Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi.
Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou.
Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

 

TIMEOUT PRO OCHLASTY
P.B. Whalen

PRAHA – Willie pil, aby se zpomalil. Nebo to byl alespoň jeden z důvodů. Zdálo se, že pití dočasně zmírňuje šílenství, které na něj chrlí svět.

Už od raného dospívání měl tendenci být konstantně v napětí, fungovat na vysoké neúprosné úrovni. V jeho mysli Willie fungoval tak efektivně, že byl rychlejší než samotný svět. Byl příliš rychlý, příliš dobře namazaný – a svět byl příliš pomalý.

Když se jeho kola tak intenzivně roztáčela, existence nabývala monochromatického, umrtvujícího charakteru. Willie si připadal jako pouhý vykonavatel úkonů – jít sem, jít tam. Udělat tohle, udělat támhleto. To ho často uvrhalo do deprese a život mu připadal marný a zbytečný.

Pořádná pitka ho z toho dostala. Dočasně změnila svět – poskytla nový úhel pohledu, který mu umožnil uvažovat o tom, co se to sakra děje. Nejlepší byla hrdinská chlastačka trvající dvanáct nebo dokonce osmnáct hodin, která ho mohla ochromit kocovinou na den nebo i déle. Díky tomu byl pak pokorný a kajícný. Ostrý pád po blouznivém, radostném opojení z toho, že se na okamžik zdánlivě slavnostně vymanil ze světských omezení.

Někdy mu trvalo i několik dní, než se z toho vzpamatoval. Willieho rozradostnilo, když se jeho tělo a mysl obnovovaly a regenerovaly a znovu získával sílu. Jeho svaly a mozek znovu ožívaly, když opět vyšel ven, aby se pustil do boje se světem za…  za… za co, že?

To byla otázka, která nikdy nemizela.

Zraněné zvíře v pasti však udělá cokoli, aby ukončilo své utrpení – v tomto případě utrpení, kterým se stalo jeho manželství.

Zkáza započala. Šelma se na něj vrhla. Willie byl rozdrcen nečekaným úderem své ženy. V tuto chvíli bylo zničení nezadržitelné – ale Willie stále odolával.

Už mu bylo jasné, že rozsah zkázy bude větší, než cokoli, co kdy zažil. A tak Willie, postrádající další odpovědi, přišel na schůzku do suterénu (první možnost, která se mu objevila při vyhledávání na internetu).

Ano, Willie byl zoufalý – natolik zoufalý, že si myslel, že je potřeba prozkoumat všechny možnosti, dokonce i tuto. Nečekal spásu – ale možná, ano, možná to mohlo poskytnout novou, možná dokonce cennou perspektivu.

Willie poslouchal, co si lidé povídali, když si nalévali kávu v malinké kuchyňce v budově v ulici Na Poříčí, asi sto metrů od Náměstí Republiky. Nakonec se všichni usadili do kruhu na židle s rovnými opěradly ve společenské místnosti. Někdo přečetl seznam zásad. Hlavy se sklonily a oči zavřely, když někdo odříkával modlitbu.

Mluvili postupně a najednou byl na řadě on. Willie si nebyl jistý, co má říct – zdaleka nebyl připravený odhodlat se ke stejnému prohlášení o své identitě jako všichni ostatní.

Willie řekl své jméno a dodal: „A možná jsem alkoholik.“ Několik lidí se na něj podívalo, ale nikdo nic neřekl.

Bylo tam šestnáct mužů a jedna žena. Setkání bylo v angličtině, takže tam nebyl ani jeden Čech. Zdálo se, že víc než polovina jsou Britové, zbytek Američané, dva nebo tři Rusové, Australan nebo Novozélanďan a asi Bulhar nebo Slovinec.

Ke své nelibosti Willie jednoho z nich znal. Ten starý chlápek pracoval u něj v práci, než asi před třemi lety odešel do důchodu. Ten stařík se na něj podíval, kývl a usmál se, zvlhčil si rty, jeho starobylé oči zářily. Zdálo se, že ten starý kmet je rád, že ho tam vidí. Willie si představoval, že ten trouba už přemýšlí, kterou ze svých předpřipravených řečí pronese.

Jako první ke skupině promluvila ta jedna žena, Američanka. Seděla v rohu, bledá a hubená, se zelenou kapucí na hlavě. Zpod kapuce jí čouhala černá kštice a zakrývala jí oči.

