Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

PROSTĚ JSME TADY, ČEKÁME
P.B. Whalen

PRAHA – Sedím u stolu v kuchyni a z DVD se dívám na italský film ze sedmdesátých let.

V prostoru mezi záclonami vidím měsíc, který je téměř v úplňku a má barvu vyleštěné kosti. Kluci spí už několik hodin. Ze sklenice s kostkami ledu usrkávám krabicové červené víno. V mrazáku je sedm piv.

Zdá se, že pivo pomáhá. Studené pivo, téměř zmrzlé. Lednice ho nevychladí dost. Dávám lahve do mrazáku a čekám, až začnou mrznout. Vyndám je a otevřu. Chutnají jako bonbóny. Zdá se, že mi pomáhají na afty.

Film je v italštině a titulky jsou v češtině. Nerozumím ani slovo, ale mám představu, o co jde.

Je to nádherné – všechno je najednou nádherné. Dostat se sem, do téhle chvíle, všechno stálo za to – každičká věc.

Zrna a škrábance přeskakují po staré filmové pásce. Krásné italské ženy chodí po městě s tou nejhladší a neporušenou pletí. Ženy se svlékají, aby se nechaly namalovat studenty umění na starobylých univerzitách ležících na břehu řeky. Opulentní záběry rozpadajících se sídel. Kostely pokryté břečťanem. Tajné obřady. Nezkušení mladí muži. Trýznění starší muži, kteří hnijí ve vlastním zápachu a z koutků úst jim padají sliny.

Zabíjejí lidi a lžou. Ukrývají temná tajemství, důkazy schovávají na půdě, ale nikdy se jich zcela nezbaví.

Zlo, které lidé páchají, žije dál a dál.

Venku téměř úplněk. Barva vyleštěné kosti.

Věci se v těchto dnech zdají být velmi zlověstné, velmi zkažené. Všechno je velmi křehké, bojím se, že svět visí na vlásku. Cítím to, cítím to. Všichni požadují peníze, požadují větší podíl, ale ty peníze někdo ukradl.

Lidé v hloubi duše chápou, že tak, jak to je, to už dlouho nevydrží. Mlátí rukama kolem sebe. Uchylují se ke gangsterským taktikám, požadují víc peněz a výjimek, myslí si, že to pomůže. Chtějí stále víc. Jsem výjimečný, jsem výjimečný! Jsme jiní!

Úřady na všechny zaklekají, neúprosně. Všechny úřady, všude a za všech okolností. Byrokratické procedury se používají víc než kdy dříve. Nebyrokratické postupy následují, když ty byrokratické selžou. Nebyrokratické postupy uplatňované v rámci byrokratické politiky.

Sledování, vrtulníky, policisté s helmami a velkými zbraněmi. Policie a armáda posvátné jako papež. Požadujeme, abyste přiznali všechny zdroje příjmů. Ano, zvýšíme daně a poplatky bez vysvětlení.

Zkoumají obrysy vaší existence – žádná informace není příliš malá nebo bezvýznamná. Slyšíte mě? Žádná. Kdo je další v matici hrozeb? Vy, já? Je to jedno.

Už žádná zábava. Luxus morálních debat ve vyšších sférách. Meditace o duchovních statcích, kterých by mohlo být zítra dosaženo.

Měli bychom být šťastní a vděční za to, co máme, za to, že máme práci a jídlo… Slyšel jsem to v práci, poslední dobou to slýchám často. Všichni jsme to už slyšeli. Nikdo se nestydí. Strach se stal středobodem všeho. Je to předčasná obrana. Já jsem v pohodě, jsem na vaší straně. Přiznání, že miliardáři jsou utržení ze řetězu jako nikdy předtím.

Když dojde až na tohle, víte, že lidstvo se chystá na své staré triky, že se neodvratně blíží zlom. Nevěřte ani slovu. Na světě je všeho dost pro všechny. Každý člověk by měl mít možnost mít velký dům a auto, dobře placenou práci. Je to otázka odvahy a vůle a snahy dosáhnout toho, co v srdci víme, že je správné. Ale strach se opět stal normálním reflexem – dominantním módem.

Praštit toho troubu, než on praští vás. Praštit ho, protože můžete. Protože je to fajn pocit ho právě teď praštit. Nadřízení to schvalují. Praštit ho proto, abyste ho udrželi daleko od své hromádky.

