Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Čtvrtek 11. května

Už od dob covidu cíleně nesleduju televizní zpravodajství. Zjistil jsem, že negace, které z obrazovky prýští – a je jedno, na jakou stanici se člověk dívá –, mě vnitřně úplně rozleptávají. Včera jsem se nějakým omylem připletl ke zprávám a dozvěděl se převratnou novinku – prý když máte doma potraviny, které nezvládnete sníst a nechcete, aby se zkazily, stačí je uložit do mrazáku! Jako vážně! Teď nevím, jestli si z nás ti redaktoři dělají regulérně prdel, nebo si opravdu myslí, že plebs jsou jenom nýmandi, nebo jsou tak hloupí oni. Spíš se přikláním k té třetí variantě. Poslední roky strávené v médiích mě naučily, že vydavatelům jde jen o co největší rozdíl mezi tržbami a náklady a protože kvalita médií závisí na lidských zdrojích, tak šetří na nich. Vážně se těším, až nad autorstvím zpráv převládne umělá inteligence. Myslím, že si užijeme ještě spoustu legrace. Zatím lituju všechny své angažované spoluobčany, že se až ze zpravodajských relací dozvídají, že když z nebe padá voda, tak budeme mokří, nebo že brambory rostou pod zemí. Kdysi jsem napsal takový skeč, kde jsem si dělal legraci z podobných zpráv a omezenosti jejich protagonistů. Ten skeč mi tehdy přišel natolik stupidní, že jsem ho nikdy nezveřejnil. Myslím, že jsem tehdy hodně předběhl dobu, protože dnes se tahle legrace stala realitou. Schválně vám ho dám přečíst:

Pohled do televizního newsroomu. Za stolem sedí hlasatel a křečovitě se usmívá s hubou roztaženou od ucha k uchu:
„Dobrý večer, vítám vás u sledování hlavního bloku zpravodajství televize NO A…“  Obličej vzápětí stáhne do tragické grimasy: „A hned na úvod jedna tragická zpráva. Na železniční trati Lovosice–Děčín vykolejil mezinárodní expres. Záchranáři vyprostili z trosek vlaku patnáct mrtvých lidí, dva psy a jednoho ježka. Celkem dvaapadesát raněných bylo převezeno k nemocničnímu ošetření, z nich šestnáct vzápětí lékaři propustili do domácího ošetření. Přímo u havárie je v této chvíli náš reportér Bedřich Nosál. Slyšíme se Bedřichu?“
Pohled na Bedřicha, který zírá do kamery. Protože sluchátko mu vypadlo z ucha a houpá se mu u krku, nemůže slyšet, jak ho televizní moderátor oslovuje. Proto pohlíží na hodinky, mrká na kameramana, zívá, a šťourá se v uchu. Při tomto pohybu si všimne, že mu vypadlo sluchátko. Rychle si ho nasadí a zaujme profesionální postoj.
Moderátor ve studiu mezitím neustále volá: „Slyšíme se, Bedřichu? Bedřichu? Bedřichu! Bedřichu slyšíme se? My se asi neslyšíme…“ atd…
Když konečně naváží spojení, začne Bedřich hovořit: „Jsme na místě katastrofy nedozírných následků. Přijeli jsme bezprostředně po nehodě a začali se štábem prohledávat místo katastrofy…“ do záběru kamery vleze technik a ukazuje Bedřichovi plnou hrst šperků a hodinek s tázavým pohledem Co s tím?, nebo Kam to mám dát?
Bedřich jej posunkem vyhodí ze záběru a pokračuje: „Chtěli jsme se zeptat přímo účastníků nehody, ale jsou velice rozrušení a mnozí v šoku, takže ani nechtějí o celé události hovořit. Přesto to zkusíme ještě jednou, ale musíme být hodně ohleduplní..“ na ta slova surově uchopí okolojdoucí ženu a přitáhne si ji neurvale k mikrofonu. Do obličeje jí pak vychrlí otázku: „Můžete vylíčit našim divákům váš první pocit, když jste viděla, jak kolem vás padají mrtví, tečou potoky krve a ozývá se řev raněných?“ Intonace dotazu stoupá od celkem mírného oslovení přes naléhání až k téměř hysterickému zakončení otázky.
Zděšená respondentka nevěřícně zírá na reportéra: „Prosím?“
Rep: „Chci znát vaše první pocity po nehodě…!“
Ona: „Auvajs“
Rep: „Říkáte auvajs? Váš první dojem je tedy bolest?“
Ona: „Mačkáte mi ruku.“ reportér si teprve nyní uvědomí, že celou dobu držel ženu křečovitě za paži a rychle ji pustí.
Rep: „Dobrá, vraťme se tedy k prvním dojmům. Na co si jako první vzpomínáte?“ reportér začíná být trochu nervózní
Ona: „Vzpomínám si, jak hned po nárazu kolem mě začala lítat spousta předmětů.“
Rep: „Kolik asi tak?“ viditelně se mu ulevilo, že ona začala konečně něco říkat. Otázky nyní klade s velikým zájmem.
Ona: „Nerozumím vám“
Rep: „Řekla jste, že kolem létala spousta předmětů. Nepamatujete si kolik jich bylo?“
Ona: „Ježíšmarjá, kdo by to sakra počítal?“
Rep: „Dobrá tedy, nevíte alespoň komu patřily?“
Ona: „Kdo?“
Rep: „No ty předměty…“
Ona: „Jste normální? Jak mám vědět, komu ty krámy patřily? Byla to prostě hrůza!“
Rep: „Tak mi alespoň řekněte, co to bylo za věci.“
Ona: „Já nevím, byla jsem v šoku“
Rep: „Vzpomeňte si…“
Ona: „Já nevím, byla to nějaká zavazadla, kufry, tašky, a podobně…“
Rep: „Taky kabelky?“
Ona: „Asi ano, kabelky možná také…“
Rep: „Nevzala jste si náhodou nějakou?“
Ona: „No dovolte, copak jsem nějaká hyena?“
Reportér po odmlce: „To nejste. Ale víme z dobře informovaných zdrojů, že jedné dámě z kupé v první třídě se kabelka zcela prokazatelně ztratila.“
O postiženou cestující ztratí viditelně zájem a jde jen za svojí kauzou. „Poškozená vypověděla, že v kabelce měla spoustu cenných věcí. Proto jsme se zeptali generálního ředitele českých drah Václava Šíny, jak se chce zachovat.“
Šína zcela evidentně neví, o co jde: „Je to veliká tragédie. Takové neštěstí. Jsme připraveni oběti odškodnit.“
Reportér zbystří: „Ono je jich více?“
Šína: „Samozřejmě!“
Rep: „To je tedy skutečná tragédie. Jednalo se přitom o stejné poškození?“
Šína: „Pane redaktore, jak by vám asi bylo, kdyby něco podobného potkalo někoho z vaší rodiny?“
Rep: „Šel bych okamžitě na policii. Nemyslíte si, že se jedná o nehoráznost? Vyšetřil jste alespoň, kdo je viníkem?“
Šína: „Nechci předbíhat vyšetřování kompetentních orgánů, ale pravděpodobně výpravčí z Dolní Hlučné.“
Rep: „Děkuji pane generální řediteli za rozhovor.“
Když Šína odejde ze záběru, pokračuje reportér na kameru: „A tak jsme svědky neutěšeného stavu na našich drahách. Zatímco vykolejují vlaky, výpravčí kradou cestujícím kabelky. Bedřich Nosál, televize FAYN.“

Středa 17. května

Karlovy Vary mimo lázeňskou zónu nevypadají nijak vábně, přestože krajina kolem je nádherná. V některých místech mi připomínají můj rodný Chomutov. Jako malý kluk jsem zažil starý Chomutov ještě předtím, než se stal pokusnou laboratoří komunistických architektů. Staré domy okupovaly zhusta početné rodiny cikánů a podezřívám tehdejší vládnoucí stranu, že jejich zbořením a náhradou za odporné krychloidní stavby se pokusila vyřešit otázku cikánské přelidněnosti. Asi moc úspěšní nebyli, když pak zavedli program placené sterilizace cikánských žen. S jednou jsem se setkal v osmdesátých letech na lůžkovém oddělení chomutovské gynekologie, kam jsem šel navštívit mou první ženu, která tam ležela s nějakým problémem. Cikánka ležela na posteli vedle ní, měla už za sebou několik úspěšných porodů a ty čtyři tisíce (bral jsem tehdy měsíčně dvanáct stovek), které za sterilizaci dostala, si hodlala pořádně užít. 