„Jsem sedmnáct dní střízlivá a jsem prostě šťastná,“ řekla. „Všem svým pijáckým kamarádům vzkazuju: Jen si ty zkažený vejce snězte!“

Vypadala zatrpkle, cítil Willie. Začala mluvit o prázdnotě vztahů na jednu noc, o tom, že se probudila v nějakém baru a nevěděla, jestli je na Praze 6 nebo na Praze 10. O přátelstvích, která jdou k čertu. O svém odcizení od rodiny.

„Nevím, jestli pití může za všechno, nebo jen za pár věcí, nebo za nic,“ řekla. „Ale vím, že mi to nepomohlo. Prostě to vím. Je to jasný. Teď prostě, prostě… je to tak dobrej pocit být střízlivá. Sedmnáct dní.“ Vztyčila dva prsty do véčka a sklonila hlavu.

Několik účastníků jí pogratulovalo. „Můžeš celej život běhat a nikam se nedostat,“ řekl jeden z Britů.

Další byl na řadě jeden z těch mužů tmavší pleti, ten, co byl možná Bulhar.

„Já jsem Yami a jsem závislej,“ řekl. „Jsem závislej na drogách – kokainu a extázi, alkoholu, cigaretách a pornografii, chodím za prostitutkama. Na každé svatbě jsem já ten poslední na nohou a piju, dokud nejsou všechny láhve prázdný.“

Jak Willie očekával, po skončení setkání ho ten stařešina z práce pozval na kávu.

„No, jsem zvědavej,“ řekl Willie tomu starému muži. „Už mě nebaví, jak se mi rozpadá manželství. Pořád mluví jen o tom pití. Je to její zbraň. Ignoruje ostatní věci a mluví jen o tom a ze všeho viní právě to. A v poslední době začala být na mě hnusná a protivná – takhle jsem ji nikdy neznal. Takže kdybych ji možná nějak mohl o tuhle zbraň připravit…“

„Chceš jen příměří, co?“

„Jo, asi jo.“

Ten starý muž, kterému bylo přes sedmdesát, mluvil o katastrofě svého vlastního života. Dvě zkrachovalá manželství. Čtyřicet let se v Americe opíjel, než se na všechno vykašlal a přijel do Prahy se svou třetí ženou. Tvrdil, že si nepamatuje celé roky svého života – události se svými dětmi, jména spolupracovníků a lidí, s nimiž se vídal v barech. Opíjel se do němoty, přesto pětatřicet let dělal přesčasy a živil rodinu.

Byl opravdu vděčný svým šťastným hvězdám, že nikoho nezabil, když řídil opilý. Se svým synem nemluví patnáct let. Se svou dcerou nemluvil, kolik to bylo? Více než dvacet let. Kontaktoval ji, ale neodpověděla mu. Brání mu v kontaktu s vnoučaty.

Willie zíral na flekaté červené skvrny na tváři a nose toho dědka, na hnědé skvrny na jeho třesoucích se rukou. „Co se stalo s dcerou?“ zeptal se.

Stařec mávl rukou. „Je to tak dávno, nepamatuju se. Každopádně velký problém teď vidím v tom, že bere nějaký antidepresiva. Ti voodoo doktoři jí říkají, že ještě není připravená se mnou zaobírat. Utíká od toho pryč, přesně jako dřív já. Mě za to stihl trest – a přesně to čeká i ji.“

„Hm, páni,“ řekl Willie. „To je mi líto.“

„Nemusí,“ řekl stařík a usmál se. „Z toho si nedělej hlavu. Ty jsi hodnej. To je mi jasný. Patříš mezi ty nejbystřejší. Proto jsi tady. Nemysli si o sobě nic špatnýho – jen o sobě přemýšlej míň. Mysli především na ostatní. To vždycky rád lidem říkám…“

Starý muž Willieho ujistil, že o jeho účasti na tomto setkání nikomu z práce neřekne. Důvěrnost byla ostatně hlavní zásadou organizace. Každý účastník se musel sám rozhodnout, jak a komu to řekne – pokud se vůbec rozhodl někomu to říct. Tento druh práce byla vážná věc – vlastně ta nejvážnější. Nikomu jinému do toho nic nebylo.

*   *   *   *   *

Další týden se Willie do toho suterénu vrátil. Zopakoval stejnou větu: Možná je alkoholik.

Ten starý chlápek tam nebyl. Ale stejně jako předtím tam byli samí muži a jen jedna žena. Ale byla to jiná žena než ta, která na předchozím setkání oznámila, že je už sedmnáct dní střízlivá.

Yami tam byl zase a promluvil mezi prvními. Vypadal rozrušeně.

