Probuzení. Není nic horšího. Tři prázdné vteřiny do chvíle, než vám dojde, že problémy nezmizely. A pak to vybuchne. Hlavní spotřebiče vaší energie se rvou do zásuvek, rozsvěcejí se jako girlanda nemilosrdných reflektorů a napálí vám to přes zavřená víčka rovnou na sítnici. Mozek se z toho málem vyzkratuje a definitivně vzdá režírování snů, které by mohly ohleduplně cosi naznačit. Místo toho rozpumpuje srdce – a pokusí se vás zachránit před smrtí vyhlídkovou jízdou krajinou infarktu.

Pořád ještě ležíte. Možná na okamžik vytřeštíte oči, ale hned je zase zavřete a čekáte, až se tep zklidní tak, že bude bezpečné začít uvažovat, jak všechny ty životní poruchy vyřešit. No a pak prostě vstanete. Ne proto, že byste dostali použitelný nápad, ale protože musíte do práce. Do práce. Jo, byly doby, kdy jsem i já musel chodit do práce. Tím se sice infarktová probuzení trochu zkomplikují, ale čtvrtá vteřina vypadala stejně i o víkendech. Reflektory trablů se skládaly do slov JULIE TU NENÍ. Jindy svítily nápisem JULIE TU JE a tak se to spravedlivě střídalo. Po lesní bouračce se už žádný z těchhle nápisů neobjevil a probuzení se změnila. Někdy jsem procital z tmavého spánku, jindy ze snů, ještě jindy z nahuštěných vzpomínek na dobu lovců a rychlých reflexů a časem se naučil tyhle návraty do obvyklé reality tolik neprožívat. Což bylo ještě snazší při probouzení na posteli v ceně jen mírně ojetého auta.

V padesáti je už docela snadné říct si, že už jste se napracovali dost. A bez výčitek svědomí se probouzet jen do nejasné úzkosti z blížící se smrti, samotným probuzením navíc dostatečně rozptýlené na to, abyste si dali mangový džus a šli si zaplavat do bazénu s mořskou vodou. Otázka, jestli Julie je, nebo není, už dávno ztratila význam, stejně jako sbírka jiných otázek typu okamžité přežití, množství ztracené krve, nebo meze snesitelné bolesti. Když se ale tehdy v táboře pomalu probíral, na tomhle vážně záleželo. Jen trvalo spoustu mrákotných vteřin, než se vrátila paměť aspoň natolik, aby z ní mohly vyvzlínat dvě hlavní otázky: Co se stalo? A proč?

*
Nejdřív rozmazaná skvrna. Jako když večer vypiju víc než jednu láhev Gorghi Tondi a pak ráno rozlepím jedno víčko a snažím se zaostřit na kulaté svítidlo nad postelí. Jenže tohle samozřejmě nebyla lampa. Když se těsně za hranicí mdloby odhodlal pootevřít oko, rozmazaná skvrna dostala jasný tvar. Oko. Nehybné, hnědozelené s tmavými tečkami a svislou štěrbinou uprostřed. Okamžitě zaostřil. Ne tak lenivě a s opileckým pohrdáním jako já. Líní nepřežijou. Tehdy ne, to jen dnes, takže sebou švihl, aby se zachránil. Mít tenhle druh očí takhle blízko znamená smrt, ale ze švihnutí ani umíraní nakonec nebylo nic. Ruce i nohy zůstaly na místě, přivázané k useknutému kmeni mladého stromku, takže se jen převalil a zaskučel bolestí, protože si o cosi tvrdého narazil žebra.

„Hej hej, hele, už se probral,“ slyšel hlas a pak další, někdo ho pozoroval. Pomalu se obrátil zpátky k oku a konečně si ujasnil, že svítí z vodní bestie. A že to oko vlastně ani moc nesvítí, už dávno zhaslo, to jenom paprsky oranžového kola z oblohy, žádné nebezpečí, protože tohle zvíře zabil. Všiml si dlouhého dřeva a svázaných pracek, aby se dobře neslo, a konečně se mu složila vzpomínka, pak další a pak najednou vystřelil proud výjevů, mrtvola se složitým účesem, běželi zvlněným lesem, pak krev u řeky a pak nic. A teď tu leží svázaný stejně jako jeho kořist, jako zvíře ulovené pro všechny. Ucítil další ránu do hlavy, něčím měkčím než kámen nebo dřevo, asi pěst. Převrátil se na záda, a uviděl tvář, blízko, nechutně blízko.

„Chtěls utýct mezi lovce, ale máme tě,“ poznal ho. Jeden ze tří, co po něm šli tehdy v rokli, klečel nad ním. „A víš, co bude?“ Pauza a nepochopitelně spokojený úsměv. „Večer. Podříznou tě. Protože nejseš člověk. Všichni to už vědí. A pak tě rozřežeme na kusy a upečeme. Nebo tě možná nejdřív rozřežeme a pak podřízneme. Jo. Sežereme tě. Jako tehdy toho cizího. Nezbude z tebe nic,“ šeptal, jako by to celé měla být nějaká blbá dětská hra. Jenže nebyla, vůbec, vůbec to žádná hra nebyla.

Předchozí kapitola: Mužská věc 119: Sama v žáru swingers párty

Text: Dalibor Demel
Foto: David Clode pro Unsplash
Ikona: MV a Unsplash