Chcete se naučit zvládat stres? Úzkost? Žít více tady a teď? Cvičení všímavosti pod značkou mindfulness úspěšně táhne meditačními centry i firemními zasedačkami už desítky let. Jenže k čemu duševní trénink založený na pozorování a uvědomování si procesů v mysli i těle původně sloužil? A proč se o tom na kurzech mindfulness obvykle nemluví?

 

 

„Když si uvědomíte, jak strašný může být svět, myšlenka nevrátit se do něj není až tak nepochopitelná,“ usmál se starý muž v mnišském rouchu, okrové, použitě působící róbě lesní tradice. Obyvatelé klášterů ztracených v zeleném šeru džungle nenosí zářivě oranžovou jako jejich kolegové z města – učitelé, vědci, úředníci nebo znalci tradičních textů. Lesní bhikkhuové se oblékají nenápadněji a někteří z nich tráví podstatnou část dne i noci meditací. Cvičením mysli zvaným vipassana, z níž kultura Západu po svém odzrcadlila meditaci mindfulness. Časem vychovala vlastní lektory, podrobila svou metodu uspokojivému vědeckému výzkumu, založila instituty, nabízí kurzy firmám i osamělým hledačům klidu a pomáhá snižovat stres, úzkosti a deprese. Adžán Paňňávudhó, opat buddhistického kláštera Ban Taad v severním Thajsku toho o mindfulness moc neví. Zato ví dost o vipassaně. Všímavost mu pronikla do života tak přirozeně, že už si toho možná ani nevšímá. „Když si uvědomíte, jak strašný může být svět…“ Od něj ta věta vůbec nezněla ponuře a temně. Jako ostatně nic.

Kouzlo rozbitého počítače
Odpoledne postoupilo. Řídkou džunglí pobíhají zdivočelé slepice, mniši slézají po schůdcích ze svých dřevěných obydlí a na volném prostranství poblíž meditační haly ti starší a zkušenější odpovídají na otázky mladších a nezkušených. Opat Ban Taad, ctihodný Paňňávudhó, je starší a zkušenější. Narodil se v roce 1925, róbu oblékl o třicet let později. Původem Angličan a v době našeho rozhovoru nejdéle sloužící západní mnich v Thajsku, možná v celé jihovýchodní Asii. Přes půl století života a obrábění mysli v kulisách theravády, nejstaršího kořene košatého buddhistického stromu.

V lesním klášteře Ban Taad žijí ženy a muži, kteří se rozhodli nechat svět venku. Vztahy, kariéru, společenské uznání měřitelné potleskem, penězi nebo jen dobrým pocitem z vlastního života. Všechno kromě těla, vstupem do mnišského řádu označkovaného oholením hlavy a obočí. A kromě mysli, vstupem do mnišského řádu nabádané ke všímavosti. Trpělivosti. Soustředění. Ke klidu. K sebekázni. Pozornosti. Soucitu. A z formálního hlediska pak samozřejmě ke cvičení vipassany.

„Když si uvědomíš, jak strašný může být svět,“ zopakoval Paňňávudhó v mé hlavě o pár let později, kdy jsem sám na čas oblékl tmavé roucho lesního mnicha. Jenže – já nebyl holohlavý námořník na osamocené plavbě proti proudu světa. Vlastně jsem se nechtěl odpoutat, i když vipassanový soustruh jsem roztáčel na zkřížených nohách, v chůzi a občas i ve chvílích, kdy se mi rudí mravenci zakusovali do stehna. Bolest, bolest. Časem se to naučí každý – vložit mezi podnět a reakci drobnou, ale velmi užitečnou mezeru. Prostor pro zaznamenání situace a její označení. „To není moje, to nejsem já.“ Dobře, je tu bolest. Ale jaká? Spíš pálí? Nebo řeže? Je stálá? Nebo přichází ve vlnách? Jisté je, že pomine, jako všechno včetně těla a mysli. A to je jen začátek, všimnout si bolesti je snadné. Ráda se ukáže ze všech stran. Na svou chvíli čekají unikavější objekty. Během jediného kroku meditace v chůzi si můžete všimnout mnoha prchavějších stavů – záměru zdvihnout nohu následovaného drobnou obavou, energie k pohybu vpřed, nerušené rovnováhy, napětí při klesání a úlevný dotek se zemí. A ještě skrytější duševní mechanismy, stavy, vjemy, sklony, bezděčné reakce – kde leží hranice pozornosti zaměřené dovnitř?

