Když dozněla věta Té, která vidí ve tmě, všichni na chvíli zavřeli zobáky a nejspíš se ve svých dušičkách (nebo co to vlastně nosili uprostřed těla) tetelili samou radostí, jak se shodli. Jak se ujistili, že všechno, co si o něm kdy mysleli, mysleli si všichni. Což znamená, že je to pravda. Je to tak, přátelé, máme pravdu. Tenhle kluk by tu neměl být. Je to potvrzené. Je to potvrděné. It’s been confirmed. C’est confirmé. Es ist bestätigt. Está confirmado. Vidíte, všichni souhlasí, včetně budoucích Maďarů: Megerősítették. A co teď?
„A co s ním teď?“ vykřikl někdo do ticha. Musel vědět, že všechny myslitelné možnosti povedou ke stejnému konci, ale měli by se na tom zase shodnout všichni. Protože podle zákonů zdejšího světa nemůže být nic libovolné. Ani utrpení. Ani smrt.
Tak jak to uděláme? O tak závažné události, jako je co nejdůkladnější zničení cizorodého organismu, už nemohl rozhodovat každý hňup kteréhokoli pohlaví. Jsou tu jisté tradice. Zvyklosti a postupy. Zdravá většina má právo si své hygienické vítězství vychutnat, ale právě pečlivá ritualizace popravy umožní zbavit se případných nepříjemných pocitů z oblasti pochyb, nebo lítosti, natož osobní zodpovědnosti. A stejně tak umožní odsouzenému prožít trýznění s vědomím, že se neděje z temného rozmaru jeho včerejších přátel, ale z vůle dalece přesahující lidskou rovinu bytí.
To si ovšem představuju já, před svou obsáhlou knihovnou s policemi z týkového dřeva. Poučený neměnnou choreografií bývalé zdravotní sestřičky Petry plus platba v hotovosti, což nám dovoluje zachovávat profesionální masážní odstup a nebloudit v emocích. Takhle si to představuju já, protože se mi pořád nechce přiznat zjevnou pravdu, která jemu musela být jasná: že mu to dají pořádně sežrat. Vynalézavě. Bez pochyb, lítosti a s osobním nasazením.
Vypadali na to. Viděl to i teď, kdy se jeho postavení změnilo. Už neseděl vedle hlavního lovce. Když se všichni včetně batolat a předků spokojeně shodli na jeho osudu, dva nebo tři kopance ho dopravily dolů do hlíny. Zkusil pohledem najít jeho oči, protože on, nejzkušenější a nejsilnější přece musel vědět, že Duchové mrtvých mají dost starostí s umíráním všeho a všech, než aby si hledali spojence mezi živými – ale kromě břicha a vousů neviděl nic. Na ostatní měl ovšem výhled i ze země a přísahal bych, že tolik vzrušených a spokojených tváří jsem vídal jen během rodinných Vánoc.
„Co s ním teď?“
Tahle nadšená otázka pronesená tónem toužícím po výjimečném zážitku pořád ještě zněla ve žhavém vzduchu nad shromážděním. A v každé hlavě se dozajista rodila jiná představa, viděl jsem je v lesku očí a pár povystrčených jazycích.
Zaživa pomalu upéct nad ohněm?
Pověsit za nohy na strom a občas se mrknout, jestli mu už z uší a nosu teče krev?
Normálně podříznout?
Namazat medem, přivázat ke stromu poblíž tábora a fandit hmyzu a zvěři?
Stáhnout nohy a ruce z kůže a čekat, co bude dál?
Svázat, hodit do řeky a počítat bubliny?
Napíchnout na dlouhý oštěp jako rybu na klacek?
Zakopat do země a pak nahoře poslouchat, jestli bude něco slyšet?
Svázat, hodit na zem a rozdat všem klacky?
Rozdrtit hlavu těžkým kamenem, jak se to dělávalo dřív?
Každý měl nápad a když ho dost promyslel, musel se pochlubit sousedovi, bylo to slyšet i tam dole na zemi. Ne všechno, ale dost na to, aby si ujasnil, že mít každé oko jiné barvy, počuraná sekerka, nebo dokonce dvojitá kořist při prvním lovu a zachráněný život jiného lovce znamenají vážnější problém, než si kdy myslel.
A zatímco poslouchal, jak si s ním jeho lidé chystají pohrát, mysl se sama vydala na cestu. Daleko za řeku, les, zvlněnou krajinu dál než kdy člověk došel, až za vodní hladinu bez opačného břehu, která prý ukončuje pevnou zem a vlní se tak dlouho, dokud nesplyne s oblohou. Doléhaly k němu hlasy, rozuměl i slovům, ale netýkala se ho. Seděl u jiného ohně na důležitém místě, byl to jeho oheň a jeho místo a nikdo ve všech směrech světa o tom nepochyboval. Plameny olizovaly kus voňavého masa, jeho žena si něco prozpěvovala, cítil v těle sílu a klid. Seděl tam s uvolněným břichem a lehkou hlavou a mně se tenhle jeho sen líbil a rozuměl jsem mu, protože mám odpradávna stejný.
Dokonce i tady, v mé pevnosti s výhledem na Krkonoše. V mé vyvzdorované samotě chráněné chytrou domácností připojenou k umělé inteligenci poslední generace. A co si pamatuju, za těch dvacet nebo třicet tisíc let se mi tenhle docela jednoduchý sen nikdy docela nesplnil. A když, tak jen na chvilku. Na chvilku tak krátkou a výjimečnou, že si ji pamatujete, i když po ní následuje katastrofa. Julie by mohla vyprávět.
Předcházející kapitola: Mužská věc 122: Žena, která viděla ve tmě
Text: Dalibor Demel
Foto: Pixabay
Ikona: MV a Unsplash