„Málem jsem zabil svoji švagrovou, když si ze mě krutě vystřelila,“ řekl Yami. „Chtěl jsem ji zabít. Chci říct, zabít ji. A málem jsem to udělal – byl jsem od toho takhle blízko. Proto jsem tady. Opravdu nechci nikoho zabít… A ne, od minulého týdne jsem nepil. A nebudu se vás všech ptát na to samé…“

Někteří z ostatních se ozvali, aby Yamiho povzbudili na jeho cestě ke změně.

„Vzdát se znamená přejít na stranu vítězů,“ řekl plešatý Američan, který měl na sobě oblek a kravatu, jako kdyby právě přišel z práce.

„Chovejte se k bezdomovci stejně jako k filmové hvězdě,“ řekl jeden z Britů.

„Větší soucit a nadhled řeší problémy,“ řekl někdo další. „Nejlepší způsob, jak změnit svůj život, je změnit svůj pohled na něj. Tím změníme i svět. Protože to, co děláte, vyzařuje i navenek, navždy, věčně. Je to moc jednotlivce.“

Další z Britů, hubený a s vyholenou hlavou, řekl, že někdy rád pozoruje, jak Češi pijí v restauracích.

„Oni, víte, většina z nich si k jídlu objedná jen jedno pivo a někdy ho ani nedopijí!“ Zavrtěl hlavou. „Nechávají ho napůl nebo ze čtvrtiny plné, věřili byste tomu? Někdy si říkám, že život by byl jiný, kdybych uměl pít takhle. Ale vím, že takhle pít neumím. Musím prostě hodně jíst. Když nejím, jsem z nedostatku kalorií unavenej a pak mám chuť pít. Je to u mě fyzická záležitost, možná chemická nerovnováha. Takže jím pětkrát, šestkrát, sedmkrát denně. A netloustnu, protože mám všechnu tuhle nervózní energii. Každý den je zkouška.“

Během přestávky, když si Willie v malé kuchyňce připravoval kávu, oslovil ho mladší chlapík, který vypadal jako Australan.

„Chceš zkusit devadesát setkání za devadesát dní?“ zeptal se. „Tvůj mozek nejspíš potřebuje detox, že jo? Detox může být fakt náročnej. Můžu tě sponzorovat a můžeme si tím projít spolu. Jeden laskavý člověk to kdysi udělal pro mě.“

„Devadesát setkání za devadesát dní? Ale tohle setkání je jen jednou týdně.“

Ten chlapík se zasmál. „Ne, setkání jsou každý den, v různých částech města. Vždycky si najdeme nějaký setkání, na který můžeme jít. Anonymní alkoholici. Anonymní narkomani. Anonymní nymfomani. Setkání pro rodinné příslušníky závislých. Je jich spousta, pro Čechy i cizince. Můžeme tam sedět a poslouchat setkání v češtině nebo mluvit anglicky, je jim to jedno.“

„Nejsem si jistý,“ řekl Willie. „Budu o tom přemýšlet. Děkuju za nabídku.“

Když setkání pokračovalo, jako první promluvila žena, která vypadala, že je Američanka. Mluvila o potratu, který prodělala v důsledku nezdravého životního stylu, jehož významnou součástí bylo pití. Mluvila o tom, že po mnoho let bylo její první reakcí na jakoukoli situaci „začít křičet“ a snažit se „prosadit si svou“.

„Z každého místa, kde jsem kdy byla, jsem chtěla utéct,“ řekla. „Praha není výjimka. Ale už mám utíkání dost.“

„Neštěstí je stav mysli,“ řekl jeden z ruských kolegů a snažil se ji povzbudit, aby neztrácela naději. „Laskavost ti pomůže. Hněv působí proti tobě.“

„Na tomhle světě nic netrvá moc dlouho,“ dodal jeden z Britů. „Můžeš si ho udělat hezký, nebo z něj udělat peklo sobě i všem ostatním. My sami máme moc si to udělat tak či onak.“

Setkání skončilo tím, že ten Američan v obleku vyprávěl historku o chlápkovi, který se třicet let nenapil. Jednoho dne ten chlapík přišel do obchodu a koupil si láhev. Jeho roky střízlivosti skončily takhle, „jako nic“.

„Když jsem ho viděl naposledy, chtěl po mně peníze.“

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

 

TIMEOUT FOR DRUNKIES
by P.B. Whalen

PRAGUE—Willie drank to slow himself down. That was one of the reasons, at least. Drinking seemed to temporarily ease the madness thrown up by the world.

Since his early teen years, he’d had a tendency to become tightly wound, to operate at a high, unrelenting capability. In his mind, Willie was operating so efficiently he was going faster than the world itself. He was too fast, too well-oiled—and the world was too slow.