Lidé jako Adžán Paňňávudhó, vzděláním inženýr slaboproudař s oblibou opravující rádia starších modelů, mají jasno. Nejde o lepší a spokojenější život. Jde o to uskutečnit jeho prázdnou podstatu (slova jako pochopit nebo prožít jsou pořád zoufale osobní). Prolnout se do stavu, jaký se z běžné perspektivy uctívačů oltářů „šťastného, plodného a úspěšného života“, tedy v podstatě nás všech, popisuje jen velmi obtížně. Samozřejmě chceme-li se vyhnout efemérním výrazům jako realizace absolutna, osvícení a podobně.„

Kdo tedy podle vás jsme?“ položil jsem Paňňávudhóovi neskutečně drzou otázku.
„Představ si počítač. Software je mysl, hardware tělo. Samy o sobě jsou neutrální. To nejdůležitější je vědomí, které je používá. Má v sobě moudrost i závislost a s tímhle strojem si hraje.“
„Takže musíme počítač vypnout?“
„Musíme ho rozbít,“ spokojeně se usmál, jako by si to velké vítězství právě představil.
Jenže já ho rozbít nechtěl. Takže jsem to udělal jako všichni účastníci kurzů mindfulness kdekoli na světě – přestože jsem na čas přišel o vlasy, přes oholené zbytky obočí mi stékal do očí pot a všude na tmavém rouchu vytvářel bělavé mapy: vzal jsem vipassanový sekáček na maso, tisíciletími prověřený nástroj na destrukci počítačů a pout všeho druhu, vyleštil jeho povrch do blýskavé hladiny, použil ho jako zrcátko – a pak se v něm do hladka oholil. Bylo to svým způsobem tak vlažně slastné. Taková „malá pilná včela“ na louce všímavosti. Nepříjemné emoce se postupně měnily ve víceméně neškodné obláčky a časem jsem se naučil rozhodovat se, jestli se rozzuřím, nebo ne. Fajn. Odpojil jsem se od spousty vnitřních i vnějších událostí s několika blahodárnými a mnoha katastrofálními následky. S podstatou a skutečným účelem meditací samatha a vipassana, z nichž jako ze studen soustředění a vhledu vyvzlínala západní mindfulness, to ale nemělo společného prakticky nic. Protože sekáček na maso zůstane sekáčkem na maso – ať už ho vyleštíte a použijete jakkoli.

Mezi sekáčkem a mainstreamem
O rozbíjení počítačů a sekání do masa se na kurzech a webech věnovaných mindfulness obvykle nemluví. Stejně jako o myšlenkách rotujících kolem pohybu v protisměru ke všemu, čím všichni žijeme – vztahů, sexu, zaměstnání, úspěchu, zdraví i touhy přežít. Což je vlastně pochopitelné a zároveň poněkud podezřelé. Původní kontext nejstaršího buddhismu se rozpouští ve stupňovaných slovech jako větší klid, silnější pozornost, větší radost nebo vědomější život. Muž, který ve světě rozšířil praxi mindfulness, americký molekulární biolog Jon Kabat-Zinn, studoval meditaci u zenového mistra Phillippa Capleau v tradici Sanbo Kjodan i u světově uznávaného učitele vipassany S. N. Goenky. V roce 1979 založil Kliniku na snižování stresu a začal praktikovat a později vyučovat program MBRS (Mindfulness based stress reduction).

Přestože nijak nepopíral, že mindfulness pochází z buddhismu, měl své důvody to příliš nezdůrazňovat: „Od počátku MBRS jsem se snažil strukturovat ho tak, abych na minimum omezil risk, že bych byl vnímán jako buddhista, stoupenec new age, východní mystik nebo prostě podivín,“ vyjádřil se k tomu Kabat-Zinn. „Vnímal jsem to jako neustálou a vážnou hrozbu pro to, abychom tuhle metodu představili jako obecně srozumitelnou, založenou na důkazech, jako běžný a legitimní prvek lékařské péče.“ Mainstreamová Amerika se sice buddhismu ani meditace až tolik nezalekla tradičně i díky Hollywoodu, kde trháky inspirované východním bojovým uměním typu Karate Kid nebo Malý Buddha s Keanu Reevesem v roli historického Siddhárthy Gautamy přisoudily Východu možná větší zřídlo moudrosti, než si zaslouží.

