Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Úterý 11. dubna

Čtyřdenní Velikonoce jsou fajn, ale ne když pak člověk musí dozásobovat automaty. Klečel jsem na zemi a cosi upravoval ve spirále, tašky s produkty rozestavěné do půlkruhu kolem, když jsem si uvědomil, že jsem pro zákazníky obchodního centra vlastně neviditelný. Chodili kolem mě, nikdo se na mě ani nepodíval, kolikrát prošli v těsné blízkosti, jako bych tam vůbec nebyl. Kdysi jsem napsal povídku o dívce, která se nastěhovala do takového obchodního centra a bydlela v něm. Když měla hlad, došla si do regálů pro něco k jídlu, když se chtěla dívat na televizi, prostě si ji v jiném regálu zapnula a dívala se. Stala se neviditelná. Byla to fantasmagorie, ale zrovna nedávno psali o muži, který takto bydlel čtyři roky v jakémsi obchodním centru v Londýně nebo kde. 
Jediný, kdo mě vnímá, jsou kluci z ochranky. Prakticky ve všech centrech, kam jezdím, už je znám a oni mě. Přicházejí, když doplňuju spirály, a chtějí se bavit. Mají vlastně dost osamělé zaměstnání, takže si povídáme. Nejdřív o těch produktech, které do automatů dávám, ale jak se známe víc a víc, tak se začnou svěřovat. Vyprávějí o sobě a svém životě, co je trápí, já pokyvuju, občas prohodím nějaké to slovo, ale jinak mluví oni. Já pak zavřu automat, poděkuju za hezkej pokec a odcházím. Nepamatuju si, co mi říkali, ale jsou jediní, kdo mě v tom obchodním centru vidí. Pro obyčejné zákazníky jsem neviditelný.

Pátek 14. dubna

Musím se přiznat, že mi tahle doba dost často leze na nervy. Což je přesně projev starého člověka, který se nestíhá přizpůsobovat. Když si potřebuju trochu orazit, tak jen tak čumím do telefonu a listuju si na sociálních sítích. Na Facebooku na mě najednou začal mluvit holohlavý týpek s podivným plnovousem, který vypadal, že ještě nikdy neměl v posteli holku nebo kluka starší patnácti let, a vykládal mi něco o vztazích bez kompromisů. A že o tom napsal knížku, kterou si musím koupit, abych konečně prožil plnohodnotnej vztah. Ty vole, tak frajer dostal už asi pátý kopačky, protože se nedokázal přizpůsobit svý holce, a udělal si z toho byznys? 
Já chápu, že vrcholným uměním dneška je se prodat, ale proč si ti lidi neudělají něco se svým ksichtem, když chtějí svou nabídku pofiderního zboží personifikovat? Vzpomněl jsem si při tý příležitosti na svůj projekt autorských originálních košil, který zůstal viset ve vzduchoprázdnu, protože ty, který jsem si nechal podle vlastních návrhů ušít, vydrží tak maximálně rok nošení. A já jsem takovej vůl, že nechci prodávat něco, o čem vím, že není kvalitní. Ale ještě jsem to nevzdal. Šetřím koruny a  ještě se k tomu nápadu vrátím. Naštěstí mi ten nápad nikdo nemůže vyfouknout, protože si to vymejšlím já a úplně to samý nikdo jinej vymyslet prostě nemůže.

Pondělí 17. dubna

Od tý doby, co mám na chaloupce knihovnu, jsem se vnitřně dost uklidnil. Zjistil jsem, že přítomnost knih je pro mě vlastně nesmírně důležitá. Od mala to byla moje jediná skutečná zábava. Četl jsem pořád a všude. Ve škole pod lavicí, doma pod peřinou, místo učení, na dovolený, prostě všude a pořád. A úplně nejvíc pro mě bylo, když jsem se o knížkách mohl s někým zasvěceným bavit a on mi doporučil svou četbu a já tím objevil zase jinej svět. Teď mi stačí si sednout do křesla, nějakou knížku vytáhnout z knihovny a chvíli si číst.
Sdílel jsem stejnou zálibu se Šárkou, dlouhovlasou holkou, která nikdy nepoužívala deodorant a podle dnešních měřítek by se nejspíš řadila někam mezi orangutany. Já jsem ji měl přesto rád a jezdil jsem s ní na chalupu jejích rodičů, kteří nám to zatrhli poté, co jsme ji omylem málem celou podpálili. Jezdili jsme tam dál, ale její otec to zjistil, počkal si na mě, dal mi jednu do zubů a tichým hlasem prohlásil, že jestli ještě jednou zjistí, že jsem tam s ní byl, tak už si v životě nezašukám. Vzhledem k tomu, že to bylo v době, kdy jsem význam slova šukat znal pouze v teoretické rovině, jsem se vážně polekal. Asi musel něco podobnýho říct i Šárce, protože jsme se od tý doby už nikdy neviděli. Ale ještě v těch blažených dobách blízkých víkendových setkání jsme trávili hodiny klábosením o literatuře, spisovatelích a pohledech na život. Kdyby to tehdy někdo nahrával, asi bych se dnes samou trapností musel zastřelit. 
Dneska nostalgicky beru do rukou knížky, který jsem si pořídil ve svých -nácti letech, a často marně hledám něco, čím na mě tak zapůsobily. Ale to je vývoj. Jsou určité druhy literatury, které se musí číst v určitých letech. A jen ti nejvyvolenější z vyvolených dokáží napsat knihu, kterou můžete číst pod lavicí na základce i na smrtelné posteli, a pořád vás bude bavit.

Úterý 18. dubna

V úterý jezdím vždycky velký okruh. Jedna zastávka je v Plzni v Tescu Borská Pole. Když je příznivá konstelace dějů kolem mě, tak se tam zdržím a dám si venku u stánku hranolky zapečené s čedarem a několika výtečnými omáčkami. Pak si vezmu tu papírovou mističku naplněnou vůněmi z celého světa, sednu si s ní do auta a labužnicky si vychutnávám to jídlo chudých, tu pochoutku všech pochoutek, kterou nemohl v našich zemích ochutnat nikdo, kdo se narodil před rokem 1492. A jak si tak debužíruju, uvědomuju si, jak jsme si coby lidé v sobě udrželi ty nejstarší archetypy, které nám přinášejí do života těch nemnoho prchavých okamžiků štěstí, mezi něž na předním místě žebříčku patří žrádlo. A protože nažraný lev neloví, musím si pak aspoň dvacet minut pohovět, než vyrazím na další štaci v Karlových Varech, kam se jede silnicí první třídy s velice kvalitním povrchem a s velice řídkým provozem, takže si pokaždé nastavím tempomat na povolených 90 km/h, narvu si do uší špunty sluchátek a navolím si nějakou rozhlasovou hru pro pamětníky. Úterý mám vlastně moc rád.

Text: Jiří Roth
Foto: autor a wikimedia commons/thinkspace_gallery
Ikona: Jiří Roth by DALL.E