Smrt světového zločince

Bude to sto let (21. ledna 1924), co umřela jedna z největších nestvůr, jaké kdy tahle země nosila. Tenhle lotr bez skrupulí se stal zakladatelem nového politického směru – státního teroru na vlastních obyvatelích. Vše samozřejmě ve jménu dobra a blaha pro všechny lidi na světě. Jeho souputníci vzpomínali, že v krutostech neměl sobě rovného. „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“ tázal se rozčileně, když ho jeho soudruzi upozornili, že popravovat bez soudu by možná neměl. Poznali jste správně, řeč je tu o nesmrtelném Vladimíru Iljiči Leninovi.

Rodina budoucího Lenina (klučík zcela vpravo).

Je až s podivem, že si Rusové pořád ještě hýčkají jeho seschlé ostatky v mauzoleu na Rudém náměstí. Zřejmě jim připomíná zlaté časy, kdy se stříleli praví i domnělí nepřátelé jako králíci a kdy hordy rudoarmějců táhli na zbytečnou smrt za svého vůdce – pardon – soudruha. Byl to úlisný spojenec každého, kdo mu mohl pomoci na cestě k moci a zákeřný nepřítel těch, kdo mu v tom bránili. Často se jeho náklonnost měnila v nenávist, v čemž ho ostatně dokázal napodobit i jeho pokračovatel J. V. Stalin. Možná ho v tom i předčil, což závistivý Lenin, který se po mrtvici sotva ploužil, velice brzy odhalil, a neváhal před Stalinem své soudruhy varovat. Marně. 

Co na tom, že Lenin při svém řádění nechal umřít miliony svých spoluobčanů. Bohužel se jeho vliv proplížil až k nám. První republika sice ještě komunistům odolávala, ale Gottwald, který se jezdil učit do Moskvy, jak zakroutit opozici krkem, byl připraven a bezprostředně po skočení druhé světové války zahájil tažení na Pražský Hrad. Výsledek známe. Tisíce lidí bezdůvodně v žalářích, stovky bezdůvodně popravených, desetitisíce se zkaženým životem. Komunisté bezesporu naplňují starý vtip: První kradl, druhý lhal a třetí byl taky komunista. Tu cestu jim ukázal veliký Lenin – ve skutečnosti zakomplexovaný skřet, který si z různých politických teorií vyzobal všechno, co se mu hodilo do krámu, a z Ruska udělal Sovětský svaz, jednu obrovskou pokusnou laboratoř. Jenom místo bílých potkanů v ní odpravoval nevinné Rusy.

Jedna z posledních fotografií Lenina pořízená v období po 15. květnu 1923. Sklání se k němu jeho sestra Anna Iljična Jelizarova-Uljanova, vpravo stojí jeden z jeho lékařů Fjodor Alexandrovič Getye.

Vzpomínat na Lenina bychom měli jenom tak, že tu byl někdo, kdo zatáhl půl Evropy do hlubin těch nejtemnějších sraček, jaké si jenom můžeme představit. Až vám budou rudí politikové mazat med kolem úst a slibovat hory doly, vzpomeňte si, jak začínali vládnout ve všech zemích, kde se chopili moci: V první řadě postříleli své nepřátele, ve druhé řadě zdecimovali lid, aby se klepal v koutě strachy, do exilu nebo do vězení vyhnali národní elitu, a potom si rozdělili všechno nakradené bohatství – ale jenom ti, co byli nejvýš. Z těch ostatních soudruhů pak udělali užitečné idioty. Takhle přece nechce nikdo skončit. Nebo?

Text: Jiří Roth
Foto: Maria Uljanovna a neznámý autor, wikimedia commons
Ikona: Mužská věc