Nemáme na to. Uspořádání světa je založeno na strachu, válkách, krádežích a bití. Je to výsledek plánu – ne náhody. Dokud žije jeden člověk ve strachu, musíme my všichni. Shrábni to hned, troubo, dokud máš šanci. Další trouba by nás mohl praštit.

Musí to být pro každého vždycky zvláštní – probudit se a necítit svůj věk, jako mladík vyběhnout z domu, spěchat ulicemi a v slunečním světle spatřovat někdejší známé, rozpomenout se na dávná přátelství a najednou pochopit: je po všem.

– Ivan Wernisch, Dnes touto dobou

Během několika dní poté, co mě opustila manželka, se mi v puse začaly dělat afty. Nemohl jsem žvýkat bez potíží a bolesti. Týden jsem pil pivo a becherovku a jedl jen chipsy, asi jeden sáček denně. Přežil jsem útrpné pracovní směny, přišel domů, pustil si hudbu na plný pecky a pil.

Když jsme dříve ten den jeli do kina na Anděl, nastoupila do tramvaje mladá brunetka. Zdálo se, že z ní sálá hnus a nemoc. Trochu baculatá, na nohou sandály, kraťasy vyhrnuté až k zadku, holé bradavky vykukující z avokádovo-modrého pruhovaného tílka. V očích měla slizký, pokleslý pohled, jako by – nemohl jsem se ubránit myšlence – právě dokouřila ptáka svého nevlastního otce za pět stovek.

Myslel jsem na sperma v jejím dechu, na sperma, které jí šplouchá v ústech, na sperma mezi jejími stehny. Myslel jsem na to, jak kouří péro starému chlapovi. Zavětřil jsem vůni jejího balzámového šamponu a zatočila se mi hlava. Skrz špinavá okna do tramvaje propadávalo sluneční světlo.

Musel jsem si sednout. Našel jsem si místo, sedl jsem si a opřel se. Na pořádnou chvíli mě polilo horko a pak mě zamrazilo po celém těle. Na předloktích, na tváři mi vyrazil pot. Hlava mi třeštila, v uších mi bušilo srdce. Cítil jsem, jak se kymácím, okraje mého vidění se zatemňovaly. Z rukou a nohou mi vyprchala jakákoli zbývající síla. Ruce mi ztěžka visely po stranách, naprosto k ničemu. Jen další těžké věci, které mě táhly dolů.

Bylo mi na omdlení – chybělo jen málo. Myslel jsem, že přepadnu a zřítím se k zemi.

Před očima jsem viděl obraz, jak ležím v bezvědomí na podlaze tramvaje, na tváři rudou modřinu v místě, kde jsem obličejem dopadl na podlahu. Moji kluci se zmateně rozhlížejí kolem, zatímco mě lidi přešlapují se znechuceným výrazem. Kluci se mnou marně třesou. Feťáci mi prohledávají kapsy. Sténám a převaluju se. Nakonec někdo volá policii nebo záchranku.

Zhluboka dýchej, říkal jsem si. Vydrž to, zvládneš to. Zhluboka se nadechni. Nehýbej se ani nepřemýšlej, jen zhluboka dýchej.

Dostali jsme se do MacBeefyho, potkali jsme Bernieho a Malcolma.

Bernie: „Bože, vypadáš hrozně. Jsi bílej jako stěna!“

Já: „Mám pocit, že umřu.“

Bernie: „Já taky.“

Všichni seděli a jedli. Já ne. Nemohl jsem se na to dívat ani to cítit. Ten tuk a sýr a mastné hranolky, šmouhy kečupu. Lidé ze všech stran to hltali, ústa otevřená, na jazyku jim byly vidět ty nechutné bobky.

Bernie mluvil o tom, jak se mu konečně podařilo rozvést, ale ještě to neskončilo, vůbec ne, Tamara se mu snažila sebrat byt. Znovu to šlo k soudu atd. atd. atd.

Bylo to velmi smutné, skličující – a nudné. Nedalo se to vydržet. Z pachu toho hnusného jídla se mi zase točila hlava. Hlava mi třeštila a nevolnost přicházela ve vlnách. Pořád jsem vstával, abych se trochu prošel kolem, to byla jediná naděje. Velké smyčky kolem food courtu, mávání rukama a hltání vzduchu.

