Doléhaly k němu hlasy, rozuměl i slovům, ale netýkala se ho. Seděl u jiného ohně na důležitém místě, byl to jeho oheň a jeho místo a nikdo ve všech směrech světa o tom nepochyboval. Plameny ohmatávaly kus voňavého masa, jeho žena si něco prozpěvovala, cítil v těle sílu a klid. Seděl tam s uvolněným břichem a lehkou hlavou a mně se tenhle jeho sen líbil a rozuměl jsem mu, protože mám odpradávna stejný. Dokonce i tady, v mé pevnosti s výhledem na Krkonoše.

V mé vyvzdorované samotě chráněné chytrou domácností připojenou k umělé inteligenci poslední generace. A co si pamatuju, za těch dvacet nebo třicet tisíc let se mi tenhle docela jednoduchý sen nikdy docela nesplnil. A když, tak na jen na chvilku. Na chvilku tak krátkou a výjimečnou, že si ji pamatujete, i když po ní následuje katastrofa. Julie by mohla vyprávět. Kdyby tu teď seděla, míchal bych jí rafinované koktejly s názvy inspirovanými jejími hysterickými záchvaty jako třeba „Výbuch uprostřed růžové zahrady“, „Moje kůže za tvými zuřivými nehty“, nebo „Náhle zamrzlé jezero lávy“. Mám trénink a taky jsem už to nejhorší zažil dávno předtím, než mi tehdy přišla vyčíst, že jí na hlavu kape voda z mé koupelny.

S tím osamoceným pádem tmou o teplotě absolutní nuly nemohl soutěžit ani kopanec do břicha, a že mu na chvilku vyrazil dech. Nejspíš nepomohly ani ty uvolněné svaly. Taková pecka! Na nějaké posedávání se ženou a klid najednou nebyl čas, musel se vrátit a hezky se dál zúčastňovat svého přibližně čtrnáctiletého života až do konce.

Zatímco byl pryč, došlo k usnesení. Trochu se rokovalo, každý navrhl svou malou hravou fantazii, člověk by čekal, že v některé zvlášť vypjaté chvíli se o slovo přihlásí otec nebo matka nebo žena, s níž prožil první týdny svého dospělého života.
„To teda ne, nechte mýho syna na pokoji! Chcete se na něm vyřádit jenom protože se bojíte?“ zařval by otec a matka by dodala něco ve smyslu, že její syn nemůže být ve spojení s duchy mrtvých, protože by o tom musela něco vědět, něčeho si všimnout a ona si všimla jen toho, že to zatím neměl zrovna nejlehčí a to jen proto, že vyfasoval každé oko jiné barvy a jeho fotr se místo předávání loveckých mouder hlavně vrtal v hlíně.
No tak to se asi nestane, že ne.

„Strašně se pletete a já vám to dokážu – a ty řekni, jak to bylo s tím dárkem, cos ode mě dostala, aby sis vymyslela spojení s duchy mrtvých a já ho mohla dostat a zabřeznout,“ vykřikla by konečně jeho žena, původkyně závěrečné části smrtelné nehody tradičně nazývané životem, ale všichni cítíme, že tohle by se nikdy nemohlo stát. Protože rovnováha posvátna a běžných životních trablů by byla narušena a ona i Ta, která vidí ve tmě, by mohly skončit svázané na zemi místo něj. Hloupoučká představa. Takhle to nefunguje. Spravedlnost není pro všechny a vůbec celá ta představa spravedlivé odplaty je proti přírodě. Ví to každá moucha chycená v pavučině i běhavý pták, jemuž šelma ukousne nohu, ale pak ji cosi vyplaší a nechá kokrhajícího mrzáka ležet v kapradí. Ne ne. Nikdo nebude riskovat, zvlášť ne teď, kdy tu zaznělo tolik vynalézavých způsobů, jak ho vyprovodit na druhou stranu světa.

Nejdůležitější lovec si vyslechl všechny návrhy včetně novátorské myšlenky strčit mu do nosních dírek masožravé stonožky a čekat, co se stane, protože to ještě nikdy nikdo nezkusil, aspoň ne veřejně. A pak vynesl rozsudek, nad nímž se prázdná a tmavá noční obloha později známá jako vesmír musela zatetelit blahem.
„Ráno,“ začal lovec a všichni ztichli celí nedočkaví, jestli jejich vůdce nevymyslel ještě něco vynalézavějšího, „ráno dostane oštěp. Odejde. Bude pryč. Dlouho. Může se vrátit. Až po příštím horku a příští velké zimě. Nikdo mu nesmí dát jídlo. Nesmí s ním mluvit. Nesmí se ho dotknout. Kdyby se vrátil dřív, musí zemřít a jeho duch se navždycky ztratí,“ rozhlédl se po zaražených tvářích a vstal.

Myslím, že chtěl všem tak nějak poděkovat a říct jim, že si jde lehnout, ale nenašel vhodná slova, tak jen zívl a odešel.
Takže žádné oslepování a propichování uší? Žádné rozbíjení kolen? Žádné uřezávání zbytných částí těla? Fakt nic? Vypadali zmateně a zklamaně. Legrace odpadá. Bohužel, přátelé, tenhle případ vyžaduje tradiční zacházení a velkolepé symbolické tresty. Tak se to dělalo vždycky. S nějakým drobným osobním sadistickým cvičením nevystačíme.
Dole na zemi, s levou polovinou tváře zabořenou do hlíny a svázanýma rukama i nohama bylo konečně jasno. Názorněji se to už vysvětlit nedalo. Všechny otevřené útoky, podrazy, náznaky, nesrozumitelné pocity a marné naděje se vlily do téhle chvíle jako když se řeka po prosakování krajinou vrátí zpátky do koryta. Obloha nahoře, zem dole. Oheň je žhavý, led mrazivý. Co se na tom dá nechápat? Všichni byli tam, on tady.

Na tři prsty od jeho obličeje lezl hlínou brouk a mířil mu k nosu. Foukl na něj, brouk změnil směr a zmizel z miniaturního obzoru. Takhle jednoduché to zítra nebude. Pořád si ještě nechtěl vpustit do mysli, že se nakonec dopracoval k tomu nejhoršímu, co se člověku může stát: zůstat sám uprostřed směrů až do konce.

Byla to tak nevýslovně obludná představa, že jedinou možnou odpovědí bylo ochrnutí všeho včetně myšlení. Když se ale všichni začali rozcházet, přál si, aby ucítil aspoň pár kopanců. Nemusely by být silné. Prostě tak akorát, aby bylo jasné, že pořád ještě žije mezi lidmi. Ale ne. Až na tři nebo čtyři dětské nohy se ho nikdo nedotkl.
Už to začínalo. Zdrobnělé nahé tělo padající tmavým prostorem udělalo další přemet. A znovu se mi pokusilo připomenout, že bez těch prachů a zabezpečovacího zařízení na všech mých plotech bych na tom byl stejně.

Předchozí kapitola: Mužská věc 123: Julie by mohla vyprávět

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Hansuan Fabregas na Pixabay
Ikona: MV a Unsplash