No miles no smiles: V brněnském sportovním klubu se rozhýbe každý

Železný muž Michael Pozdenkov vede otevřenou skupinu běžců a cyklistů. Na věku ani výkonnosti nezáleží. Přidat se může kdokoli.
 
Zamyšlení osamělí běžci, nebo kolektivní mnohonohý tvor? Michael Pozdenkov má v tomhle jasno – přinejmenším ve chvílích, kdy se v kavárně/baru SKOG schází parta kolem jeho běžeckého klubu No miles no smiles. Asi tak patnáctihlavé družstvo mezi osmnácti lety a padesátkou. Po klikatém poustevnickém klusu temnými hvozdy z Petřína na brněnské Dominikánské náměstí nakonec vůbec nebylo špatné potkat tolik lidí, rozhodnutých užít si běhání společně.
 
„Když jsem viděl vlastní progres v běhání, extrémně mě to motivovalo a začal jsem běh šířit do okolí. Představil jsem si sám sebe, když jsem začínal, a docházelo mi, že kdybych tehdy našel tak otevřený běžecký klub jako No miles no smiles, měl bych mnohem jednodušší cestu. Nedělal bych tolik chyb a potýkal se s méně zádrhely,“ uvažuje v kopci na Špilas Michael, nadšenec do běhu se schopností nakazit ostatní. Má za sebou punkový oběh kolem republiky, tři maratony v jednom týdnu, pětašedesátikilometrové ultra, 125 kilometrů na čtyřiadvacetihodinovce v Koutech nad Desnou, nedostudovanou sportovní fakultu na FSPS v Brně, trenérskou licenci a triatlonovou přítomnost a budoucnost. Ideální kvalifikace pro běžeckého proroka.
 
„Zní to jako klišé, ale běh je pro mě svoboda a únik před realitou. Forma mé identity i životní styl. Běžné problémy se tím mažou a pak prostě stojí za to vyběhnout. A od začátku bylo cílem běhat co nejdál. Hodně mě ovlivnili britští a vůbec západní ultramaratonci a běh se mi rozšířil do celého života – a pak, když jsem viděl, že mám kolem sebe super lidi, kteří mi dali všestranný rozhled, ale vůbec nesportují, protože nevědí, jak začít, postupně mi došlo, že je to moje mise.“ 

Pravidelný středeční trénink na dráze ve sportovním areálu VUT Pod Palackého vrchem v Brně

 
Z nebes vlastních zkušeností – a hlavně radosti – se tedy snesl Michael, apoštol běhu pro všechny bez rozdílu výkonu, věku, o pohlavích v jakémkoli počtu nemluvě. Za námi se v kopcovitém centru Brna vine běžecká housenka studentů, architektů, umělců všeho druhu a vůbec pestrá směska lidí, kterým stálo za to vyrazit do města, nechat bágly ve SKOGu a pak vyrazit ještě jednou, trochu rychleji. Podle Michaela nikdo z nich není „zarputilý sportovec“, ale tady nejde tolik o časy a výkony, jako spíš o pohodu, kamarádskou náladu a životní styl. „Všechno to jsou lidé, kteří chápou, že pohyb je v životě důležitý, ale nevěděli, jak začít, a já udělal vstřícný krok ke všem, kdo to mají ke sportovnímu světu dál.“
 
„Začal jsem postovat o běhu na sociálních sítích, dávat impulzy, a pak přišlo pár lidí s tím, že díky mně začali běhat, nabalovali se kámoši,“ popisuje začátky klubu. „A to byl můj cíl, přesně to chci: motivovat lidi k běhu. A smazávat extrémní bariéry mezi sportovci a nesportovci. Je mi jedno, jestli ten, kdo s námi běhá na dráze, je poloprofesionál nebo se poprvé rozběhl včera.“ 
Àpropos, dráha, atletický ovál na Palackého vrchu. Spolu s centrem města další „signature“ téhle pestré skupinky. 
 
„Normální člověk si spojuje dráhu s profi atlety a olympioniky, ale takhle to být nemusí. Každému můžu připravit intervalový trénink na míru, zjednodušit ho do subjektivních intenzit a lidé si navolí, na co si troufají, a já jim kdyžtak můžu pomoct s odhadem. Takže vyrazíme všichni společně na stadion na Palackého vrchu, běháme všichni po stejném ovále, ale každý svou rychlostí.“ No miles no smiles. Nezvykle otevřený běžecký klub. Pro všechny, kdo chtějí přes týden běhat městem a o víkendu – třeba vyrazit někam dál. Ideálně, když někdo napeče a postará se o catering někde na parkovišti za Brnem. „Na neděli plánujeme delší běhy a předem dáme na sítě mapu trati a profil, ale zase: pro každého je long run něco jiného. Obvykle si dáváme desítku a dvacítku a držíme vytrvalostní tempo pět šest minut na kilometr. První dva tři kilometry běžíme společně a pak se rozřadíme podle výkonnosti.“ 

Michael Pozdenkov a trailový běh


Samozřejmě, kdo se chce opravdu naučit běhat a pracovat na výkonu, dostane, co potřebuje: „Poradíme s tréninkem a já sestavím individuální tréninkový plán, to je část mé profese. Většina lidí se na začátku snaží běhat moc rychle, tuhle chybu jsem udělal taky, nechtěl trenéry, běhal podle sebe a odnesly to achillovky, holeně, bylo to sebedestruktivní. Takže většina lidí, co k nám přijdou, se diví, že běháme tak pomalu. Jasně, časem se k rychlosti dostanou, ale držíme se poměru dvaceti procent rychle, zbytek pomalu a všechno v klidu a pohodě.“ 
 
