Filosof Tomáš Vystrčil vydal jeden z nejodvážnějších a nejdůležitějších spisů posledních let. Ve své knize Jak je bůh či nirvána pojmenovává stav existence, v nějž je vrcholně obtížné – byť i jen doufat.

Text vystavěný jazykem paradoxů a protimluvů všeho druhu vyžaduje opravdu zvláštní zacházení. Tomáš Vystrčil se totiž ve své prozatím poslední knize Jak je bůh či nirvána rozhodl popsat nepopsatelné a máme-li o ní uvažovat, nezbývá než přistoupit na jeho hru a přemýšlet o tématu, který se myšlení vzpírá už z podstaty. Co tedy zbývá? Mezery mezi slovy? Možná. I mezi řádky. Volný bílý prostor papíru? Třeba i ten. Pomohou věty zároveň krystalicky přesně poskládané i vyvřelé. Všimnete si odvahy a troufalosti. I vydání se všanc cynikům a chytačům za slova, jenže… Nic z toho nestačí. Co tedy napsat o knize, jejíž nejhlubší význam nemůžete vyčíst ani ze slov, dokonce ani v „meziřádcích“, jako spíš odrazem ve vlastní zkušenosti? O díle, jehož posláním je něco tak gigantického, jako zavěsit do vzduchu „vlastní“ nezprostředkované splynutí s transcedentální sférou vědomí, neustále přítomnou a přitom nekonečně unikavou? Bohem, chcete-li? Nirvánou, chcete-li? Podstatou vesmíru, chcete-li? Absolutnem, chcete-li? Taem, chcete-li? A to navíc na souřadnicích jazyka filosofie, poezie, náboženských spisů, paradoxů a protimluvů všeho druhu? A také patosu, nevtíravého vtipu a hlubokého prožitku rozvěšených na skobách čistého rozumu?

Pokud se nechceme omezit na akademicky ušitou úvahu ve stylu „jak je to uděláno“ – tak to v podstatě znamená meta-marnou snahu. Což zároveň poskytuje úvod, proč stojí za to alespoň se pokusit. Před stejným dilematem totiž musel nutně stát i autor – než koráb nadsvětské události z kokořínského lesa, (o níž bychom se navíc měli zdráhat mluvit jako o zážitku nebo zkušenosti, protože jak autor píše, „objekt a subjekt splynuly v jedno“) osadil plachtami slov a nechat ho vyplout napospas čtenářům. Čtenářům, kteří s podobně utvářeným dílem pravděpodobně nemají zkušenost.

Tomáš Vystrčil v podstatě tvrdí, že bůh, nirvána či absolutno existují, je možné se o tom přesvědčit, uskutečnit je a že zároveň nepatří žádné víře, věrouce, filosofickému směru, ani církvím a náboženským či duchovním organizacím všeho druhu. Respektive – tvrdí a nabízí toho mnohem víc, protože cestou od vlastního „zjevení“ a vnoru se v mnoha myšlenkových spirálách, kružnicích, odskocích a výpadech dotkne celé krajiny známé pod otlučeným, ale stále ještě srozumitelným přívlastkem „duchovní“. A tvrdí a nabízí to způsobem, který ani tak nepřesvědčuje, neprokazuje, nenabádá, jako spíš – prosakuje.

 

Fakt, že autor nepřesvědčuje, neprokazuje a nenabádá, nicméně neznamená, že by odložil nástroje rozumu a vysprchoval čtenáře proudem svých zážitků, jak si to může dovolit poezie, beletristická próza nebo mystické texty. Tomáš Vystrčil je také filosof, jeden z nejpoučenějších českých znalců buddhismu, příležitostný komentátor i aktér náboženské i religionistické scény – ale také spisovatel, scenárista a dlouholetý nakladatelský redaktor. Dílo s provokativním názvem Jak je bůh či nirvána tedy vybavil srozumitelnou architekturou, takže čtenář jím prochází jako zámkem s jednou tajnou komnatou obklopenou mnoha sály, chodbami, zákoutími i překvapivými výklenky. Na některých stěnách si dokonce přečtete, kudy a jak dál a dozvíte se něco z historie a peripetií jeho stavby – včetně vysvětlení, proč má ještě smysl používat tolikrát zneužité a zfalšované slovo bůh. Jinou věcí ovšem je, jak tenhle velkolepý labyrint vybavil uvnitř. 

Jádro, ona „skrytá koupelna s mystickou sprchou“ leží v přibližně dvacetistránkovém textu nazvaném To z toho. Tahle báseň v próze vznikla během jediného červencového odpoledne v roce 1993 jako doznívající součást – slovy autora „absolutně šokujícího, míníme-li tím absolutně božského“ – mystického zážitku. Kolem literárně zašifrovaného záznamu přímé zkušenosti nikoli z chrámu nebo meditační podušky, ale z pobytu v kokořínském lese autor vystavěl další tři rozlehlé tématické interiéry. Na jejich dveřích čteme nápisy Předmluva určená k přečtení, Komentář určený k přečtení a Poznámky určené k přečtení, nemluvě o vstupní brance označené tabulkou Preludium a Poznámka aneb proč číst Předmluvu, Komentář a Poznámky. 