When his wheels were churning so intensively, existence would take on a monochrome, deadening quality. Willie would see himself as simply executing tasks—going here, going there. Doing this, doing that. It often ended up plunging him into depression—making the exercise of living seem futile and useless.

A good drunk would take him out of it. It would temporarily rearrange the world—provide a new vantage point to consider what the hell was going on. A heroic drunk, lasting twelve or even eighteen hours—which could leave him crippled with a hangover for a day or more—was the best. It made him humble and apologetic. The fiery crash after the delirious, joyous high of momentarily seeming to break gloriously free from the bounds of the earth.

It could take him days to recover. Willie would feel exhilarated as his body and mind rebuilt and renewed, as he regained strength. His muscles and brain reviving, as he went out and once more did battle with the world for—for—for what again?

That was the question that never went away.

But a trapped, wounded animal will do anything to end the misery—in this case, the misery that had become his marriage.

The destruction had commenced. The beast had pounced. Willie had been routed by his wife’s ambush. At this point, the annihilation was unstoppable—but still Willie continued to resist.

It was already clear the severity of the devastation would be unlike anything he had ever experienced. So, lacking other answers, Willie had come to the basement for the meeting (the first option that popped up on his online search).

Yes, Willie was desperate—desperate enough to think all possible avenues must be explored, even this. He wasn’t expecting salvation—but maybe, yes, maybe this could offer a fresh, even valuable, perspective.

Willie listened to small talk as people filled their coffee cups in the tiny kitchen in the building on Na Poříčí, a hundred meters or so from Náměstí Republiky. Finally, everyone was seated in straight-backed chairs in a circle in the meeting room. Someone read out a list of principles. Heads were lowered and eyes were closed as someone recited a prayer.

They went around the circle and suddenly it was his turn. Willie wasn’t sure what to say—he was far from ready to commit to the same declaration of identity that everyone else had.

Willie said his name and added, “And I might be an alcoholic.” A few people took a second glance at him, but no one said anything.

There were 16 guys and one woman. It was the English-language meeting, so there wasn’t a single Czech in attendance. More than half seemed to be Brits, with the rest Americans, two or three Russians, an Australian or New Zealander, perhaps a Bulgarian or Slovenian.

To his chagrin, Willie knew the old man. The old chap had worked in his office before retiring about three years ago. The old man looked at him and nodded and smiled, wet his lips, his ancient eyes bright. The old badger seemed pleased to see him there. Willie imagined the coot was already thinking about which of his ready-made speeches to give.

The woman, an American, was the first to address the group. She was sitting in the corner, pale and skinny and with a green hood over her head. A broom of black hair erupted from below the hood, covering her eyes.

“I’m seventeen days sober and I am just so happy,” she said. “To all my drinking friends I say: Eat the rotten eggs!”

She seemed bitter, Willie felt. She began to speak about the emptiness of one-night stands, about waking up in some bar and not knowing whether she was in Prague 6 or Prague 10. About friendships going to hell. About her alienation from her family.

“I don’t know if drinking is to blame for everything, or just a few things, or nothing at all,” she said. “But I know it hasn’t helped. I just know that. It’s obvious. Now I just, it just . . . it feels so good to be sober. Seventeen days.” She crossed her fingers and lowered her head.

Several attendees congratulated her. “You can spend your life running and not go anywhere,” said one of the British men.

One of the darker complexioned men, perhaps the Bulgarian, was next to speak.

“I’m Yami, and I am an addict,” he said. “I am addicted to drugs—cocaine and ecstasy, alcohol, cigarettes and pornography, and I have many run-ins with prostitutes. I am last guy standing at every wedding, drinking until every bottle is finished.”

After the meeting ended, and as Willie expected, the old badger from his workplace invited him out for coffee.

“Well, I’m curious,” Willie told the old man. “I’m tired of the marriage falling apart. She is always talking about the drinking. It’s her weapon. She ignores other stuff and just talks about that, blaming it for everything. And lately, she’s started to become nasty and abusive—a side of her I’ve never seen before. So maybe if I can, you know, somehow take that weapon off the table. . . .”

“You just want a ceasefire, huh?”

“Yeah, I guess.”

The old man—who was well over 70—talked about the disaster of his own life. Two failed marriages. He had drunk for forty years in America before ditching everything and coming to Prague with his third wife. Claimed he couldn’t remember whole years of his life—events with his children, the names of coworkers and the people he hung out with in bars. He’d been drunk off his rocker, yet had worked overtime for thirty-five years and supported a family.

He was truly grateful to his “lucky stars” that he hadn’t killed someone while drunk driving. He didn’t talk to his son for fifteen years. He hadn’t talked to his daughter for, what was it? More than twenty years now. He had reached out to her, but she hadn’t responded. She’d prevented him from building relationships with the grandchildren.

