Nahé dítě pokračuje v bezcílné cestě mrazivým nekonečnem a kromě jiného mi během pravidelné hodinky mezi 17.00 a 18.00 pokládá bezděčnou otázku: „To nejhorší jsi už v životě zažil, tak co by se ti teď mohlo stát?“

A já pak vstanu, obuju boty s titanovým plátem v podrážce a jdu si spokojeně a s integrovanou psychikou zaběhat do lesa. Mám spoustu energie a když se zastavím, tak jen proto, abych nasál nosem neznámý pach a rozhodl se, jestli ho mám následovat. Mimo určenou hodinu na nahého kojence ztraceného uprostřed směrů obvykle nemyslím. Když mi ale během jediného mrknutí přeletí nad neexistujícím obzorem, nikdy mu nezapomenu poděkovat. Bez něj bych nikdy nezjistil, že stát pevně nohama můžu jen na dně.

Tahle sladká poleva všech hořkých událostí se ale neobjevila jen tak. Nejdřív jsem se s s neotřesitelnou skálou pod tekutými písky nadějí, úsilí a jiných vynalézavých triků života dobrých tak pro motivační řečníky, musel setkat. A to vážně nenastalo ve chvíli, kdy se večer všichni shromáždili u ohně a začalo něco jako soudní líčení za účasti představ vydávaných za skutečnost. Seděl tam s rukama i nohama spoutanýma koženými řemeny na důležitém místě, hned vedle hlavního lovce. Ostatní účastníci výpravy se jeden po druhém hlásili o slovo a nahlas pronášeli své názory. Nikdo se ho zjevně nechystal sežrat. Aspoň zatím. To byl jen výmysl malého protosadisty. Nicméně výroky, které musel poslouchat, ve mně dodnes startují znechucení nad tak donebevolajícím nedostatkem fantazie.
„Zmizeli tři muži, to se nikdy nestalo.“
„Zabil vodního ještěra hned první den lovu, to se nikdy nestalo.“
„Našli jsme hnědého napůl sežraného muže, to se nikdy nestalo.“
„Šlápl jsem na trn, to se nikdy nestalo.“
„Po těch dvou zůstala jen krev, to se nikdy nestalo.“
„Starší a zkušenější muži nic neulovili, to se ještě nestalo.“
„Jeho otec nás varoval, to se ještě nestalo.“
„Posral jsem se při běhu, to se ještě nestalo.“
„Má každý oko jiný barvy, to se ještě nestalo.“
„Při prvním lovu přinesl dvě zvířata, to se ještě nestalo.“
„Chvíli jsem se bál, to se ještě nestalo.“
„Jeho žena o něm řekla, že patří k duchům smrti, to se ještě nestalo.“

Zapátral očima, přes plameny ji zahlédl na opačné straně ohně. Určitě taky promluví. I Ta, která vidí ve tmě. Obě vědí, že za nic nemůže, pořád ještě doufal, tohle nebylo žádné dno, ani trochu.
„V řece zachránil muže napadeného vodním ještěrem. První den. To se ještě nestalo.“
„Choval se nenápadně, jako duch smrti, to se ještě nestalo.“
Píseň pokračovala, s refrénem i bez, každý se mohl přidat, i ženy a děti.
„Hodil po mě kámen.“
„Přepral nás všechny tři v rokli.“
„Kdysi jsem ho pohladila po hlavě, ale nechtěla jsem.“
„Odmítl si se mnou hrát na ptáka a prase.“
„Schválně mi počural sekerku.“
„Nedávno jsem ho chtěla pohladit po hlavě, ale ucukl.“
„Byl větší než já.“
„Vykadil se pod strom, kde jsem se chtěl vykadit já.“
„Schválně do mě strčil.“
„Chtěl mi vyrazit zub.“

Tak se zpívalo pořád dál a s refrénem i bez se vyjádřili skoro všichni. Žena mlčela. Vlastně se ztratila, už ji neviděl. Ani otce. Možná ho už přešel vztek za tu rozbitou blbost a jako obvykle se všemu postavil zády. Neviděl ani matku. Když teď ale konečně slyšel všechny ty hlasy, měl ze sebe skoro strach, i když zároveň věděl, že je to celé jinak. Úplně zhloubky jinak. Tu sekerku například nepočural schválně, ale kdo ví. Možná jo. Tak tohle byl taky on, vážně. Možná mají pravdu, protože tohle se ještě nestalo.

„Spojení s duchy mrtvých trvá, nedá se přerušit.“
Takhle celou obžalobu a dokazování uzavřela Ta, která vidí ve tmě. Pomalu a nahlas, jak patřilo k jejímu postavení stejně jako poněkud přehnaná důležitost i gestikulace.
Nemůžu si pomoct, ale tuhle její větu pořád ještě poslouchám jeho ušima. Vyslovila ji tak snadno. Chtěla přežít. Nemohla se postavit proti všem. Bylo by to nebezpečné a jejím úkolem bylo zbavovat sebe i svoje lidi nebezpečí. A tím nebezpečím byl teď on. Takhle nějak si to asi srovnala ve své rozcuchané kebuli ozdobené mušličkami, kousky dřeva a lebkami malých ptáků.

No tak dobře, ať už to máme za sebou.
Když dozněla věta Té, která vidí ve tmě, všichni na chvíli zavřeli zobáky a nejspíš se ve svých dušičkách (nebo co to vlastně nosili uprostřed těla) tetelili samou radostí, jak se shodli. Jak se ujistili, že všechno, co si o něm kdy mysleli, mysleli si všichni. Což znamená, že je to pravda. Je to tak, přátelé, máme pravdu. Tenhle kluk by tu neměl být. Je to potvrzené. Je to potvrděné. It’s been confirmed. C’est confirmé. Es ist bestätigt. Está confirmado. Vidíte, všichni souhlasí, včetně budoucích Maďarů: Megerősítették. A co teď?

„A co s ním teď?“ vykřikl někdo do ticha. Musel vědět, že všechny myslitelné možnosti povedou ke stejnému konci, ale měli by se na tom zase shodnout všichni. Protože podle zákonů zdejšího světa nemůže být nic libovolné. Ani utrpení. Ani smrt.

Předchozí kapitola: Mužská věc 121: Taková hodná podnikatelka s imaginací

Text: Dalibor Demel
Foto: Pixabay
Ikona: MV a Unsplash