Když jsem tu deštivou neděli pozdního září hodil syna na vlak do Brna, vrátil jsem se do nového bytu. Na první oddělenou, dokonale osamocenou noc ve svém rušném životě.
Příčí se mi ničit cokoli živého jen tak. Neničím vosí hnízda, neliju vodu do myších děr, neřežu nálety. A teď jsem postavený před nutnost zlikvidovat dva stromy.
Tehdy mi bylo celkem jedno, s kým a jak manželka šuká. Vlastně nebylo. Docela upřímně mě to zajímalo jako barového hosta, který by rád věděl, co mu míchají do koktejlu s názvem Měsíční touha.
Stáli jsme na kraji střechy a já jsem vůbec neměl chuť kamkoli letět. Možná to není Praha, určitě to není Praha, ale nenávidět to můžu stejně, není-liž pravda, tetičko. Rudá vystoupala až k mozku.
Co jste to krucifix vyváděl, pane kolego? Takového vás vůbec neznám. Chápete, co teď musím udělat?“ „Chápu naprosto,“ řekl jsem a myslím, že jsem se dokonce trochu usmíval.
Bože! A to jsem chodil do tanečních, nervózně se soukal do bílých rukaviček a roztřeseným hlasem se ptal nedostupných panen s uhry poprášenými pudrem jako dětské prdelky, jestli smím prosit.
Mnohokrát ve svém životě jsem se nechal vtáhnout do zbytečného boje. Do boje s pochybnostmi o mně a mých činech, které měli ti druzí. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti cizích lidí mám přenechat jim.
Zatímco jsem se blížil k budoucí frontě, hluboko v základech mé bytosti se cosi probudilo a pohnulo. Něco, co dlouho spalo. A drzá ojínělá veverka měla důvod k obavám.