Willie stared at the blotchy red patches on the old codger’s face and nose, at the brown spots on his trembling hands. What happened with the daughter? he asked.

The old man waved a hand. “It’s so long ago, I don’t remember. Anyway, the big problem now, as I see it, is that she’s on these mood medications. These voodoo doctors are telling her she’s not ready to deal with me yet. She’s running away, exactly like I did. I am being punished for it—exactly as she will be.”

“Hmmm, wow,” Willie said. “I’m sorry.”

“Don’t be sorry,” said the old man, grinning. “You’ve got nothing to be sorry about. You’re one of the good guys. I can tell. You’re one of the sharpest tools in the toolbox. That’s why you’re here. Don’t think less of yourself—just think less about yourself. Think of others first. That’s what I always like to tell people. . . .”

The old man assured Willie he wouldn’t tell any of Willie’s work colleagues about his attendance at the meeting. Confidentiality, after all, was a leading principle of the organization. Everyone who attended had to make their own decision about how and who they would tell—if they chose to tell anybody at all. This kind of “work” was serious stuff—the most serious, in fact. It was nobody else’s business.

*   *   *   *   *

Willie returned to the basement the next week. He repeated the same line: He might be an alcoholic.

The old man was not there. But, as before, it was all men and just one woman. But it was a different woman than the one who had announced to the previous meeting that she had been sober for seventeen days.

Yami was back and was among the first to speak. He seemed agitated.

“I nearly killed my sister-in-law after she played a very cruel practical joke on me,” Yami said. “I wanted to kill her. I mean, kill her. And I nearly did—it was that close. That’s why I’m here. I really do not want to kill someone. . . . And no, I did not drink since last week. And I will not ask all of you that same question. . . .”

Some of the others spoke up to encourage Yami on his path of change.

“To surrender means to go over to the winning side,” said a balding American man who was wearing a suit and tie, as if he had just come from an office.

“Treat a homeless person the same way you would treat a movie star,” said one of the British men. 

“Being more compassionate and clear-sighted solves problems,” said someone else. “The way to change your life is by changing how you look at it. By doing that, we also change the world. Because what you do radiates outward forever, eternally. It’s the Power of One.”

Another of the British men, skinny and with a shaved head, said that sometimes he liked to watch how Czech men drank in restaurants.

“They, you know, most of them just order one beer with their food and sometimes they don’t even finish it!” He shook his head. “They leave it half-filled or quarter-filled, if you can believe it. Sometimes I think life would be different if I could drink like that. But I know I can’t drink like that. I just need to eat a lot. If I don’t eat, I get tired from the lack of calories and then I will want a drink. It’s physical with me—maybe a chemical imbalance. So I am eating five, six, seven times a day. And I don’t get fat, because I have all this nervous energy. Every day is a test.”

During the break, as Willie was getting coffee in the little kitchen, he was accosted by a younger fellow who seemed to be Australian.

“Do you want to try the ninety meetings in ninety days?” he said. “Probably your brain needs to detox, yeah? Detox can be very trying. I can sponsor you and we can go through it together. Someone was gracious enough to do it for me.”

“Ninety meetings in ninety days? But this meeting is just once a week.”

The fellow laughed. “No, there’s meetings every day, in different parts of town. We’ll always be able to find some meeting to go to. Alcoholics Eponymous. Narcotics Eponymous. Sex-Addicts Eponymous. Meetings for family members of addicts. There’s lots of them, for Czechs and foreigners both. We can sit and listen to meetings in Czech or speak English there, they don’t care.”

“I’m not sure,” Willie said. “I’ll think about it. Thank you for the offer.”

When the meeting resumed, the first to speak was the woman, who seemed to be American. She talked about a miscarriage she had suffered as a result of an unhealthy lifestyle, of which drinking was a prominent part. She talked about how, for many years, her first response to a situation was to “start yelling” and try to “force” her way.

“I’ve always wanted to leave every place I’ve ever gone to,” she said. “Prague is no different. But I am done running away.” 

“Unhappiness is a state of mind,” said one of the Russian fellows, trying to encourage her not to lose hope. “Being kind helps you. Anger works against you.”

“Nothing lasts very long in this world,” added one of the British men. “You can make it nice, or you can make it hell on yourself and everybody else. We possess the power to make it one way or the other.” 

The meeting ended with the American in a suit telling a story about a guy who hadn’t had a drink for thirty years. Then one day, the guy walked into a store and bought a bottle. His sobriety was over “just like that.”

“The last time I saw him, he asked me for money.”

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer