Vypluli na sklonku dalšího dne, v rudém světle – jako když si otec kdysi naprášil do vlasů červený prach z nového naleziště hlíny. Další kusy smíchal s vodou a natřel si tvář. Připomínal mu tehdy krvavé oko na cestě za obzor a když teď vedl své nové lidi ke svým starým lidem, jako by se na něj otec díval z oblohy – a to mu závidím. Můj vlastní otec se žlutavýma dračíma nohama, jak jsem je viděl škvírou ve dveřích na posteli, kde si to rozdal s Julií, panebože, to už je let, se na mě nikdy odnikud nedíval.

Anebo jestli díval, tak mě neviděl, to už se někdy stane – ale sedět v první lodi a potichu veslovat bylo vážně něco. Jako když jsem kdysi na Ploučnici přesouval creekový kajak přes poloutopené kmeny stromů, v divokém vodním světě s pravěkou ozvěnkou. Zbytek naší party byl pořád ještě na šrot po včerejší noci v kempu, každou chvíli se někdo práskl a na mně bylo pochytat barely a udržet celou tu výpravu pohromadě. Tehdy – i tehdy dávno, když jsme nemířili k dalšímu kempu, ale do války.

Když v tom oranžovém počátku noci míchal pádlem řeku a vzpomínal na minulou noc, tyhle dvě události se mi ve vzpomínkách promíchaly. Akorát že já jsem nikdy nezažil takovou slavnost jako on v předvečer velkého masakru. A vzhledem k tomu, že Petra už se začíná proměňovat v zoufalou samoživitelku a taky k těžko přehlédnutelnému faktu, že mi už bylo padesát – asi nezažiju.

A přitom bych přesně věděl, jak na to. Teď, když mě díky věku a několika příjemných narkózám smrt děsí mnohem méně než v patnácti, konečně bych se mu mohl vyrovnat. Tolik bych se nebál něco chytit. Užil bych si lásku pod širákem bez poezie a dlouhodobých výhledů. V klidu bych si klekl do hlíny a nebál se ani o kolena svých žen. Nikdy bych se neschovával.

A samozřejmě, drzému chlápkovi bez předního zubu bych ji natáhl přímo doprostřed ksichtu, tahle vzpomínka mě obzvlášť těší – připomíná mi mou učitelskou facku tomu třináctiletému spratkovi, po níž mě vyhodili a pak to všechno začalo. Můj pravěký originál, jehož já jsem byl většinu života jen napodobeninou, vykopli do divočiny jeho vlastní lidi a ti noví si ho ještě budou muset nechat. Koneckonců – všem jim jde o život. Takže:

Nová mladá žena ho vzala za ruku a odvedla k jednomu z ohňů. Seděl u něj stařík a šedivá žena s povislou kůží na pažích, nic nebezpečnýho, nejspíš to tak vybrala schválně. Dali mu prut s navlečenou rybou a děda naznačil, ať ji drží nad ohněm, jako by to sám nevěděl. Všichni mlčeli. Navzájem se okukovali, noční hmyz vyluzoval své líné pobzíkávání – a najednou ho někdo praštil do zad. Nebo možná kopnul, byla to pecka, málem přepadl do ohně za rybou. Jenže nepřepadl a rychle se otočil, všichni kolem už začali vřískat a jeho nová žena nejvíc.

Z šera se vyloupl jednozubec, samozřejmě, a tvářil se jako rozšlápnutá hadí hlava. Napřáhl se k další ráně, ale nejspíš už taky vycucal pár měchů, takže promáchl a vzápětí od něj dostal tak ukázkovou ránu do rypáku, že moje srdce, promiňte mi to dojetí – dodnes plesá. Jsem na toho kluka pyšnej. Správně pochopil, že na vysvětlování, omluvy a vůbec řešení jejich trojúhelníku není nejen vhodná chvíle, ale nemá pro něj ani jazykovou výbavu. A navíc si dobře pamatuju, jak se ten chlápek s jeho novou ženou během dlouhé cesty několikrát porval. S holkou to měl tehdy trochu jednodušší, i když na její jekot nakonec vždycky někdo přiběhl – ale nejspíš ještě nikdy nedostal tak přesnou pumelici od příslušníka cizího, mnohem svalnatějšího druhu.