Cvičení mindfulness už ale zůstalo v asepticky čisté sekulární podobě, což má v medicínském prostředí zřejmou logiku. Stresu rozumí každý, podstatě původního buddhistického uvažování a kontextu málokdo. Proč pacienty mást? A proč rozbíjet pracně vyrobený počítač osazený bojem o kariéru, bydlení či spořádanou rodinu? Co by mělo být špatného na tom lépe zvládat svůj akční život, umět se aspoň trochu uklidnit, o něco méně se stresovat a prostě tenhle lunapark si užít? Nic. Cvičení mindfulness – a existují proto i přesvědčivé vědecké důkazy ve formě skenů zklidněných amygdal – vám pomůže k úlevě, naučíte se zklidnit v rozrušeném okolí, abyste se mohli soustředit na zábavnou a chytrou prezentaci, dokázali si lépe vychutnat jídlo, trochu zkrotili skákavou opičí mysl a všimli si vůní a úkazů, jež vám dřív unikaly.

To vůbec nezní špatně – ze zdejšího hlediska. Přesto by si zájemci o studium duševního cvičení založeném na pozorování a uvědomování si procesů řítících se tělem i myslí zasloužili ještě jiný pohled než ten obvyklý, lákavý a pro všechny srozumitelný. Než se vypravíme na další setkání do thajských théravádových klášterů, zkusme na chvíli svou životní centrifugou stoupající do stále vyšších, šťastnějších sfér radikálně škubnout a obrátit ji do protisměru. Ostatně Siddhártha Gautama, později známý jako Buddha, ve svých myšlenkách radikální byl. Různé podoby cvičení pozornosti a všímavosti existovaly už dávno před ním v rámci skrumáže všemožných nauk i kultů známých jako hinduismus. Jenže autor učení o ne-já (anattá), pomíjivosti (anničá) a základní neuspokojivosti existence (dukkha) mohl svůj výcvik mysli těžko nasměrovat k šťastnějšímu a plnějšímu životu ve světě odsouzenému k věčným potížím a nevyhnutelné smrti. Kam tedy vede mindfulness 1.0, naprogramovaná před 2 500 lety?

Život vzhůru nohama – a naopak
„První věta jakéhokoli veřejného povídání o buddhismu, natož o meditačních instrukcích, by měla upozornit na to, že buddhismus jde proti proudu života a bytí, což takhle doslova říká Buddha. Našimi slovy, že mění přirozené paradigma životního postoje,“ zdůrazňuje ve své knize Jak je Bůh či nirvána filozof, spisovatel a znalec buddhismu Tomáš Vystrčil. Jako účastník má za sebou spoustu kurzů mindfulness v Česku i na Srí Lance, v Indii a Thajsku. Přednáší v pražském buddhistickém centru Lotus, doprovází a přátelí se s mnoha českými i zahraničními buddhistickými mnichy, stál u založení Buddhistické společnosti a první théravádové skupiny, spoluorganizoval první meditační sezení s českými théravádovými mnichy, psychologem Mirko Frýbou, který podle Vystrčila „bohužel záhy opustil etické principy buddhistické i obecné“, později s Ashinem Ottamou a několik let se účastnil mezináboženského dialogu. A především má za sebou přes tři desetiletí meditační praxe i studia buddhismu v kontextu západní filozofie.

„Buddha zdůrazňoval, že jeho nauka jde proti přirozenému světu, přirozenému prožívání a že to, co obvykle považujeme za místo štěstí, je místo neštěstí,“ opakuje Vystrčil už nad kavárenským stolkem. „Z hlediska Buddhy vzniká utrpení v každé formě existence. Cokoli se pohybuje, naráží na něco jiného, vyvolává tření a konflikt, takže existence rovná se pohyb, a kde je pohyb, tam je utrpení. To se nedá zastavit. Takže každé bytí, v jakékoli podobě, se musí překonat. A tohle je první krok, který by měl chápat ten, kdo se chystá praktikovat meditaci vipassana: Totiž totální změnu základního paradigmatu pohledu na svět. Kolik lidí by v meditační místnosti zůstalo?“

Hodila by se zvuková kulisa Paňňávudhova demolovaného počítače, ale jsme v kavárně, takže si musíme vystačit s představou. A to je teprve začátek. Trénink mysli v původním Buddhově kontextu má tři části: morálku (síla), soustředění (samádhi) a uvědomění nebo moudrost, chcete-li (paňňá). Překlady z páli, oficiálního jazyka théravádového buddhismu, mohou mít své odstíny, ale podstatná je souvislost. Jedno bez druhého nefunguje.

