Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

14. října

Dnes je to měsíc, co se mi narodil vnuk. Den po jeho narození jsem se z n áhlého popudu zaregistroval na facebookové stránce pro šedesátníky a dal tam fotku s ním. Lajklo mi to skoro patnáct set neznámých lidí (myslím, že všechno to byly ženy) jenom proto, že viděli novorozeně. Ponořil jsem se naplno do prožívání toho stavu a shledal jsem, že mě to baví. Ten kluk má z pekla štěstí, že jako dědu má mě. S nikým jiným si neužije tolik legrace.

16. října

Sedím na letišti s J. v naší oblíbené plzeňské restauraci, kde si dáváme pivo za sto a stopečku košer hruškovice Jelinek. Dostal jsem od svojí holky k narozeninám výlet do New Yorku. Oba to město milujeme, ale ještě nikdy jsme tam nebyli spolu. V mobilu mám seznam toho, co chceme vidět a v břiše mravence nedočkavosti a touhy. Zároveň si uvědomuju, že od této chvíle se nám naše dovolená zkracuje. Ale užijeme si to!

24. října

Po NY se mi bude stýskat, ale začnu si šetřit, abychom tam mohli jet znovu. Co nejdřív. Nějakých pětadvacet let, možná déle, jsem si vystřihoval z novin a časopisů věty a citáty, které mě zaujaly. Lepil jsem si je do sešitů spolu s různými obrázky, které mi vždy něco evokují. Je to těžko popsatelný pocit na pomezí vzrušení, uspokojení, někdy dokonce štěstí. Stejně jako melodie, i slova nějak seřazená vytvářejí při čtení rytmus, nejvíc je to patrné v poezii, ale i próza má v sobě skrytý nějaký rytmus a zřejmě i obrázky. Fotografie, malba, kresba, vyzařují zřejmě nějaké vlny, které vstupují do diváka jako skrytý rytmus. Asi proto fandové dechovky nemusí nic, co jim džezuje v ústrety. 

30. října

Víte, co mi přišlo jako největší zmar? Sice jsem byl pouze v roli svědka, ale i tak mám tenhle obrázek zřejmě už navěky v paměti. Stalo se to před lety ve Frakfurtu nad Mohanem na mezinárodním knižním veletrhu. Odjel jsem tam tehdy se svým kamarádem, který vyrostl v Německu, jako tlumočníkem, abych prodal nějakému zahraničnímu nakladateli svou knihu. Dobrej pokus, ale hodně naivní, jak jsem posléze zjistil. Když už nám bylo jasné, že prodej je takřka nemožný, procházel jsem se jen tak mezi stánky vystavovatelů a hledal nějakou inspiraci. A u jednoho z těch stánků byl do široké uličky, kterou procházely desítky lidí najednou, vystrčený dřevěný pultík a u toho pultíku stál starší pán, oblečený v nenápadném – snad šedivém – obleku, hlavu skloněnou nad pultíkem, na němž spočívala otevřená kniha, a četl. Odhadoval jsem, že je to autor, stánek byl zaměřený na válečnou literaturu, možná zažil válku, nevím, jenom vím, že jsem byl jediný, kdo se alespoň na okamžik zastavil a snažil se pochytit něco slov plynoucích tichým hlasem z jeho úst. Ten muž tam stál nehnutě a odříkával text své knihy do hlučícího davu převalujícího se všemi směry bez nejmenšího zájmu. Jaký to má všechno smysl? Tahle otázka mi zvonila v hlavě ještě pěkně dlouho a jak vidno, pořád ještě neodezněla. 

Asi největší zmar světa jsme my sami. Protože se nás to týká. Myslím na smrt neustále a říkám si, jaká asi bude ta vteřina přechodu do nicoty. Stejně jako si říkám, že už týden, už měsíc, už šest týdnů je tu s námi vnouček, tak stejně tak to jednou bude – už hodinu, už den, už rok tady není… já.

Text: Jiří Roth
foto: autor
ikona: Jiří Roth by DALL.E