Za rohem, v zářivě nasvíceném sportovním baru se zlatými stěnami, vypadalo všechno mnohem lépe. Bez výjimky hrozní chlapi, ale – barman v bílých vyhrnutých rukávech a černé zástěře, který podával pěnivá piva ve vysokých sklenicích; mladé kočky v krátkých sukních a s kruhovými náušnicemi, které posedávaly, kouřily a popíjely víno; fotbalové zápasy na obřích obrazovkách; lidé, kteří se smáli, když házeli peníze do automatů na poker. Chtěl jsem tam jít a zůstat tam dalších šest týdnů.

Konečně jsme šli dolů do kina. Potom, co jsem to prospal, jsem se cítil líp. Všichni mi říkali, že jsem o nic nepřišel.

S Berniem jsme kluky vysadili v hračkářství a šli si dát pivo do toho sportbaru. Ledově vychlazené, hladinka perfektní.

Chtěli jsme si dát další rundu, ale kluci se po deseti minutách vrátili a dožadovali se zmrzliny. No, dobře. Každopádně venku byla tma a bylo načase jít domů. Bernie a já jsme se rozloučili.

Ten sladký sportbar zavřeli před pár lety.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

WE ARE JUST HERE, WAITING 
By P.B. Whalen

 

PRAGUE—I am sitting at the kitchen table, watching a DVD of an Italian movie from the 1970s.

In the space between the curtains I see a nearly full moon, the color of scrubbed bone. The boys have been asleep for several hours. I sip from box red wine poured over ice cubes. There are seven beers in the freezer.

Beer seems to help. Cold beer, nearly freezing. Refrigeration doesn’t make them cold enough. I put the bottles in the freezer, wait until they’re almost frozen. Take them out and crack the top. They taste like candy. They seem to help the sores in my mouth.

They are speaking Italian in this movie and the subtitles are in Czech. I don’t understand a thing, but the message gets through.

It is gorgeous—everything is gorgeous suddenly. Getting here, to this moment, everything has been worth it—every single thing.

Blotches and scratches skip across the bleached-out film stock. Beautiful Italian women walking around with the smoothest of unblemished skin. The women disrobing, to be painted by art students in ancient universities on the river. Sumptuous shots of decaying mansions. Ivy-covered churches. Secret ceremonies. Callow young men. Tormented older men rotting in their own stink, saliva falling from the corners of their mouths.

They have killed people and lied. They are hiding dark secrets, concealing the evidence in the attic but never quite disposing of it.

The evil that men do lives on and on.

Nearly full moon outside. Color of scrubbed bone.

Things seem very sinister these days, very corrupt. Things are very fragile, I fear—world on a thread. I feel it, feel it. Everybody demands money, demands a bigger cut, but the money’s been stolen.

People understand deep down that things cannot really hold on much longer the way they are. They are thrashing about. Resorting to gangland tactics, demanding more money and exceptions, thinking it will help. Ever more grasping. I’m special, I’m special! We’re different!

Authorities cracking down on everybody, relentlessly. All authorities, everywhere, at all times. Bureaucratic procedures never more employed. Non-bureaucratic procedures when they fail. Non-bureaucratic procedures applied as a matter of bureaucratic policy. 

Surveillance, helicopters, cops with helmets and big guns. Police and military, next to holiness. We demand that you declare all sources of income. Yes, we will increase the taxes and fees without explanation.

They are studying the contours of your existence—no piece of information is too small or insignificant. You hear me? None. Who’s next on the threat matrix? You, me? Oh, nevermind.

No more easy streets/leisure. The luxury of moral debates on higher planes. Meditations on the spiritual goods/gains of what might be achieved tomorrow. 

We should feel lucky and grateful for what we have, that we have jobs and food to eat. . . . I’ve heard it at work, been hearing it a lot lately. We’ve all heard it. Nobody has shame. They are up front with the fear. It’s an early defense. I’m O.K. I’m on side. Acknowledgment that the billionaires are unchained, like never before.

When it comes to this, you know humanity’s up to its old tricks, that we’re Dust Bowl bound. Don’t believe a word. There’s enough in this world for everybody. Every single person should be able to have big houses and cars, high-paying jobs, pussy and cock coming out their ears. It’s a matter of courage and will and reaching for what we know in our hearts is right. But fear is back to being the normal reflex—the dominant mode.