„Morálka v tomhle kontextu znamená, že máte na věc nejen teoretický správný náhled, ale taky zásadním způsobem upravíte svůj život směrem ke zklidnění,“ pokračuje Tomáš Vystrčil. „Zaměstnání, vztahy, na co reagujete, na co ne, jak a v čem se angažujete, místo ve společnosti. Protože pokud se člověk tímto základním způsobem téměř ontologicky nezklidní a žije v napětí, má dluhy, přehnanou zodpovědnost, pracuje v extrémně stresujícím prostředí, tak ho to do meditace vhledu vůbec nepustí. Neboli první podmínkou je zbavit se hrubého neklidu.“

Co je to klid?
Připomíná vám to tak trochu klášter? Přestože Tomáš Vystrčil není z různých důvodů bezvýhradný fanoušek Zápaďanů v mnišském rouchu ani klášterů, stojí za zmínku, že Buddha prakticky všechny své promluvy a meditační instrukce adresoval mnichům. Neboli lidem, kteří pro své „ontologické zklidnění“ udělali vcelku dost a svůj život radikálně změnili. A zároveň naznačili, že jsou připravení nechat běžné souvislosti a přání za sebou. „Meditace jako specifická aktivita je dalším stupněm tohoto klidu,“ pokračuje Vystrčil. „Provizorně usazená mysl nějakou dobou pracuje na tom, aby tenhle klid prohloubila, a používají se pomůcky jako třeba sledování dechu… Konečným cílem je ale paňňá neboli moudrost, vidění věcí tak, jak jsou. A to je možné jen v případě velmi silného vnitřního klidu, kdy nezaujatou myslí můžete vhlížet do tělesných a mentálních procesů a zároveň pracovat na tom, abyste se do nich nenechali vtáhnout.“

Jinými slovy, tenhle druh meditace má k pouhému zvýšení všímavosti a plnějšímu prožívání, uklidnění a zlepšenému soustředění dost daleko.
„Ve vipassanové meditaci se pracuje, nejde jen o to, že si v duchu označujete své pocity a další duševní procesy, abyste se s nimi neztotožnili, bez kontextu, bez záměru a správné motivace. Myslet si, že lze s běžnou rozrušenou myslí někam postoupit, je fikce. Protože pokud jsou základní otázky nevyřešené, nemusíte se zklidnit ani za hodinu, ani za den, ani za měsíc. Jen to základní uvědomění může trvat roky.“
„V čem je tedy rozdíl mezi vipassanou a mindfulness?“ zeptal jsem se a dostal nesmlouvavou odpověď z perspektivy, o níž se následovníci Jona Kabata-Zinna příliš nezajímají.
„Podle mě je mindfulness zneužitím vipassany,“ tvrdí Tomáš Vystrčil. „Na kurzech mindfulness se mě nikdo nikdy neptal, jestli chci změnit své životní paradigma, neřekl, že tenhle druh meditace v podstatě slouží k tomu, aby se člověk zbavil nepříjemností života úplně, aby se už nenarodil. Protože jen v kontextu těchhle dvou věcí si člověk může sednout k meditaci, která bude fungovat,“ vysvětluje a popisuje své zkušenosti z mindfulness kurzů v Evropě i v Asii. „To, co oni dělají, je, že si sednou, zavřou oči, nějakou dobu vydrží se svým nitrem a zažijí maximálně uklidnění a dílčí relaxaci. Takže jdete na kurz rozbití neurózami, přetížení psychickými obsahy, které se ve vás utvářely celý život a mají sílu atomové bomby – a tam vás posadí, půl hodiny pozorujete dech, tím se předpokládá, že se člověk uklidnil a na základě toho máte pozorovat procesuality svého těla a mysli. Člověk ale není uklidněný. Tohle není ten druh klidu. To je nesmysl, a i kdybychom tohle připustili, člověk by musel jen nádech a výdech pozorovat třeba měsíc. Prostě – představte si, že cvičíte techniku původně stvořenou proto, aby změnila celé vaše životní nastavení, zároveň to nevíte, a navíc byste to ani nechtěli.“

