafter on the shoulder. Startled, he sat up. I gave him a towel to wipe away the drool.

He stank that stink that old men get, mixed with dried whisky.

“Hey, Raftie, whatcha doin’ here at the office? Why ain’t ya at home?”

“What—what time is it?” he mumbled in his delicate brogue. “I-I’m terribly sorry to bother you. I must’ve—how long have I been sleeping? Did Pudd leave? He was just here. . . .”

“It’s midnight, Rafter. Why are you here? What’s going on at home, Raftie?”

Rafter seemed like he was about to cry. “Thank you, I, I, I. . . .”

O’Flappaghan told a story about how his wife had gone out of town to see her family. Then his 17-year-old son had shown up with his new Czech girlfriend. The story became somewhat vague. I had to read between the lines.

“What—really? Your son kicked you out so he could get drunk and screw his girlfriend?”

Those amazing Czech teen harlots! I thought happily. So scrumptious they’ll bring many a man to his knees—hell, all men! Hell, lookit this—they’ll bring a whole family to its knees. Make a man kick his own father to the streets!

Rafter looked down at his sock-covered feet.

“I must say,” he said, speaking softly, “Burton wasn’t very nice. He asked me to allow them some space. I found myself agreeing. Is it not safer to have them at home than send them elsewhere, who knows where? We do not want him to run away.”

Well, that stank. It was just rotten.

Rafter explained that after the discussion with his son, he had gone out for a “wonderful Saturday afternoon.” The weather was mild, the sunset gorgeous.

He had stopped for a few tipples at one of his favorite establishments, then went for a few more tipples at another favorite. He had become “quite mellowed,” he informed me. . . .

Tired, he had decamped to the radio building. He planned to return home at around 7 a.m. Everything would be totally fine, just dandy.

“Please, if you could, don’t tell anyone a word of this,” Rafter requested. “I’d like to keep it private, if you’d be so kind. It’s just. . . . We must survive this period with my son.”

“No problem,” I said. “Go back to sleep, Raftie. I’ll get you up around six. I won’t tell a soul.”

Well, that stank.

Around 3 a.m., Building Security finally noticed Raftie. Two burly Czech guys, both with pistols on their hips, were sent over to take a closer look. I ambled over when one of them knelt down and tried to shake Rafter awake.

I attempted to explain the situation—that he wasn’t in any danger, that he was just napping and would be going home shortly. Not entirely convinced, one of the guys radioed a supervisor while the other wrote down my name. Finally, they shrugged and departed.

I never knew Rafter O’Flappaghan to give much of a darn. Raftie was one of the “old-timers” who trained me after I got hired by Radio Freedom & Democracy. He’d been patient and encouraging and quite mellow. He was a whore as much as any of us, but I had never found him to be a suck-up or slave to the hardcore ideological dimwittery that prevailed in these precincts—which isn’t saying much, I realize.

O’Flappaghan’s main interest was getting a paycheck to support his family and live comfortably. He never publicly challenged the madmen and their warmongering ways—but who did? Answer: Nobody.

Rafter had come out of Scotland to ply his “journalism shtick” around the world. He was never one for war zones or “hard news,” instead preferring jobs in New Zealand and Australia, Dubai, Munich, even a stint in Paris, picking up paychecks from various government and parliamentary news services. Then, in his mid-40s, he’d married a Belgian lady.

Raftie could be a poetic rascal. He had fallen for Prague, which, in one of his few but rather well written memoir articles, he had described as “a captivating mistress who maintains the suspense of the first encounter.” In that piece, he also declared that he didn’t care for rock and roll, preferring Verdi and Mozart. He also wrote of his love of antique motorcycles, cars and airplanes. His favorite bar was Blatouch in Vinohrady.

Rafter was only 64 on this Sunday morning in October. He would retire from RFD at the end of December. He would hang on for seven more years, dying of Parkinson’s disease after he turned 72.

The kids grow up and the wife goes traveling.

The aluminum, lead, cadmium and manganese that pollutes our air, food and water turns your brain into a dead thing.

They kick you out of your own house.

This is what we have to look forward to: Everything just starts kicking the shit out of you.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer