Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Úterý 2. května

Volá mi V., spolužák a kamarád ze základky i střední školy. Máme sraz základní školy. Po pětačtyřiceti letech. Jenže já jsem ten termín na Moravě. Kdybych si to rozmyslel, posílá mi seznam všech zúčastněných včetně těch, kteří už umřeli. Jsou to čtyři jména, mezi nimi můj nejlepší kamarád z té doby. Setkal jsem se s ním už jen jednou, asi před patnácti lety, a připadal mi úplně mimo. 
Když už tedy nemohu na sraz, otevírám svou dřevěnou truhlu s poklady a hledám nějaké písemnosti z období docházky do základní školy. V rafinovaně řešené krabici od bonboniéry nacházím ve spodním patře dopisy od Mirka. To je ten můj nejlepší kamarád, co už umřel. Umřel. Teprve mi dochází hrůznost těch slov. Je mrtvý. Není. Nežije. A já čtu jeho dopisy plné života a velkých slov. Odpovídá na moje dopisy, které si už dávno nepamatuju, ale nějaké útržky vzpomínek to přece jen vyvolá. Koukám, že mi píše i na vojnu. Pokud vím, on na vojně nikdy nebyl. Pak už žádný kontakt. Taky aby jo. Po vojně jsem se poprvé oženil – bral jsem si ženu mnohem starší než já sám a věřil tomu, že začínám nový život. Asi začínal, ale tenkrát jsem nevěděl, že posílat staré kamarády a kamarádky do zapomnění není zrovna dobrý nápad. Teď už to vím.
Když jsem ještě byl v Esquiru, dělali jsme takovou videoanketu Nejlepší rada, jakou jste v životě dostal. Tehdy mi jeden DJ, který rozjížděl značku whisky Sailor Jerry, ve značné opilosti mé i jeho sdělil, že nemám nikdy ztrácet integritu (najdete to ještě někde na YouTube). Kurva co to znamená, neztrácet integritu? Jak jsem se probíral těmi starými dopisy, tak jsem to pochopil. Já ji ztratil. Lépe řečeno zahodil. Ještě lépe řečeno odhodil. Vzdal se jí. Zadupal ji do země. Ze dne na den jsem nastoupil zcela novou životní dráhu, která mi nebyla zas tak moc vlastní. Ale jak jsem to měl tehdy vědět? Od té doby jsem ztratil veškeré vazby na své bývalé kamarády, známé, na lidi, které jsem měl rád a kteří (snad) měli rádi mě. Nastoupil jsem dráhu osamělého poutníka, o kterou jsem v té době doopravdy vůbec nestál. 
A najednou uběhne těch pětačtyřicet let, já se díky těm mnoha dopisům naladím na svoje já v roce 197… a vidím, že skoro padesát let jdu jinam, než jsem tenkrát chtěl. No, chlapče, to jsi si měl ty dopisy přečíst už tehdy, teď s tím nic neuděláš. Neudělám a není to moc hezké pomyšlení. Náš život není magnetofonová páska, kterou můžeš vrátit a nahrát znovu. Bráním se panice, která mi svírá hrudník a hledám jasné body na uplynulé cestě. Ještě dnes dopoledne jsem si říkal, že ty nejlepší roky svýho života jsem prožil v neustálém vzruchu a objevování cizích světů. Když mi bylo třináct, napsal jsem si do svého deníku, že bych chtěl objevovat cizí kraje, což se mi nejspíš vůbec nikdy nepodaří vzhledem k uzavřenosti naší země v socialistickém bloku. A hele, zcestoval jsem skoro celej svět, a dneska rozhodně nemůžu říct, že by mi něco z tohohle poznání chybělo. Moje bývalá manželka mi spočítala, že třetinu roku nejsem doma. Třetina roku je sto dvacet dní. To jsou čtyři měsíce. Doba, kdy jsem byl na cestách posledních osmnáct let. To je šest let někde ve světě. Mohl bych na to být pyšný, ale já pláču nad starými dopisy od lidí, kteří už nejsou, protože jsem nedokázal ten náš vztah udržet. Což je stav, který už nemohu nijak změnit. Takže co s tím? Plakat? Trýznit se? Trápit se něčím, co skončilo před více než pětačtyřiceti lety? K čemu mi to bude? Jedině se vrátit k tý svý integritě a hledat, co jsem zradil sám na sobě. Sám jsem zvědavý, jak s tím naložím. 

Pátek 5. května

No nedalo mi to, a znovu si pročítal všechny dopisy ze svého dospívání. Když jsem šel na vojnu, spoustu dopisů jsem z nějakého důvodu spálil. Podle jakého klíče, si už nepamatuju. Vím, že jsem si psal s několika děvčaty, ale dopisy jsem nalezl jen od jedné z nich. Jmenovala se Alena a byla z Ostrova nad Ohří. Zvláštní, komplikovaná dívka, která se mnou chvíli chodila a pak zase ne. Naštěstí nejsem ten typ, který by se po prvních kopačkách věšel, takže podle všeho náš vztah trval několik týdnů. Byla to svébytná dívka a já ji vlastně dost obdivoval, protože zřejmě měla síto na kluky, a já asi prošel. Psala mi naléhavé dopisy bez milostných přívlastků, ale abych nepochyboval, nakonec nějaký vždycky přidala. Dodnes mám její fotky a byla to fakt kočka. Kolikrát mě napadlo, co by bylo, kdyby… Ale historie, a ani ta osobní si na kdyby nehraje… Teď míjím každý týden Ostrov nad Ohří a každý týden si vzpomenu na Alenu… Dodnes vím, kde bydlela, a ten panelák vidím z obchvatu města. Pamatuju si, jak jsem za ní jezdil vlakem a cestou si do svého čtverečkovaného notýsku psal básničky. Dodnes ho mám schovaný. Nejdelší poéma se týká smrti. Už tehdy jsem se jí bál, ale s vědomím, že mám před sebou ještě spoustu času. Teď už mám času pomálu a není síla, která by jeho ubývání zastavila.

Pondělí 8. května

Naposledy k zaprášeným dopisům. Jeden byl od babičky na vojnu, kde si stěžuje, že jsem se jí dlouho neozval. Od našich se pak dozvěděla, že jsem byl v base. Komentovala to kouzelným způsobem: Co musí člověk vytrpět, aby měl co vyprávět potomkům. To mě rozesmálo. Jakoby to byla jediná motivace mého chování – mít co vyprávět potomkům. 

Text: Jiří Roth
Foto: Daini Raveris/pexels.com a autor
Ikona: Jiří Roth by DALL.E