V dopise z Göteborgu napsal svým rodičům: „Praha mě nechtěla poznat, a tak jsem odešel. Je to známá písnička, že vlast nechce uznat své děti a že umělec je nucen prosadit se v cizině a vydělat si tam na chleba. Tento osud postihl i mě.“
Jakoby autor dopisu předjímal osud mnohých jiných významných Čechů, kteří se uznání nedočkali za svého života buď nikdy nebo až na jeho sklonku, ačkoli svět o nich už dávno věděl a zahrnoval je poctami. Smutně zní, že se tak děje i dnes, plných dvě stě let od narození hudebního velikána, jehož jsme v úvodu citovali.
Bedřich Smetana během svého působení v Göteborgu.
Letošní rok je rokem dvojího výročí českého skladatele Bedřicha Smetany. Narodil se v roce 1824 a zemřel o šedesát let později, v roce 1884. V archivu Filharmonické společnosti (Harmoniska sällskapet) Göteborg lze najít bohaté písemné svědectví o působení Bedřicha Smetany v čele orchestru. Jeho česká stopa na švédském území není ojedinělá. Smetana získal angažmá u orchestru na doporučení pražského klavíristy Alexandra Dreyschocka (1818-1869), který v Göteborgu koncertoval, a souputníkem mu byl po celou dobu tehdy ještě pouze český varhaník, dirigent a skladatel Josef Volf Čapek, později známý jako Joseph Czapek. Na rozdíl od Smetany se Čapek do rodné vlasti už nevrátil a zemřel jako uctívaný švédský hudebník v Göteborgu. Bedřich Smetana se ve Švédsku zdržel pouhých pět let, ale bylo to dobře zúročených pět let.
Josef Čapek v jednom rozhovoru v roce 1897 řekl, že Smetana odešel z Prahy, aby se vyhnul soupeření s Dreyschockem. Na tomto tvrzení může být něco pravdy, ale rozhodně to nebyl ten hlavní problém. Smetanu v padesátých letech devatenáctého století stíhala jedna osobní pohroma za druhou. Postupně mu zemřely tři za čtyř dcer, manželka byla těžce nemocná a on sám balancoval na hraně přežití. Pobyt ve Švédsku pro něho znamenal symbolické nadechnutí a sebrání sil do dalších let života, které mu ještě zbývaly.
Smetana složil spoustu krásné hudby, která v mnoha ohledech zlidověla a ke které se vždy vracejí nové generace Čechů. Asi nikdy nezapomenu na jeden non-stop bar na pražské Letné, kde asi v půl třetí po půlnoci naházel statně popíjející vlasatý muž hrst mincí do jukeboxu a navolil několikrát po sobě Vltavu. V tom baru už nás byla jenom hrstka, postávali jsme u stolu se sklenkami v rukách a naslouchali té podmanivé hudbě, která zvolna unikala pootevřenými dveřmi do pražské noci a svými tóny ovíjela osiřelé ulice a probouzela všechno dobré a ušlechtilé, co je v nás jinak hluboko zasuté…
Text: Jiří Roth
Foto: Johan Per Södermark (1822–1889), Wikimedia Commons; autor
Ikona: Mužská věc