Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Neděle 2. dubna

Udělali jsme si s J. kulturní den. V Kunsthale – mimochodem fakt galerie západního střihu, kdy vás nenapomínají kustodi, kde máte kam uložit zadarmo svoje věci, kde je kavárna s dobrým vínem a kde můžete strávit spoustu času přemítáním o čemkoli, aniž vás cokoli nebo kdokoli ruší – byla výstava Bohéma zachycující vývoj tohoto směru ve druhé polovině minulého století. Není tam mnoho exponátů, ale jsou seřazeny dost příjemně a hlavně je u těch stěžejních QR kód, který vás přesměruje na webovou stránku, kde se dozvíte další informace o vystaveném díle. Je to ten typ výstavy, které říkám motivační, protože v člověku vyvolává potřebu něco tvořit, nějak se zapsat do dějin lidstva, zajistit si nějak vlastní nesmrtelnost. Prošli jsme celou galerii a pak s J. zasedli do kavárny, dali si každý sklenku vína a debatovali o viděném, o tom, jak to na nás působilo, a co si o tom všem myslíme. Myslím, že Bohéma, tedy umělecký směr, na němž vyrostl i Piccaso, je nepatrnou kapkou v moři lidských dějin, která reflektuje existenci pidinároda v české kotlině. Zároveň si uvědomuju, jak mi je celá filosofie Bohémy blízká – tvůrčí svoboda i za cenu chudoby a odvržení. A také si uvědomuju, kolik umělců zemřelo mladých, protože nechtělo ve jménu této filozofie přijmout jakýkoli kompromis. Nebo byli nějak nemocní, to je jedno, nemoc je odraz duše. Smrt korunuje jakékoli dílo. Moje smrt je zároveň něco, co nedokážu přijmout ani se s tím smířit. O to víc, oč je mi blíže.  

Pondělí 3. dubna

Vcházel jsem jako obvykle ověšen rozměrnými taškami plnými sáčků legální marihuany do DBK. Víte, co znamená DBK? Dům bytové kultury. Za totáče to byl obchod, kde se dalo koupit o něco víc než v jiných obchodech s nábytkem, ovšem také za daleko vyšší ceny. A také se tam prodávaly věci z Ikey, které se dělaly v českých truhlárnách. Šel jsem tedy do DBK – dnes je to obyčejné obchodní centrum s obchody plnými zbytečností, jak už to tak u obchodních center bývá –, a venku u vchodu stála paní, která neměla oči. Málem jsem se zarazil, ale přirozený ostych mi velel, abych pokračoval v chůzi, i když jsem měl sto chutí se zastavit a zblízka se podívat, jak je to možné. Stála tam s nějakým pánem, který sice oči měl, ale podivně vypoulené a vytočené někam do vesmíru, takže zcela určitě také nic moc neviděl, ale člověk má pocit, že nějak vidět musí, protože – jak by mohl žít? 

Oba dva se bavili jako každý jiný člověk, dokonce si myslím, že i někoho pomlouvali, pokuřovali při tom cigaretu a – chovali se vlastně normálně. Když jsem plnil automat, prošli najednou kolem mě. On měl hůlku, vedl si paní pod paží a zastavili se před dveřmi na toaletu, vedle nichž je velký platební terminál. Muž neomylně stiskl tlačítko ostrahy a turniket je pustil zdarma na WC. Teprve teď jsem si všiml, že pod tlačítkem je nápis, že handicapované osoby si mají zazvonit. Jak to tlačítko našel, netuším. Asi tam chodili na záchod pravidelně. 

V souvislosti s postiženými se obvykle říká: Podívej se na ně, buď rád, že jsi zdravej, a podobný nesmysly. Vzpomínám si na svá pubertální léta, která jsem po večerech trávil mezi divadelními ochotníky, a to i ve dnech, kdy jsme neměli žádnou zkoušku ani představení. Jednou z našich aktivit byla návštěva centra tělesně postižených, kam jsme chodili dvakrát ročně sehrát nějakou scénku, a pak se nabaštit dobrot, které pro nás ti vděční diváci přichystali. 