Shrňme to ještě jednou: co může poskytnout vipassana a co meditace mindfulness?
„Pokud doopravdy cvičíte vipassanu, jde vám o to zbavit se touhy po čemkoli a odporu k čemukoli vůbec, bytostně,“ říká Vystrčil. „Účastníci kurzů mindfulness se chtějí zbavit určitých omezení vyplývající z přílišné chtivosti proto, aby mohli žít šťastnější život mezi jevy, aby si mohli život lépe vychutnávat. Kdežto pro lidi cvičící všímavost v původním kontextu je každý jev zátěží a chtějí se od něj osvobodit. Neboli naprosto protichůdné motivace.“

Zastánci mindfulness mohou oprávněně namítnout, že mindfulness není vipassana, že Kabat-Zinn svými metodami MBSR a MBCBT (Mindfulness based cognitive behavioral therapy) jako součást psychosomatické a participativní medicíny nesupluje buddhismus a že zájem o mindfulness jako ověřený produkt na medicínském i seberozvojovém trhu potvrzuje, že má nárok na existenci. Abyste se mohli stát certifikovanými lektory mindfulness, musíte absolvovat několikaletý studijní program. A koneckonců přes dvě stovky vědeckých studií prokázalo, že terapie založené na všímavosti mají prokazatelný vliv na snižování stresu, úzkosti a pomáhají léčit deprese.

Tomáš Vystrčil ale mluví z hranic naprosto odlišného paradigmatu a „otázka sekáčku na maso“ zůstává ve vzduchu – i když zastíněná vědou, mnoha dobrými důvody i spokojenými klienty kurzů.
„Výhodou mindfulness je, že je relativně bezpečná,“ dodává, „a můžete v ní přešlapovat na místě donekonečna. Na druhé straně tak docela nevinná taky není – to, co nabízí mindfulness, je vlastně vedlejší efekt vipassany. Každý, kdo se cvičí v tom, aby nereagoval bezprostředně a všímal si, co se v něm děje, získá po nějaké době jistou schopnost odstupu. Jenže když vlastně nevíte, co a proč děláte, spoustu věcí musíte potlačovat, dostáváte se do rozporu se svou přirozenou myslí a nakonec jste spíš zmatení než zorientovaní. Emoce a pocity, i ty negativní, mají v normálním životě nezastupitelné místo, bez vyššího cíle není dobré se jich zbavovat.“

Je tu tedy další paradox: čím méně se do principu meditace všímavosti ponoříte, tím větší z ní budete mít prospěch. Protože když opustíte bezpečnou povrchovou vrstvu zapletenou do terapeutického účesu, sklouznete do hloubky a na chvíli se ztratíte, může se stát, že se vám život v běžných kulisách znatelně rozklíží. Jsou emoce jen dočasné obsahy mysli, nebo důležité signály? Je tu pocit příchylnosti, touhy a přitažlivosti, nebo někoho prostě milujete? Chce se vám všímat si těla vaší ženy nebo muže jako pytle kostí, krve, exkrementů, šlach a tak podobně? Nebo se na ně prostě ve vířivce rádi díváte? Je tu počitek doteku vaší dlaně a shluku chlupů, nebo hladíte své dítě po vlasech a zažíváte malou jiskru štěstí? Je podstatné, že „žena má deset tělesných otvorů jako každá veverka“, jak s pravým mnišským chechotem upozorňoval ctihodný Cherry v klášteře Ban Taad a přátelsky mě bouchal do ramene? Vždycky máte na výběr: život jak ho znáte, nebo hluboká, nesmlouvavá a svým způsobem nelítostná všímavost ostrá jako skalpel neurochirurga. Je čas znovu přeletět Bengálský záliv a přistát mezi banánovníky.

Pravdy umělců a patologů
„Nikoli, zajisté nejsem tím, koho hledáte. Adžána Paňňávudhó naleznete asi tak za hodinu přibližně v těchto místech. Ale pokud nic nenamítáte, mohli bychom si zatím pohovořit spolu.“
„To by bylo úžasné,“ odpověděl jsem a vzápětí inkasoval úder lahví do čela. Plastikovou, od pepsi.
„Ne, to by nebylo úžasné,“ zdůraznil vysoký vrásčitý běloch v rouchu a zamával mi nádobou před očima. „Neříkejte, co si nemyslíte. Vždyť nemůžete vědět, jaké to bude.“
„Ale já to tak myslím. Úžas…“
Další rána.
„Lidé pořád přehánějí: nádherné, fantastické, překrásné,“ konstatoval stařec a vyčítavě se na mě díval. „To je nesmysl. Naše konverzace vůbec nebude úžasná. Nanejvýš můžete říct, že by mohla být zajímavá. Rozumíte?“
S očima na lahvi jsem přisvědčil.
„Jmenuji se Cherry. Znáte to ovoce? Ano? Dobře.“

