Nezdá se to, ale vymetání komína znamená údržbu toho nejcennějšího v dějinách lidstva. „Hele, to je tah, skoro mě to vcuclo,“ pochválil kominíka spokojený chalupník a šel do kůlny pro další dřevo. O dvě hodiny dřív byla na zahradě východočeského obydlí k vidění podivná konstrukce, složená ze dvou žebříků, židlí a železné tyče. Celé to připomínalo visutou železnici a naznačovalo, že schopnosti přizpůsobit se ztíženým přírodním podmínkám u druhu homo sapiens sapiens stále trvají. Nejspíš i proto, že šlo o nakládání s nejdůležitějším objevem všech dob. 

Velké žlutorudé zvíře požírající strom. Takhle nejspíš naši chlupatí předkové vnímali útok plamenů. Oheň. Objev a ochočení nejdůležitějšího zdroje energie v historii. Tenkrát, na samém konci doby syrové, kdy se čas tekutých počátků lámal do epochy, na jejímž prozatímním konci si lidé rozdávají michelinské hvězdy. Úsvit doby vařené, která, jak naznačil antropolog Claude Lévi-Strauss, tepelným zpracováním přírody získala kulturu. Kdy se to stalo? Kdy se nad světem rozprostřela vůně pečeného masa, kdosi na něj dostal chuť a pak se snažil ten zážitek znovu a znovu opakovat? Nevíme. Bylo to už před téměř dvěma miliony lety? Nebo se naši předkové vybavili ohňoznalectvím v době minus 790 tisíc let, aby mohli vyrazit do chladné Evropy? Podle jiných archeologů ale neandertálci přežívali místní zimy bez ohně neuvěřitelných 400 tisíc roků. Nebo plameny běžně používal už homo erectus, první kuchař našich dějin? Uměl oheň najít po úderu blesku, udržovat ho a stěhovat z místa na místo nebo už dokázal oheň sám rozdělat a strčit do něj maso na klacku? Na horním toku Jordánu v archeologické lokalitě Gešer Benot Jaaquov na jedné z hlavních migračních tras z Afriky do Evropy se našly ohořelé pazourky, jejichž průzkum naznačuje, že předchůdci dnešního člověka nazáviseli jen na přírodě, ale uměli si svůj prasporák sám zapálit. Ať už k téhle přelomové události došlo kdykoli, změnila všechno. 

Díky ohni jsme získali novou tvář – nejen kulturní, ale i fyzickou. Pečené nebo vařené maso (nemluvě o zelenině všeho druhu) není nutné tak dlouho žvýkat a lépe se tráví. Nic proti tataráku, ale z propečené sekané a steaku získáte víc energie a  nejhladovější orgán v podobně mozku se tak nejen nakrmí, ale zůstane i rezerva na další vývoj. Když nepotřebujete tolik žvýkat a máte palivo pro mozek, evoluce vás v tom nenechá – časem zmenší žvýkací svaly, čelisti, stoličky, žaludek a nechá nakynout mozkovou kůru. S růstem mozkovny to šlo ostatně za posledního půl milionu let tak rychle, že to někteří vědci přirovnávají k nádorovému bujení. A ještě: když máte ohniště, nejste tolik závislí na počasí, nemusíte se tolik bát dravců, takže cesta z Afriky do Evropy už nevypadá tak nereálně. A naopak – s ohništěm se máte kam vracet, jak ostatně napovídá i rčení o domácím krbu. Navíc – pečené maso se tak rychle nekazí, takže si můžete napéct zásobu. No a když máte napečeno, nemusíte tolik času trávit lovem. Právě jste vynalezli volný čas. Můžete si prostě vytopit jeskyni nebo stan z kůží, povalovat a přemýšlet – když už teď máte čím.  Uvažovat, jak si život ještě víc zjednodušit. Jak třeba v ohni vypálit hlínu, získat hrnec a vynalézt polévku. Vyvařit kořínky a získat další chuť. Nemusíte špičku oštěpu do zblbnutí ostřit o kámen. Stačí podržet ji v plameni, až trochu zčerná a ztvrdne, vybrousit ji do obludné ostrosti. Než použijete první pazourek a kamenný hrot oštěpu, nic špičatějšího nevyrobíte. Vaše mozkovna ale díky pestré stravě roste, takže už dávno uvažujete, jak si oheň přivlastnit a nemuset v bouřce lítat po lese a čekat, kam to bouchne. Takže luk, tyčka, troud, kameny, kterými stačí chvíli křesat a nachytat dost jisker. Možná na to přijdete sami, možná tohle umění ovládly jiné lidské skupiny a za něco to vymění. A když nevymění, vezmete si to, ještě vám pár dobře naostřených oštěpů zbylo.

Takže máte vlastní oheň. Víc pečeného a vařeného jídla. A pak, když si chcete vymýtit kus lesa a zkusit zasázet pár semen, abyste měli spolehlivější zásoby a nemuseli se honit za srnkami každý den – zkusíte to prostě zapálit. Po čtrnácti dnech dostanete požár pod kontrolu tak, že sám zhasne a kam až dohlédnete, vidíte jen ohořelé kmeny. Sami smrdíte spáleninou, máte pocit, že můžete změnit svět. To už máte celkem normální čelisti a ukrutně zvětšenou představivost. Pak už to jde rychle. Upravíte ohniště tak, abyste v něm mohli tavit podivné kameny, které ze sebe vydávají lesklý pevný materiál. Jste rádi, že oheň máte a máte dokonce tolik času, že budete vymýšlet mýty o Prométheovi, který oheň bohům ukradl a roky za to platil vlastními játry. Naučíte se oheň používat k mučení, popravám, zavřete ho do kamen, ohřejete si vodu na koupání a v podobě výbuchu vynalezenete flinty a spalovací motor. Zkrotíte ho na milion způsobů. Ale protože ve vašem mozku pořád existuje i ta pravěká část, která ráda zírá do plamenů, čas od času to potřebujete zopakovat a ve svých venkovských sídlech spalujete stejné dřevo jako homo erectus. Ale protože jste homem sapiensem sapiensem přece jen už nějaký ten pátek, pořídíte si do své zděné jeskyně kamna. A jakmile třísky chytnou, někde uvnitř se tenhle dlouhý příběh zopakuje – a je vám dobře. Obvykle někdo dřív nebo později poznamená, že je to lepší než televize. A nevědomě se tak dotkne podstaty. Možná, že člověka přece jen dělá člověkem hlavně schopnost vyprávět příběhy. A jak jinak by mohly vzniknout a kde jinde by se měly vyprávět, než ve společnosti živých plamenů. 

Text: Dalibor Demel

Foto: autor a Jiří Roth