Tohle centrum bylo v místě, kudy jsem často chodil, i jednou jsem z náhlého popudu zazvonil na zvonek u dveří a pak dlouho čekal, než se otevřou. Za dveřmi stál Michal, kluk, který neměl ruce a měl nějak podivně pokřivenou pusu, a když mě spatřil, rozzářily se mu oči nadšením. Jak měl tu pusu křivou, tak blbě mluvil, takže z nadšení, že mezi ně přišel dobrovolně takový exot jako já, běžel po chodbě a něco hlasitě hýkal. Dveře se začaly otevírat a do chodby se nahrnuli vozíčkáři s chodícími a všichni si na mě chtěli sáhnout, asi aby uvěřili, že se něco takového opravdu stalo. Odvedli si mě do klubovny a já jim oznámil, že jsem se zastavil jen tak, na kus řeči. Nechápali to a jedna dívka na invalidním vozíku se rozplakala. Vyděsil jsem se, ale Michal mi vysvětlil, že jí je líto, že pro mě nepřichystali žádné občerstvení. Nechápal jsem, přece jsem přišel bez ohlášení, jen tak. Ale oni mě prostě museli pohostit, takže asi po dvaceti minutách mi přinesli na dřevěném prkýnku alespoň nakrájený salám a sejra a kus chleba a beraní rohy a hořčici. Ta holka, co plakala, byla v obličeji moc hezká, ale narodila se bez chodidel a bez rukou. Měla jen nohy a paže. Na konci paží měla navlečený kožený futrál, který jí umožňoval roztáčet kola invalidního vozíku. Ale do kopce už to pro ni byla velká námaha. Jinak jí to myslelo jako jakékoli zdravé vrstevnici, normálně mluvila, měla přehled o filmech, o knihách, o všem, co se děje. Tenkrát jsem se poprvé styděl za to, že jsem takzvaně normální. Bylo mi jí líto, ale věděl jsem, že lítost je to poslední, co tyhle lidi od ostatních čekají. A tak jsem se s ní bavil jako s jakoukoli jinou holkou, žertoval jsem, naparoval se a dělal ze sebe pitomce, jen aby se smála. Což ona dovedla. 

Blanka. Tak se jmenovala. Byla u rodičů, do centra jezdila třikrát týdně. Přišel jsem znova pozítří. Byla tam a byla celá rudá, když jsem jí řekl, že jsem přišel kvůli ní. Byla to pravda jen částečně. Jen kdybych tušil, jak jsou pro tyhle lidi skutečné city posvátné. Slíbil jsem jí, že se stavím zase v pondělí. V pondělí mi to nevyšlo, tak jsem přišel až ve středu. Blanka vypadala, že je ráda, ale když jsem si potřeboval odskočit na toaletu, chytly mě na chodbě silné paže Rudy. Ruda byl taky vozíčkář, na rozdíl od většiny ostatních nebyl postižený od narození, ale vinou úrazu. „Ty debile,“ začal s blesky v očích. „Když řekneš, že přijdeš, MUSÍŠ přijít. Ta holka ti nachystala občerstvení, nechala se namalovat, těšila se. Jestli ti vadíme, tak sem chodit nemusíš. Je to tvoje volba, nic tě k tomu nezavazuje. Ale když něco slíbíš, koukej to dodržet.“ Pustil mě. To, co jsem pokládal za prkotinu – kolikrát mi kámoš něco slíbil a vykjvajznul se na to –, tady byl závazek. 

Šel jsem za Blankou a omluvil se jí. Pokyvovala hlavou, ale nikoli chápavě, ale spíš něco jako: Co jsem taky mohla jinýho čekat. Já, mrzák, a zdravej kluk. Bylo mi hrozně. Snad nikdy jsem nikoho tak nepodvedl jako tenkrát ji. Byl jsem v tom centru ještě několikrát, ale důvěru u Blanky se mi už obnovit nepodařilo. Přitom to byla tak krásná holka.    

Text: Jiří Roth
Foto autor a Inna Mykytas/pixabay.com