Tak jsem se seznámil se ctihodným Cherrym, mnišským kolegou Paňňávudhóa, opata kláštera Wat Ban Taad, opraváře radiopřijímačů a rozbíječe kompů. A jestli vás zajímají vedlejší účinky „změny paradigmatu“, o němž mluvil Tomáš Vystrčil, ctihodný Cherry by měl pár postřehů.
Syn z bohaté kanadské rodiny zakotvil v Ban Taadu roce 1965, během cesty kolem světa a uprostřed plánů otevřít si v Londýně literární kavárnu. Být v té době Instragram, sledovaly by dobrodružství zlatého hocha Cherryho zástupy internetových voyerů. Každý týden v jiném městě, sex, rokenrol, spousty peněz, umělecké sklony a barevná budoucnost. „Jenže když jsem se tehdy jen tak ze zvědavosti zastavil tady v Ban Taadu a slyšel mluvit tehdejšího opata Maha Bowu Nannasampana o meditaci, buddhismu a vůbec o světě a o životě, uvědomil jsem si, co už jsem tehdy tušil – že za štěstí považuju věci, které se štěstím nemají nic společného,“ promluvil Cherry a podotkl, že za peníze na rozjezd literární kavárny si postavil lesní domek, v němž jsme právě seděli.

A jestli v jeho nechuti k přehánění a bezmyšlenkovitě proneseným frázím vidíte prvky všímavosti, jste na správné stopě. Řekněme si na rovinu, že ne všichni mniši formálně cvičí vipassanu. Nejspíš to bude jen malá skupina nejodhodlanějších, o nichž se nikdy nedozvíte. Potkal jsem mnoho Thajců, kteří oblékli róbu z nouze, protože jim život nenabízel nic lepšího a pohodlnějšího. Když už se ale rozhodnete napnout na svůj životní koráb okrovou plachtu lesní tradice a opravdu vyplout proti proudu všeho, bez velmi zaujaté všímavosti ke všemu, co děláte, se vám nepovede ani odrazit od mola. Začíná to už u způsobu, jak si obléct kompletní róbu.

Když jsem se na čas stal mnichem, musel jsem si do notesu napsat 14 bodů, jak přes sebe správně přehodit svrchní část roucha. Chtělo to dost soustředění a chyba kdekoli do bodu 13 znamenala začít znovu – což bylo zvlášť napínavé ve chvílích před jediným jídlem dne, protože tradice nařizovala usednout před svou misku v takzvané plné róbě. Ve chvíli, kdy vám oholí hlavu a obočí, získáte kromě královského respektu, který ovšem nepatří vám osobně, ale tradici, taky soubor 227 pravidel mnišského života. Ponechme stranou kontroverze kolem smyslu jejich dodržování, ale už jen všimnout si, že se nacházíte v situaci upravenou pravidly (což je většina běžných denních výjevů včetně polohy při vykonávání potřeby), vyžaduje jistou míru pohotovostní pozornosti. Tenhle návod na mnišský život obsahuje i celibát, což bylo zvlášť oblíbené Cherryho téma.

„Tělo se skládá ze čtyř živlů – vody, vzduchu, ohně a země,“ pokračuje můj hostitel, „a má svou vlastní, poměrně obtížnou přirozenost. Musíme ho mýt, stříhat chlupy v nose, odstraňovat maz z uší, nečistotu z očí, nemluvě o vyměšování. Mýt se musíte pravidelně, protože když to neděláte, brzy začnete odporně páchnout, nemám pravdu?“ tiskne si nosní dírky a děsivě se šklebí. „Totéž se samozřejmě týká žen, ba, ty jsou na tom vzhledem k menstruaci a počtu tělesných otvorů ještě hůř. Muži pečují o devět tělesných otvorů, ženy o deset. Co, ženy – každá samice! Krávy, kozy, feny, kočky, veverky! Nevím, jestli je vám známo jméno Britney Spears. Ano? Dobře. Pochopil jsem, že je to něco jako sex symbol. Nuže, neshledávám podstatný rozdíl mezi touto Britney a veverkami, které tu vidíte skákat po stromech. Počet tělesných otvorů se shoduje,“ chechtá se Cherry, ale okamžitě zvážní. „Je třeba vidět věci, jaké jsou, a nelakovat je na růžovo. V lidském těle žádná krása neexistuje. To, co za ni lidé omylem považují, je jen klamná představa mysli, sužované touhou po zážitku!“

