ALMARA / Kam si lidé zaznamenávají stopy svého života

Napadlo by vás v době Ikey, Sconta nábytku a XXXLutz ta ta ta ta, že bývaly časy, kdy skříň, neboli almara byla nejcennějším majetkem rodiny? Předmětem, který skrýval veškerá hmotná i nehmotná tajemství lidí žijících s ní pod stejnou střechou, předmětem, který se dědil po generace a současníkům uchovával stěžejní informace o jejich předcích? Setkal jsem se s tím na Kypru. Navštívili jsme staré domy Kypřanů a všechny mělo jedno společné. Hlavní místnosti vévodila velká skříň. Když jste ji otevřeli, nezaznamenali jste nic zvláštního. Několik poliček, místo na kabáty, pár šuplíků. Někde schovaná byla vždy tajná přihrádka, kde majitelé almary uchovávali důležité dokumenty a skromné cennosti, případně peníze. Ale to nejdůležitější obsahovaly vnitřní strany dveří skříně. Když jste je otevřeli, získali jste přehled o zásadních událostech rodiny. Tužkou se na nich zaznamenávalo, kdy se kdo narodil, kolik centimetrů měřil v deseti letech, kam se odstěhoval, koho si vzal, a kdy a kde kdo umřel. To nejcennější, co rodina měla, se dalo do skříně. Kdyby hořelo, zachránila se skříň. Nebo alespoň obsah tajné zásuvky a dveře. Almara byla soukromým archivem celé rodiny. Byla kronikou i trezorem. Byla mlčícím, nehybným, ale důležitým členem rodiny. Vše, co obsahovala, mělo svou nezanedbatelnou hodnotu. Když chtěl někdo zavzpomínat, šel do skříně. Když potřeboval peníze, šel do skříně. Když se chtěl obléct, šel do skříně. Když chtěl něco schovat, šel do skříně. Skříň byla středobodem vesmíru. A řeklo by se – obyčejná almara.

Text a ilustrace: Jiří Roth