Manuela tak dělala vše ostatní: byla recepční, pokojská, číšnice a po večerech i prostitutka. Své řemeslo vykonávala stejně, jako zametala podlahu nebo roznášela pití: netečně, monotónně, pomalu.
Pak se ke mně otočila, položila si hlavu na mé rameno a začala se mnou mluvit, jako kdybych byl její kluk, její opravdová láska, se kterou stráví zbytek života. Přijal jsem tu roli a choval se stejně.
Účtování s minulostí vždycky skončilo tak, že na to doplatili herci, a to se mi zdá dost smutné. V 90. letech to v českém tisku vypadalo, jako by český komunimus zavinila Vondráčková s Gottem.
V tu chvíli se mi vrhla kolem krku a mohutně mě objala. Tohle gesto bylo spontánní a nepředstírané a já si při něm uvědomil, jak moc touží změnit svůj život a jak moc se jí to nedaří.
„Brečíš často, když jseš hotová se zákazníkem?“ zeptal jsem se dívky a pozoroval, jak velké slzy kapou na čisté prostěradlo, které povlékala na použitou postel.
Karin postávala ve dveřích a vyzývavě se na mě usmívala. Zastavil jsem se u ní, ačkoli nebyla rozhodně můj typ. Byla malinká a drobná, v obličeji jako školačka.