Tolik k jednomu z mnoha účinků mindfulness navrácené ke svým kořenům, o nichž je lepší na kurzech nemluvit. Pro pokročilou fázi vipassany je pravda patologa důležitější než pravda malíře aktů a zvuk řítící se skály zní oduševněleji než Bachova fuga. Pokud tenhle sekáček na maso zajede příliš hluboko, z obvyklého života, jak jsme se ho naučili mít rádi nebo nenávidět, nezbude nic. Neexistuje žádný potenciál, který stojí za to rozvíjet, být někým lepším, jiným, než ve skutečnosti jste. Co znamená být sám sebou? Všechno je jinak. Pokud nechcete žít ve sdílené iluzi o úspěchu, originalitě, neustálé nutnosti sebezdokonalování, v omylu života ve svých rukách po osmi hodinách v práci, u níž si ani nemůžete přiznat, že vás vlastně nebaví, nebo ve strachu ze smrti, použijte sekáček všímavosti k původnímu účelu se všemi důsledky a…

Právě takové věty znějí z vipassanově převráceného paradigmatu. Jenže kdo by je chtěl poslouchat na kurzech a ještě za to platit? Co by asi tak vyprávěl doma své ženě nebo manželovi? Samozřejmě – je tu i možnost zvládnout to všechno před branami klášterů a jako kombinace Buddhy a Zorby tančit na ostří mezi oběma světy. Možná to jde, kdo ví? Kdo vidí do všech hlav? Já zatím v rámci dalšího paradoxu proseděl týdny na meditačních retreatech vedených mnichy v podobném duchu jako kurzy mindfulness na Západě a vyslechl spoustu instrukcí bez skutečné šance na jejich naplnění. V mnišské róbě jsem se vypravil na tudong, tradiční pouť mnichů mimo pohodlí kláštera, v nejasné představě, že všechna tahle dobrodružství mi k něčemu pomůžou. Tak docela jsem se nespletl.

Potkal jsem zástupy mnichů a mluvil s nimi o mindfulness i vipassaně, vyslechl celé knihy příběhů. Koneckonců k opatovi Paňňávudhóovi na sever Thajska mě poslal jeho jmenovec z malajsijské jeskyně. Potkal jsem ho ráno na trhu v Penangu, doprovázel ho malý indický kluk. Po tradiční obchůzce s miskou, kdy mniši dostávají od laiků jídlo, se zdálo, že tolik tašek ani neunese.

Lekce ztracených rolexek
„Jasně, klidně se mnou pojď nahoru do jeskyně, jen tady malýho odvedu domů. Ale něco mi vezmi, jestli nevadí.“Svalnatý Angličan kolem padesáti, brýle s lesklými obroučkami. Malá zacházka, kluk dostal dvě nebo tři tašky jídla a zmizel za omlácenými dveřmi. Poustevník mě teď vedl k předměstí, nesl jsem další sbírku igelitek – maso, rýže, ovoce, ranní hostina. „Většinu jídla zase rozdám. Ten malej Ind ztratil otce, máma má jen stánek na trhu. Jednou se ke mně přidal a já mu dal jídlo. Trochu se jim zjednoduší život, tak co? Nejsem dokonalý mnich, ani to nepředstírám. Porušuju spoustu pravidel, ale umožňuje mi to trochu lidem prospět,“ vysvětlil a zapálil si dunhillku. „To bych taky neměl, lpím na cigaretách,“ podotkl a smetl z hlavy kapky potu. Odevzdali jsme další tašku, farmář se ukláněl a přinesl limonádu. Stoupali jsme dál, teď už po prašných pěšinách mezi křovisky. Cesta vedla soukromými pozemky, telecí psi hystericky řvali, ale nechávali nás projít. Další dům, další taška.