Na první i druhý pohled mramorově chladné a jako papír suché nápisy. Dokud ovšem neposlechneme autorovu neodbytnou výzvu „určené k přečtení“ a nevezmeme za kliku. Čtenář, který se namlsal záznamu mystického vytržení z každodennosti s názvem To z toho a obával by se, že poznámky a komentáře ho udolají analytickým porcováním a odkazy na police filosofických a náboženských knih (které nečetl), si může oddychnout. Obvyklé „konec zábavy a teď k vážné práci“ následované přehlídkou kompetentnosti, kdy autor svůj zážitek zasadí do neprůstřelného kontextu, předem si to vyřídí s pochybovači o jeho pravosti, obhájí své dosažení před světem a pak případně zabuší na vrata sídla duchovních rádců ne-li vůdců… Ne, nic z toho se nestane. Dobrodružství a ohledávání pokračuje po třiceti letech, protože nikdy neskončilo. 

Tomáš Vystrčil v podstatě nezavazuje na nikoho a na nic kromě vlastní zkušenosti. A také kritického myšlení a světa pojmů, které ale jeho živý svět v rozporu se známým Wittgensteinovým výrokem neohraničují. Nic neobhajuje, protože není proč a před kým. A přestože barvitě, odhodlaně a zároveň se zranitelností, rizikem zesměšnění a odmítnutí krouží kolem skryté komnaty, zároveň ví, že jeho snaha popsat nevyslovitelnou zkušenost je z podstaty marná – jak ostatně přiznává v podkapitole, Proč nejde tuto knihu napsat. Marná vůči všeprostupující skutečnosti, o níž jde a kterou autor s nutnou mírou kompromisu označuje slovem bůh, ale ne zbytečná vzhledem ke čtenářům. Protože tahle kniha opravdu není do sebe zavinutou spirálou narcismu. Do lesa může vejít kdokoli. Koneckonců, všichni jsme TO v různé intenzitě či podobě někdy zažili, ne? Aspoň stín, odlesk, pocit, že „něco je hluboce jinak“. Na chvíli, kdekoli, než jsme z TOHO zase vystoupili a v obláčku melancholie a nedůvěry k vlastnímu zážitku pustili tu magickou chvíli po proudu času. 

Někteří jsou ale v kritické chvíli připravení a pak vznikají náboženství, umění a jiné způsoby, jak cosi tak dokonale známého a zároveň šokujícího zaznamenat. Tomáš Vystrčil svůj transcendentní dárek díky schopnosti a ochotě myslet nenechal uniknout. A teď ho tedy převrací na jazyku a jazykem, v němž jsou paradoxy, věčné návraty, výtrysky vhledů i aforismy typu „Je mysl fikcí ega, nebo je ego fikcí mysli?“ jedinou možností, jak živou taneční figuru nepohřbít. 
Tomáš Vystrčil tenhle okamžik, jeho pokračování, svůj způsob bytí i uvažování nabízí k inspiraci všem, kdo si vzpomenou na vlastní spojení s existencí mimo kulisy každodennosti.

A nejen to. Čtenáři se dostane i varování před pastmi všeho druhu: Mimo jiné autoritami církví, vesměs postiženými situací, kdy jedna autorita potvrzuje pravost jiné, zatímco nezprostředkované mystické jádro se ztrácí za obzorem času a často i strachu. Před nebezpečím buddhistické vipassanové meditace prováděné v odlišném paradigmatu než pro jaké vznikla – nemluvě o jejím západním klonu pod značkou mindfulness vytrženém už i z buddhistického kontextu, v němž ještě dává smysl jako vor na cestě proti přirozenému proudu života. Od Martina Heideggera vypůjčeným pojmem „vědotechnika“ podezřívavě ohledává „jediné náboženství, které dnes a denně dělá zázraky“, ale zároveň má sklony proměňovat subjektivně tajemné prožívání v objektivní umrtvené události. Když ale v kapitole Atributy sjednocení člověka a boha rozeznívá omšelé pojmy jako láska, jednoduchost, prázdnota, domov nebo klid, znovu ucítíte – závan lesa.

A tenhle jemný vánek odkudsi se nevytratí ani v pasážích hnaných maximální snahou o přesnost vyjádření. Dokonce ani v drastické osobní vizi o osamoceném mrtvém těle, jehož se štítí ženy i přátelé, síla mizí v jícnu černé díry a nepomůže ani zázrak. A stejný svit ozařuje i maštal s pasáčkem z doliny vystoupivšího ze stejnojmenné novely Ladislava Fuchse zfilmované Františkem Vláčilem. Není náhoda, že právě tahle zenově prostá postava zavírá dveře za posledním slovem celého textu „buch“, vtipným suvenýrem na rozloučenou pro milovníky kóanů a slovních hříček.

Nad některými částmi (především v kritice vědotechniky) může čtenář oprávněně žonglovat s námitkami, ale téhle oživené vůni lesa a doliny neunikne. Nemůže už z podstaty. Kniha Jak je bůh či nirvána totiž podává zprávu o možnosti sjednocení. O překvapivém a zároveň nekonečně samozřejmém vyústění všech existenciálních otázek, jaké…
Ale, ale, ale.
Nejsou tohle další pasti? Samozřejmě, mluvím o ničem, jako Shakespearův Merkucio z motta na předsádce knihy. Tahle samomluva už musí skončit – nejlépe v místech, kde obzor splývá s oblohou. Třeba v mořské pěně u krétského pobřeží s ozvěnou bambusového zvonu. Věty a slova v zámku Tomáše Vystrčila nakonec připomínají Zorbův tanec na prázdné pláži kolem legračního a zároveň nevýslovně vážného zenového NEVÍM vepsaného do písku. Přidat se může kdokoli. Bude to ale chtít sundat si košili a netrvat na tom, že někdo zatleská. Leda by to zvládl – jednou rukou.

Tomáš Vystrčil: Jak je bůh či nirvána, Malvern 2022

Text: Dalibor Demel
Foto: Jordy Meow na Pixabay
Ikona: Jiří Roth
Repro obálky: Malvern