Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Pondělí 24. dubna

Mám svátek a přeje mi docela dost lidí, se kterými jsem se dlouho neviděl ani o nich neslyšel. U jednoho dokonce musím pátrat v paměti, kdo to vlastně je. Tak nějak nechápu, co to je ta oslava svátku jména za den. Slavím, že se jmenuju Jiří? Trochu divný, ne? To bych taky mohl slavit, že mám nohu číslo deset nebo výšku 182 cm. Sedmého května mají svátek všichni, kdo měří 182 cm. Hurá, navalte dárky. Druhého června slaví každý s hnědými vlasy. Dárky sem. Pěkná blbost, tenhleten svátek. Narozeniny se dají ještě pochopit, ale jmeniny… Ani jsme si večer nedali víno, protože v úterý jezdím velké kolečko a brzy vstávám a rozhodně nechci mít v žilách zbytkáč, takže stay sober, jak říkají Angláni. 

Čtvrtek 27. dubna

Ráno jsem zprudka vyrazil od paneláku, protože jsem trochu zaspal, ale ještě jsem si stačil všimnout dívky – asi studentky –, která kráčela na autobus. Menší, dlouhé černé vlasy, černé kalhoty do širokých zvonů, černou mikinu s kapucí, na zádech černý batoh, v uších sluchátka – bílá – a na nose velké černé brýle.
Okamžitě jsem si vzpomněl na Marianu. Na holku, kterou jsem znal přesně čtyři hodiny. Vpadla překotně do mého života a stejně tak rychle vypadla. Byla to docela bláznivá příhoda. Byl jsem už tehdy ženatý a zrovna jsme se s manželkou dost pohádali, a když se s někým pohádám, tak jednak trucuju a jednak od něho prchám. Takže jsem prchal autem někam kamkoli a cestou jsem se zastavil pro pití, myslím, že to bylo v Nové Vsi. Vycházím ze sámošky a venku sedí na klandru holka a zvědavě mě pozoruje. „Nechceš zdrhnout někam do světa?“ vypálil jsem na ni. „Tak jo,“ souhlasila a zamířila k autu. Tuhle reakci jsem nečekal, ale zachoval jsem tvář, sedl za volant a vyrazil. Tehdy jsem byl odhodlaný opravdu utéct někam daleko a začít nový život. Beze všech závazků a povinností, který jsem na sebe sám uvalil a který mě tížily tak, že jsem se jich tím útěkem chtěl zbavit. Byla to absolutně nevýrazná holka, měla obličej jako vytesaný z kamene, vůbec se neusmála nebo tak něco, jenom mluvila nebo poslouchala, když jsem mluvil já.
Co jsme si povídali, si už vůbec nepamatuju, jenom že jsme dojeli do Brna a najednou jsme nevěděli, co dál. Kdysi jsem bydlel v Brně v hotelu Belvedere, zamířil jsem tam a že se ubytujeme a uvidíme, ale tam se najednou sekla, že ne. Tak jsme šli do restaurace nedaleko, já jsem si dal guláš, to si pamatuju, a ona knedlíky s vajíčkem – to si taky pamatuju dost přesně. Pak se najednou zvedla, vzala somradlo, hodila si ho na rameno, řekla „Tak se měj,“ dala mi pusu na čelo a odkráčela. Vypadla z hospody a byla pryč. Nadobro. Dojedl jsem, dopil pivo, chvilku přemýšlel, pak jsem sedl do auta a jel zpátky. A protože jsem byl dost unavenej, zajel jsem na nějaký odpočívadlo a asi dvě hodiny v tom autě spal.
V noci jsem pak dojel domů a provinile se vplížil do postele, kde jsem dospal do rána. Z týhle příhody si ještě pamatuju ten pocit opovržení nad sebou samým, že nedokážu ani utýct do světa.  

Neděle 30. dubna

Odjeli jsme s J. do K., který mají tu výhodu, že tam není signál. Telefon odložím na stůl ve starý kuchyni a vezmu ho do ruky zase až když odjíždíme do Prahy. Pobyt tam mám moc rád, připomíná mi to moje krátké období, kdy jsem s první ženou bydlel na statku a hrál si na sedláka. K. je také poměrně velká usedlost, takže mi dělá moc dobře, když tam mohu s něčím pomoci a úplně nejraději jsem, když je to práce, kterou můžu dělat jenom já nezávisle na jiných a jenom podle sebe. Což se mi zrovna tenhle víkend podařilo.
Do Prahy jsem se tak vracel příjemně unavený a s dobrým vnitřním pocitem, že vše je tak, jak má být. V autě jsem pak poslouchal zprávy a divil se, jaký kus mezitím ušla lidská civilizace a co se během té doby stalo na světě za neštěstí, protože neštěstí je to jediné, o čem média tak ráda informují. Pak jsem rádio vypnul a jenom se díval na ubíhající krajinu a myslel si, jaký by to tu bylo hezký, kdyby tu nežili Češi. Tak mě napadlo, že by naše země mohla mít zkratku ČAR, čili Česká amatérská republika, protože mám pocit, že jestli v něčem jako národ vynikáme, tak je to amatérismus napříč celou společností. Na důkaz mých myšlenek jsme dojeli BMW x6, které levými koly jelo za středovou čárou, a když jsme ho předjížděli, viděl jsem za volantem dívku s napíchanými rty, jak něco ševelí do mobilu, který držela v ruce jako velkou oplatku, do které se chce každou chvíli zakousnout. Vůbec nevnímala, co se kolem ní děje a mám pocit, že ani nevěděla, že zároveň řídí obří automobil. Prostě amatérka.
Docela jsem se těšil, jak sednu v úterý do auta a budu objíždět to svoje velké kolečko, poslouchat u toho nějakou rozhlasovou hru a rozjímat nad vesmírem a nad tím, jak už brzy se stanu jeho věčnou nedefinovatelnou součástí.  

Text: Jiří Roth
Foto: Mihai Parashiv/pixabay.com a autor
Ikona: Jiří Roth by DALL.E