Když jsem na cestě do Tesca k našemu automatu stál v Karlových Varech na křižovatce a čekal na zelenou, pozoroval jsem mladou cikánku živě gestikulující a pořvávající na někoho pod okny starého krásně opraveného domu na jinak dost frekventované a ušmudlané ulici. Byl to živočišný výjev, jaký vídávám ve vesnicích Jižní Ameriky, kde se žije povětšinou na ulici a kde se lidé mezi sebou ještě baví. Vytrhla mě z toho až zelená na semaforu a klakson netrpělivého řidiče za mnou. 

V obchodním centru jsem nakrmil automat, což mi trvalo asi osm minut a vyrazil směr Chomutov. Je zvláštní, jak malý odbyt je v lokalitách, kde by člověk předpokládal opak. Karlovy Vary a Kladno jsou nejslabší místa. 

Zato v Mělníku nestačím doplňovat. Pán z ochranky si stěžoval, že tam chodí cikáni těsně před zavíračkou a s výmluvou, že jim automat sežral prachy, s ním lomcují a pokouší se něco vytřást. Poučil jsem pána, že když automat nevydá zboží, automaticky vrací peníze a že je to tedy blbost. Ten den jsem tam zrovna byl nějak po osmé večer, z parkoviště mizela auta zákazníků a najížděly tam vytuněné vraky renomovaných značek osazené snědou omladinou s repráky plnými hiphopu na plné koule. Bylo to jak někde v Bronxu, holky postávaly v hloučcích a hihňaly se nebo zíraly do mobilů, kluci zběsile driftovali se svejma kárama kolem a vyvolávaly jejich pozornost. Stejný model, který je tu už věky, jenom jiné nástroje k dosažení toho jediného.

Čtvrtek 25. května 

Nocoval jsem na chalupě. Jedna noc je hrozně málo, když si chci dopřát všeho, co mám rád. Tentokrát jsem se nehrabal ve starých dopisech a památkách na můj dávný život, ale přesto jsem narazil na jednu vzpomínku. Kdysi jsem se seznámil s bohémskou dívkou z Karlových Varů. Žila jako hipísačka, chodívala po půdách, kde bivakovaly máničky a nosila jim jídlo. Byla to taková éterická bytost, věřící, když jsem byl na vojně, poslala mi Nový zákon. Někdo ho u mě viděl a když jsem byl na stráži, vypáčili mi skříňku, našli ho a zavřeli mě do basy. Náboženství nemělo v socialistické armádě co dělat. Netuším, proč mi knihu nezabavili, takže jsem ležel na pryčně, četl si Nový zákon a vzpomínal na Ivanku, která byla moc krásná, ale absolutně asexuální. Rozhodně jsem neměl potřebu ji nějak dobývat, protože jsem se jednak bál, abych to nezkazil, a jednak mně s ní bylo dobře jen tak. Pak mě jednou navštívila 

v Plzni, to už jsem měl jen pár měsíců do konce vojny, hodinu jsme si povídali, pak mi dala pusu a řekla, že se už asi nikdy neuvidíme, protože zítra odjíždí s Filípkem (to byl její kluk, který studoval náboženství) do Jugoslávie, odkud chtějí na západ. Zamávala mi a zmizela mi ze života. Kdepak asi je? Jak se jí daří? Rád bych to věděl. Představuju si, že až budu na konci svého žití, tak ještě před tím, než se propadnu do nicoty, dostanu na všechny tyhle otázky odpověď. 

Text: Jiří Roth
Foto: autor a Inna Mykytas/pixabay.com
Ikona: Jiří Roth by DALL.E