Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.
Neděle 25. března
Je to zvláštní pocit, likvidovat vlastní pozůstalost. Jak se to stalo? Jednoduše, po více než čtvrt století soužití jsem najednou zvednul kotvy a odstěhoval se. Od té doby – a jsou to už tři roky – mám část svých krámů u bývalé ženy a další části rozstrkané po garážích, sklepech a v chaloupce.
Přehrabuju se v tom, co je nashromážděné po krabicích, celé zaprášené, umouněné, nasáklé cizími pachy a všudypřítomnou vlhkostí, beru do ruky jednu věc po druhé a snažím se vybavit si její smysl, důvod, proč jsem si ji pořizoval, na co, co mi to přineslo, k čemu mi to bylo… Věci věci věci… Desítky, stovky…
Památky na babičku. Stará stříbrná lžíce. Měla ji uloženou v kredenci čekající na tu správnou příležitost k použití. Nedočkala se zřejmě. Obrazy dávno mrtvých příbuzných, které jsem neznal, nemohl jsem znát, zmizeli ze světa dávno před mým narozením.
Na jedné fotografii zarámované v oválném černém rámu je obličej patnáctiletého kluka, nejstaršího bratra mojí babičky, který se téhož roku, kdy tato fotografie byla pořízena, zastřelil. Jmenoval se Jirka a já v jeho tváři vidím svou podobu. Zastřelil se daleko od domova, v učení u drogisty, od kterého měl ruce rozežrané do živého, ale tatínek mu o Vánocích řekl, že chtěl jít do učení daleko od domova, tak ať si tedy nechodí stěžovat. A Jirka nepřišel. Svou tíhu ze sebe shodil jedním výstřelem jednou provždy. Na tu fotku jsem se díval celé své dětství a když babička šla do domu s pečovatelskou službou, tak mi ji dala. A já ji budu mít viset na zdi, protože chci, aby se o Jirkovi pořád vědělo. Ale kdo o něm bude vědět, až tu nebudu ani já?
Úterý 28. března
Když jsem byl malý, jezdili jsme autobusem do Perštejna. Hned za Kláštercem nad Ohří vedla silnice kolem stromořadí, na jehož konci stála jakási socha mučedníka a těsně u ní mladý doubek. Každý rok se doubek sochy pomalu zmocňoval. Svůj kmen roztahoval do šířky, dokud celou sochu neobjal, a pak ji objímal tak dlouho, až nebyla vidět. Jezdím každý týden z Karlových Varů do Chomutova, tedy přes Klášterec, a tak jsem sjel z hlavní silnice, projel náměstím a kolem benzinky, kudy kdysi vedla silnice, ale která tam teď končí. A na tom konci stojí dub se širokým kmenem a uvnitř ukrývá pískovcovou sochu.
Tam pod těmi natlučenými prkny je ukrytá socha Ježíše Krista, kterou jsem jako malý kluk ještě viděl vyčuhovat z kmene.
Tak teď jsem se dočetl, že jde o takzvaný Ježíšův dub, protože uvnitř je socha Ježíše Krista a obvod kmene má pět metrů. A já si pamatuju, když tomu Ježíšovi ještě vykukovala z kmene hlava i s rameny.
Středa 29. března
Květa v sobě měla jakousi mateřskou péči. Ač byla starší jen o rok nebo o dva, chovala se ke mně jako ke svému synovi.
Samozřejmě mezi všemi věcmi jsou i tuny různých fotografií, hlavně kluků a holek, s nimiž jsem kdysi kamarádil, nebo se s nimi někdy někde setkal, ale dávno si nepamatuju jejich jména. Teda u holek je to lepší, tam si ta jména většinou vybavím, zvlášť když jsme k sobě měli blízko.
Květa chodila na zdrávku a měla v sobě jakousi mateřskou péči. Ač byla starší jen o rok nebo o dva, chovala se ke mně jako ke svému synovi. Pořád do mě cpala nějaké dobroty, které sama ucmochtila, zašívala mi knoflíky u košile a její projevy lásky spočívaly v tom, že si mě přitiskla na prsa, hladila mě a něco mi pořád žvatlala do vlasů. Nikdy k žádnému sexu mezi námi nedošlo a já byl za to rád. Tenkrát jsem tohle objímání a mazlení nějak potřeboval, takže ke Květě jsem se chodil schovat do náruče a se zavřenýma očima poslouchal její slovíčka, která voněla mentolkami.
S Květou jsme si taky psali dopisy. Já idiot je spálil, když jsem šel na vojnu. Napsal jsem dopis, hodil do schránky, on šel tři dny do vedlejšího města, Květa odepsala a já měl za týden odpověď. Ta slast čekání na dopis, co v něm bude, a pak to čtení pořád dokola, když tam byla slova Mám tě moc ráda. Mám pocit, že takto napsané to mělo daleko větší cenu než nadatlované do esemesky při dobíhání tramvaje. Je to zvláštní, kolik toho člověk zažije za tak krátkou dobu svého žití.
Text: Jiří Roth
Foto: Inna Mykytas/pixabay.com a autor
Ikona: Jiří Roth by DALL.E