Bylo to jako když zhasnete lampu nebo hodíte hořící větev do vody. Dostal tu ránu tak rychle a pevně, že jeho tupá tvář osvícená ohněm bleskově zmizela ve tmě, což na chvilku vytvořilo iluzi, že po úderu prostě přestala existovat.
Tenhle propad do nicoty stále ještě doprovázený ječením dvou žen a sípáním staříka ovšem popřel řev postiženého chlápka, jehož nos se nejspíš právě změnil v rozmáčknutou prašivku nebo tak něco. Nevím, ten večer už se neviděli – než se stačil vrátit pro další pecku, někdo ho zřejmě odtáhl do bezpečí, k jinému ohni, bůhví kam.

Nechci být historicky paranoidní, ale možná, že má občasná bolest kloubů na prstech pravé ruky pochází z téhle noční roztržky, jíž ovšem role odmítnutého, zbitého a poníženého chlapa v našem životě neskončila. Naopak. Od vlastních lidí to nejspíš schytával pravidelně, ale tohle bylo něco jiného. Na jeho místě bych si položil otázku, proč dostávám přes hubu od příslušníků každého lidského druhu a fakt by mě to naštvalo. Takže zatímco jekot u ohně ztichl a nová žena se dlaní pořád častěji dotýkala jeho stehna, jednozubec se nejspíš prolnul do jedné ze vzácných chvil, kdy přemýšlel. Rána do nosu mu určitě umožnila vystřízlivět a dokonce si i něco umínit a možná i trochu naplánovat.

Těžko říct – je to fakt dávno a já mám občas trable sledovat život svého mladého muže uprostřed směrů, který si přes veškerou euforii ze znovunabyté důstojnosti i moc uvědomil, že si právě znovu stvořil nepřítele.
„Proč?“ ptal se sám sebe, v jedné ruce rybu a druhou přilepenou k zadku své nové ženy. „Proč se všechno pořád opakuje? Zažiju někdy něco novýho? Přestanu mít s lidma potíže? Třeba zítra v noci, až rozštípnu hlavu starýmu lovci? V čem bude tahle snědá obtloustlá holka jiná něž jeho bledá žena – co ji nejpíš teď někde oplácává vousáč s dvoubarevnýma očima? Proč mě chce vždycky někde někdo zabít? Musí to tak být? Je to tak správně?“

Tohle je jen pokus o přepis jeho úsporných myšlenek, jaké při vzpomínce na Julii, Petřinu stále obtížnější přítomnost a moje prolnutí z úzkostného učitele do vulgárního zbohatlíka se zálibou v luxusní čokoládě napadají i mě. Jako absolvent pedagogické fakulty samozřejmě znám postřeh biblického Kazatele o tom, že pod sluncem není nic nového. A zatím to vypadá, že moje paměť o rozloze přibližně půl milionu let nerada, s odporem a dávivým reflexem z celé té námahy – souhlasí.

Některé úkony si ale většina lidských i zvířecích bytostí zopakuje ráda. Navzdory jejich jednoduchosti i očekávatelnému vyvrcholení. Čímž chci říct, že po chvilce zadumání pohodil hlavou, spolykal propečenou rybku a s testosteronem nabuzeným vítěznou ránou začal prsty soustředěně zkoumat hladkou kůži na vnitřní straně stehna své nové ženy – viď Julie, že to tak nějak bylo? A pak, podobně jako pejsek a kočička v pohádce, kterou budu číst Petřinu synáčkovi, vzali se za tlapičky a odešli z dosahu plamenů. Dostatečně daleko, aby je staříci ani nikdo jiný nerušil svým chrchláním a šmírováním a dost blízko, aby jim tu jednoduchou hru s očekávatelným vyvrcholením nepřekazila nějaká lesní obluda.

Předchozí kapitola: Mužská věc 162: Horká skvrna uprostřed podivuhodných výjevů

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: DD s použitím Chat GPT
Ikona: Jiří Roth a Unsplash