Whacking the sucker before he whacks you. Whacking him because you can. Because it feels good to whack him just now. The higher-ups approve. Whacking him to keep him off your little heap.

We don’t got what it takes. This world structure is based on fear, war, theft and whacking. It is the result of a plan—not an accident. As long as one person lives in fear, we all must. Grab it now, sucker, while you got the chance. The next sucker might whack us.

It must always be strange, for everyone—to wake up and not feel one’s age, to run out of the house like a young man, to hurry through the streets and see former acquaintances in the sunlight, to remember old friendships and suddenly understand: it’s all over.
– Ivan Wernisch
“At This Time Today” (1996)

Within days of my ex running off, sores began appearing in my mouth. I could not chew without pain and difficulty. For a week I drank beer and becherovka and ate only potato chips, about one bag of chips per day. I survived the harrowing work shifts, came home and blasted music and drank.

Earlier that day, as we were riding to the kino at Anděl, a young brunette woman boarded the tram. Sleaziness and disease seemed to waft from her. A bit chubby, wearing sandals, shorts yanked up her ass crack, bare nipples popping in an avocado and blue-striped tank top. A sleazy, debased look in her eyes, as if—I couldn’t stop myself from thinking—she had just finished sucking her stepfather’s cock for 500 Kč.

I thought of sperm on her breath, sperm sloshing around in her mouth, sperm between her thighs. I thought of her sucking an old man’s cock. I whiffed the smell of her balsam shampoo and went dizzy. Sunlight cascaded through the dirty tram windows. 

I had to sit down. I found a seat and leaned back. I got a prolonged hot flash, followed by a frosty feeling all over. Sweat broke out on my forearms, my face. My head pounded, heartbeat banging in my ears. I felt myself wobbling, the edges of my vision darkening. Whatever power remained in my arms and legs had drained away. My arms hung heavily at my sides, useless. Just more heavy things pulling me down.

I was going to pass out—very close to it now. I was going to tilt and crash to the ground.

I got a vision of myself passed out on the floor of the tram, a red bruise on my cheek where my face had hit the rubber. My boys looking around bewildered as people stepped over me, grimacing in disgust. The boys shaking me ineffectually. Dope addicts rummaging through my pockets.

I’d groan and roll over. Eventually somebody’d call a cop or ambulance.

Take deep breaths, I told myself. Leg it out, you can do this. Take deep breaths. Don’t move or think, just take deep breaths.

We made it to the MacBeefy’s’s, met Bernie and Malcolm.

Bernie: “My God, you look horrible. You look white as a ghost!”

Me: “I’m about to die.”

Bernie: “Me too.”

Everybody sat and ate the MacBeefy’s. Not I. I couldn’t take the look or smell of it. This fat and cheese and oily french fries, smears of ketchup. People on all sides wolfing it down, mouths open, the terrible turds visible on their tongues.

Bernie talked about how his divorce had finally come through but the story wasn’t over, oh no, Tamara was trying to take the apartment. It was going back to court, etc. etc. etc.

It was very sad, dispiriting—and boring. I couldn’t take it. The smell of the crap food was making me dizzy all over again. My head throbbed and the nausea came in waves. I kept getting up to walk around, it was the only hope. Big loops around the food court, flapping my hands and gulping in the air.

Things looked a lot better inside the bright, golden-walled sports bar around the corner. Terrible men, without exception, but—a bartender in rolled-up white sleeves and a black apron, serving up foamy beers in tall glasses; young chicks in short skirts and hoop earrings, sitting around smoking and drinking wine; futbol games on giant screens; people laughing as they threw their money into poker machines. I wanted to go in there and stay for the next six weeks.

We finally went down to the movie. I felt better after sleeping through it. Everybody told me I didn’t miss a thing.

Bernie and I dropped the boys at a toy store and grabbed pivs back at the sports bar. Icy cold, pitch perfect.

We were ready to go for another round but the boys were back after 10 minutes, demanding ice cream. Well, O.K. Anyway, it was dark outside and time to go home. Bernie and I said our goodbyes.

They closed down that sweet sports bar a few years ago.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer