Jak je tohle dlouho? Tři nebo čtyři roky? Nevím, orientace v čase se mi dost zkomplikovala. Měl jsem ale dost rozumu, abych si s žádnou osmačkou a dokonce ani s deváťačkou nezahrával – dost rozumu a málo času. Když jsem se toho fackového dne vracel domů, nerozuměl jsem ničemu kromě nového pocitu, že všech těch sraček už bylo dost. Že nějaký mechanismus v mé hlavě tak dlouho nefungoval, až ho ten drzý kripl mimoděk odpálil. A ani tomu jsem vlastně nerozuměl bůhvíjak hluboce, spíš jsem to prostě zaznamenal.

Samozřejmě, jako člověka s alespoň průměrnou fantazií mě napadlo, jestli to souvisí s tím chlapem z lucidního snu, ale neměl jsem žádnou představu, jak by ta souvislost mohla vypadat; jak jsem řekl, fantazii mám jen průměrnou. Proměnlivý sen je tam a noha mě bolí tady. Můžu být sice tam i tady, ale mezi světy samotnými leží neprostupná hranice. Ne. Prostě jsem se po letech někde v hloubce nasral, to se děje každou chvíli a máme na to i různá přísloví – třeba to o uchu a džbánu. Sen je prostě sen, i ten lucidní. A taky na mě doléhalo pár dotěrnějších starostí: co se například stane, až naše proplesknutá veverka dohopká domů a svěří se tatínkovi – což je nejspíš něco jako ekonomicky respektovaná osobnost, jejíž názory je třeba brát vážně. Takže události i postavy z lucidních výprav mi připadaly poněkud nereálné, i když doba zlomu i v téhle oblasti se vznášela jako zárodek ve nekonečném žloutku příštích událostí, abych tak řekl.

Nicméně se sny si už dávno nehraju tak dětinským způsobem jako tehdy a navíc jsem si našel lepší a špinavější zábavu: Sekám zahradu a starám se o barák. Starý zanedbaný dům s mnoha prázdnými místnostmi. Mohl bych si na to někoho najmout, mám teď víc prachů než jsem kdy předpokládal, ale potřebuju držet v ruce sekačku a krumpáč. Pořád se potřebuju něčeho držet, protože nevím, kdy to zas přijde. Večer si odtáhnu plastovou židli k zahradnímu jezírku, piju pivo z láhve, pokuřuju doutník a mívám chuť někomu rozbít hubu. Už jsem to tu párkrát udělal, takže mám konečně trochu respektu. Síla funguje, síla je dobrá, ne že ne.

Přesně jak jsem předpokládal, jakmile jsem získal ten balík peněz, probudilo se ve mně hovado. Chodím močit na kytky u plotu a když jde kolem sousedka se svým trojspřežím hysterických fen, pokynu jí jednou rukou a druhou klidně oklepávám. Bože! A to jsem chodil do tanečních, nervózně se soukal do bílých rukaviček a roztřeseným hlasem se ptal nedostupných panen s uhry poprášenými pudrem jako dětské prdelky, jestli smím prosit. Kam se poděla moje plachost a zdvořilé úsměvy? Byl jsem jinoch a často si sahal na čelo, zatímco teď si poplácávám břicho. Výhledy do krajiny jsou tu ale velkolepé. Hory na oboru a před nimi volný prostor s popelem mé matky. Zajímalo by mě, kam až se rozletěla tenkrát v tom větrném letním podvečeru, když jsme s otcem procházeli s urnou po jejích oblíbených místech. Vypouštěli jsme popelavé obláčky podle klíče oheň (zahradní ohniště), voda (rybník), země (místo, odkud pozorovala západy slunce) a vzduch (vítr nad loukou, kde cvičívala jógu). Vidíte, už tehdy jsem si zahrával s živly. A pak mě ty živly dostaly. Ale ještě předtím jsem to schytal od manželky a vlastního těla. A taky od zaměstnavatele, který kdysi tak užitečné rákosky osvícenství vyměnil za sponzorské smlouvy a bezmoc úzkostné digitální doby.

Text: Dalibor Demel
Foto: Alfred Kenneally na Unsplash