„Nejdůležitější je soucit,“ řekl. „Jednou dali na plot skleněný střepy a to bylo špatně. Nakonec je sundali. Pochopili, že všechno utrpení pochází z připoutání. Když ztratíš rolexky, jsi v prdeli, dokud ti nedojde, že je to akorát hromádka plechu.“
Pěšiny byly příkřejší, balvany divočejší, mech kluzčí. A docela nahoře jeskyně zařízená jako garsonka. Knihy, stůl, židle, police, křovím probleskoval pohled na město hluboko dole. Paňňávudhó vypadal spokojeně, že má společnost. Mluvil sám, nemusel jsem dotírat.

„První dva roky po ordinaci jsem byl jen laik v róbě. Mnichem se nestaneš holou hlavou, ale tím, že necháš věci plynout. Kdybych to nedokázal, nevydržel bych se sebou – vzhledem ke své minulosti. Než jsem ordinoval, rozmýšlel jsem se deset let. Byly doby, kdy jsem jednou dírkou nasál heroin a druhou koks. Chlastal jsem a dost se rval. Ještě teď to prosákne – nedávno mě ve městě napadl opilec a já s ním švihnul do kanálu. To mě rozhodilo, protože v tu chvíli jsem se nekontroloval. Pořád se učím z vlastních chyb. V Barmě jsem chtěl přestat kouřit a nakonec jsem hledal na zemi špačky. Některý věci zatím nezmáknu.“

Znovu si zapálil a mluvili jsme o vipassaně, o vhledech a vnorech. Chtěl jsem vědět, jak se po čtyřech letech v róbě změnil. Přinesl pas a mnišskou legitimaci.

„Podívej se na ty fotky.“Opravdu nechutný ksicht, skoro směšný ukázkovou odpudivostí. Muž v křesle se mu nepodobal. „Vím, co je utrpení,“ řekl. „Proto jsem mnichem. Cesta je jasná, jen odklízím smetí.“

Nejhlubší, nepříliš chytrá otázka
Róba a klášter patří odhodlaným dobrodruhům, ale nikdy nevíte, kdy se přihlásí pochybnosti. Poustevník Paňňávudhó z hory viděl jiný obzor než Shravasti Dhammika. Původem Australan, spisovatel, autor kontroverzní knihy Broken Buddha o vnitřních rozporech v théravádě.

„Před pár lety jsem prožíval krizi mnišské kariéry,“ řekl mi ve své pracovně v Kuala Lumpuru a sklonil hlavu, jako by si nebyl jistý, že bych měl takové věci slyšet. „Moje názory veřejně napadl jiný mnich, bylo to dost nechutné. Prožíval jsem těžké časy a poprvé si uvědomil, že jsem na všechno úplně sám. Vzdal jsem se rodiny, partnerství, přátelství. Já vím, že při každé volbě člověk o něco přichází,“ předešel námitku a na okamžik zaváhal. „Od té doby ale mívám pocit, že jsem se připravil o důležitou součást života, která se navíc s opravdovou duchovní cestou nijak nevylučuje, spíš naopak. Cena za mou róbu byla příliš vysoká.“

Seděl na židli ve svém pokoji nad klášterní knihovnou, nabízel mi další čaj a vypadal velmi osaměle. Jako každý, kdo si najednou není jistý, že kdysi dávno naskočil do správného vlaku, jako v určitou chvíli úplně každý. Pomůže v takové chvíli nabroušený sekáček? Nebo je čas nechat se strhnout proudem a zkusit to jinak? Podobnou otázku jsem v jiném čase položil opatovi kláštera Tham Krabok, v němž mniši léčí závislost na drogách a alkoholu dávivým průplachem po požití elixíru připraveného podle tajného receptu. Taky jsem pozřel příšerně chutnající drink, hltal litry vody a vzápětí je zvracel do příkopu. A pak předstoupil před opata se svou závěrečnou nejhlubší otázkou – nebyla nijak zvlášť chytrá a myslím, že se týkala životních kompromisů a hranic možností. A konečně jsem získal nevývratnou odpověď. Ctihodný Charoen se na mě podíval velmi všímavým, velmi soucitným a nanejvýš soustředěným pohledem a povídá: „Kdo může rozbít všechny hory?“

P. S. Takže mindfulness ve firemních zasedačkách, v nemocnicích, nebo pracovnách terapeutů může být výborná věc. Zvlášť když na svou nejhlubší otázku dostanete celistvou a nekompromisní odpověď. Sekáček na maso se leskne a čeká, až si ho někdo všimne.

Text a foto: Dalibor Demel
Ikona: Jiří Roth