Nedobytné sídlo je dobré, ne že ne. Samota je dobrá, ne že ne. Osamělost je dobrá, ne že ne. Rituály jsou dobré, ne že ne. Síla je dobrá, ne že ne. Disciplína je dobrá, ne že ne. Výhled z mé terasy je dobrý, ne že ne. Mlčení je dobré, ne že ne. Výstřednost je dobrá, ne že ne. Bezmyšlenkovité hovory se sousedy jsou dobré, ne že ne.
Mohl bych pokračovat, ale už mě to nebaví, zvlášť teď k večeru, kdy se do mé mysli vkrádají různé druhy pochybností. Já jsem ovšem naši starou chalupu nepřestavěl do největšího a nejuzavřenějšího sídla ve vsi proto, abych se vytahoval, i když i přehnané sebevědomí je někdy dobré, ne že ne. Někteří z vás mě možná litují a já jim za to děkuju, ale… Chápete, všechno má svůj čas.  

Žiju tu sám. Občas mě navštíví bývalá zdravotní sestřička Petra, poskytne VIP masáž se šťastným koncem, ale moje internetové bankovnictví to už dávno označuje štítkem „péče o domácnost“. Neudržuju žádné vztahy, i když vztahy jsou dobré, ne že ne. Já si teď ale na pár let dávám kontaktní přestávku a jediný, s kým pravidelně mluvím, je můj reálně imaginární dvojník, jehož přítomnost mě od památné bouračky v jesenických horách nepřestává překvapovat. A překvapení jsou dobrá, ne že ne. Udržují mě ve střehu nad rámec znovuobjevené ostražitosti z dob, kdy byla nutným prostředkem k přežití.

Matka i otec jsou mrtví, na Julii občas narazím při brouzdání internetem, jak v lesklých šatech přebírá ceny typu „podnikatelka roku“ případně „kreativní žena desetiletí“ (nebo tak nějak), s bývalou manželkou si občas zavoláme, syn odjel z Holandska do Kanady, kde žije v horském srubu, pracuje jako strážce parku a pokouší se uplatnit svůj diplom z veteriny. Opuštěnost je dobrá, ne že ne a zůstávat ve střehu taky. Jak už jste určitě pochopili, ve vesnici nejsem zrovna vrchol oblíbenosti, ale i neoblíbenost může být užitečná. Taková izolace ovšem vyžaduje pevný režim dne. Kdy vstávám, jím, plavu, cvičím a vůbec je celkem jedno, ale od jisté doby každý den kolem páté večer, kdy si jiní literární hrdinové s přízvukem londýnských aristokratů dávají čaj a cookies, já sedám do křesla a zavírám oči.

A sotva se víčka setkají a svět zmizí, rozehraje se vždycky stejný výjev: asi tak roční nahé dítě mužského pohlaví padá do nicoty, bezhlučně padá tmavým netečným kosmem a nikde v okruhu miliard světelných let není žádný jiný život. Hvězdy zůstávají daleko a možná to ani nejsou hvězdy, ale jen matoucí svítivé tečky – nemá smysl si od nich cokoli slibovat, ve skutečnosti tam nikdo a nic není. Dítě tak pokračuje v pádu, který už trvá tak dlouho, že není jasné, jestli opravdu padá nebo letí. Ani v letu ale nečeká žádná jednoduchá naděje, protože dítě na svůj pohyb nemá žádný vliv. Nakonec jen věčně padá opakem existence – někam.

„Jsem ráda, že už jsem se tě konečně zbavila, ty ubožáku,“ zopakovala mi Julie prakticky při každém z přibližně desítky rozchodů, takže nebylo těžké si tu větu přesně zapamatovat. Chápu ji, nakonec to byla docela hodná holka a úspěšná podnikatelka v oboru reklamní imaginace. Mít nablízku dětský pád do nicoty představě spokojeného života neprospívá. Na jiném místě nekonečna padá prostorem tělo podobně odsouzeného dítěte ženského pohlaví. Tahle dvě stvoření se ale nikdy nemohou setkat. Přírodní zákony to nedovolí a proto i každý pokus tady dole musí znovu selhat a je to tak v pořádku, ne že ne.

To ale moje dětská mysl na hraně vnímání a nevnímání nemůže pochopit. O nikom jiném nic neví, vnímá jen nevysvětlitelnou hrůzu opuštěnosti, oddělenosti a samoty. Pokračuje v bezcílné cestě mrazivým nekonečnem a kromě jiného mi během pravidelné hodinky mezi 17.00 a 18.00 pokládá bezděčnou otázku: „To nejhorší jsi už v životě zažil, tak co by se ti teď mohlo stát?“

A já pak vstanu, obuju boty s titanovým plátem v podrážce a jdu si spokojeně a s integrovanou psychikou zaběhat do lesa. Mám spoustu energie a když se zastavím, tak jen proto, abych nasál nosem neznámý pach a rozhodl se, jestli ho mám následovat. Mimo určenou hodinu na nahého chlapečka ztraceného uprostřed směrů obvykle nemyslím. Když mi ale během jediného mrknutí přeletí nad neexistujícím obzorem, nikdy mu nezapomenu poděkovat. Bez něj bych nikdy nezjistil, že stát pevně nohama můžu jen na dně.

Předchozí kapitola: Mužská věc 120: Dětská hra na zabíjení

Text: Dalibor Demel
Foto: Wikimedia Commons, Franzl61: Žena se zlatými vlasy
Ikona: MV a Unsplash