A pak jsou tu speciální úterní běhy, kdy se v kavárně SKOG objevují nové tváře. Na úterní městské pětky se No miles no smiles promění v brněnskou ambasádu jiného běžeckého klubu – Love them running club. Z Bratislavy vyslal už před pěti lety myšlenku společného městského výběhu Michal „Yaksha“ Novotný, producent, lovec hiphopových talentů a loňský Esquire Man v kategorii byznys. „Úterky máme vypsané jako vstupní běh pro každého, takže osmdesát procent je od nás a dvacet těch, kdo znají Yakshu. Já to hned nepoznám, vidím novou tvář, zakecám se a zjistím, že je od Yakshi…“ No, každý má svůj důvod. Zdraví, hubnutí, kondice, kardio, závody, psychika, pohyb, atmosféra komunitního běhu. „Nedávno jsme k běžeckým tréninkům přidali i cyklovyjížďky, spustili program tréninkových plánů a webovou stránku.“ Běh se tu prostě rozjel. Začíná a končí se v kavárně, a když skupina doklusává Dominikánským náměstím na základnu, můžete se ptát, jaká linka prochází všema nohama. „Vlastně nevím, co je spojuje,“ krčí Michael rameny. „Nejspíš všechno dohromady. To, že lidi můžou být takhle spolu, i když mají každý jiný cíl. Má to prostě svůj vibe.“ Amen.
A kdyby se vám běhat, ani šlapat zrovna nechtělo…
 
Rychlý test: V bosonohých pohorkách

V No miles no smiles se sice chytne každý, ale běžci z jakýchkoli důvodů zpomalení do chodecké rychlosti si dají spíš sólo.  Pokud zrovna běhat nemůžete nebo nechcete a zároveň byste rádi zůstali ve světě přirozenějšího pohybu, možná vás budou zajímat pohorky s nulovým dropem a ohebnou podrážkou. Na trhu už jich dnes najdete dost. Tradiční značky minimalistické a barefoot obuvi už dávno pochopily, že nestačí vyrábět jen boty na běhání, ale nakrmit bosonohý styl modelem pro každou myslitelnou příležitost včetně polobotek k oblekům. Takhle zauvažovali třeba ve Vivobarefoot (založeno 1997), kde se dnes obujete prakticky na cokoli a podobnou cestou se vydali Steven Sashen a Lena Phoenix s Xero Shoes poté, co v roce 2009 uspěli se svými minimalistickými sandály. Kromě bot na silniční i trekové běhání si dnes vyberete i sbírku volnočasových kousků, zimních bot – i pohorek. Letošnímu podzimu Xero přispělo modelem Ridgeway ve dvou barevných variantách inspirovaných retro stylem pro muže a jediné, zato podle nás nejhezčí, pro ženskou nohu. Takže než to podzim naplno rozbalí, zavlekli jsme je do rychlého testu.

Model Ridgeway, možná odpověď Xero Shoes na celokožené Trackery od Vivobarefoot, překvapuje hned po rozbalení – na robustní kotníkovou botu jsou totiž překvapivě lehké: v pánské variantě a velikosti 42 pouhých 368 a půl gramu. Jasně, tahle posedlost váhou může být trochu úsměvná, protože když vyrazíte na túru, chcete se protáhnout, unavit a pár gramů navíc nehraje roli, ale lehká a přitom pevná a odolná bota pořád patří do minimalistického světa, kde vládne jasná filosofie – čím méně o botách víte, tím lépe.

Na první pohled přitom Ridgeway nevypadá bůhvíjak štíhle. Optickou tloušťku podrážky způsobuje mezipodešev, což je ve skutečnosti vrstva pěny vyrovnávající nerovnosti. Ve srovnání s už zmíněnými Trackery, které mají sklony obepnout vám nárt a kotník jako druhá ponožka, v Xero vsadili spíš na tradiční široký tvar, takže pokud vlastníte štíhlé a delší chodidlo, budete si muset zvyknout na to, že máte v botě spoustu prostoru – což ale vyznavačům hesla dejte nohám svobodu nejspíš vadit nebude.

Vrstvená podrážka je sice dostatečně ohebná, ale když vyrazíte to terénu, pořád poskytuje dost opory ve stylu tradičních pohorek, takže Ridgeway by mohly představovat vstupní bránu do světa barefoot pro všechny, kdo ještě nemají dost vytrénované šlachy. Jako pohorky mají všechno, co od boty určených primárně do divočiny čekáte: voděodolnost zaručuje plně utěsněná vnitřní botička, membrána a spojitý jazyk, díky moderním materiálům se noha uvnitř neudusí – a zvláštní zmínku zasluhuje podrážka vybavená kombinovaným vzorkem, který nedovolí uklouznout na mokré trávě a zároveň poskytuje gripy pro případ, že stezka vede do skal a vy si potřebujete na chvíli zahrát na horolezce. Odpověď na otázku výdrže samozřejmě přinese až čas, ale tyhle boty vypadají na držáky, které vás donesou daleko – mimochodem podrážka by podle záruky měla zvládnout 5000 mil, takže…

A jestli se rádi chlubíte retro designem a baví vás styl urban-outdoor, v deštivých a chladných dnech je využijete i ve městě. Hnědomodrá a šedočerná kombinace modelů pro muže vypadá skvěle, ale opravdové elegantní a nadčasové retro si užijí ženy. Ta jednobarevná semišová bota s červenými tkaničkami je prostě nádherná věčná klasika. Takže Ridgeway znamená… příležitost přát ženám to nejlepší, ale hlavně si užít cestu travou, bahnem a skalami až na vrcholky hor – což mají pohorky už z podstaty nejradši.

Text: Dalibor Demel
Ikona: Jiří Roth a Unsplash
Foto: Jan Baterka (skupinový trénink), Vojtěch Konečný (MP solo) a Dalibor Demel