Co jste to krucifix vyváděl, pane kolego? Takového vás vůbec neznám. Chápete, co teď musím udělat?“
„Chápu naprosto,“ řekl jsem a myslím, že jsem se dokonce trochu usmíval. Život se najednou zdál jednoduchý jako černobílá kovbojka. Když učitel zmlátí žáka a navíc syna velkorysého školního sponzora, pravděpodobně nebude v televizi přebírat cenu za pedagoga roku. Facka padla v úterý a ve středu bylo jasno.
„Půjdu si sbalit věci,“ oznámil jsem řediteli, jako bych o tom všem rozhodl já sám, což jsem taky udělal. Samozřejmě se pokoušel zjišťovat, jestli nemám osobní problémy a nejspíš ho to vážně zajímalo. Mně ale ne. Spratek dostal přes hubu a mně za to vyhodili. V pořádku. Stal jsem se hrdinou komiksu s rozhýbanými pěstmi a nápisy jako ŠVOAHHH! PRÁÁÁSK a AAAAHH! Prokristapána. Jak může chlap trávit čas tím, že bude vysvětlovat partě nadržených spratků, kde a proč se píšou čárky a háčky? Co budu dělat s omláceným porcelánovým hrnkem? Ale dobře. Je fér přijít, říct sbohem a vyklidit stůl pro dalšího blbce, který bude mít chuť vlézt do třídy a říkat věci jako „Písemka nám nedopadla zrovna nejlíp, milánkové.“
Prostě jsem se přemístil do sborovny na druhé straně chodby a naházel všechny ty krámy do pytle na odpadky. Posedávalo tam pár kolegů, koukali na mě se směsí soucitu a znepokojení. Všechno už samozřejmě věděli a většina z nich mi už někde bokem stihlo vyjádřit sympatie, protože by několika svým žákům taky nejradši rozbili držky a byli rádi, že to někdo opravdu udělal. Stal jsem se prorokem učitelů držených na řetězu, ale bylo mi to jedno. Každý z nich má dvě zdravé ruce, a když nastane tak výjimečná situace, můžou ji komukoli ubalit stejně jako já.
„Chápu, že vám není do skoku kolego, ale dávat si věci a knihy do pytle na odpadky, to zrovna nevyjadřuje vaši úctu ke kantořině, nemyslíte?“
Za bolševika učila občanskou nauku, teď taky. Celkem neškodná paní, ale v osobním kontaktu píšťala, jak je vidět. Pár oči se zvedlo, možná čekali další divadlo. Stála ve dveřích, nejspíš právě přišla z vyučování nebo z hajzlu nebo bůhvíodkud. Hodil jsem si šedivý pytel se žlutou mašlí přes rameno a mezi futry se jí podíval zblízka do očí. Bylo jí už přes šedesát, ale pořád měla něco do sebe, i přes tu blbou povahu. Už byla trochu cítit stářím, ale kolem rtů ještě neměla ty svislé vrásky. Na okamžik jsem v ní uviděl mladou studentku peďáku, kdysi hluboko v socialismu, jak jde na koleji do sprchy a pak k někomu na pokoj, kde si zašuká ve jménu lásky, ještě celá neholená, přírodní, s chlupatýma nohama. A pak zjistí, že láska v tom nebyla a předá vládu na svým tělem někomu praktickému a upjatému, kdo mě teď tady bude buzerovat kvůli odpadkovému pytli. Ale ta holka se srstnatýma lýtkama v ní pořád ještě žila. Viděl jsem ji, jak se krčí v tom použitém těle a skoro o sobě neví, celá umlácená disciplínou a smutkem. Takže jsem se k ní naklonil a dal jí pořádnou pusu, aby se probrala.
„Ale děte, vy drndo,“ řekl jsem, pohladil ji po tváři a vyšel na chodbu.
Na každé dveře od třídy jsem dal ránu otevřenou dlaní, pořádnou pecku s ozvěnou. Nikdo nevyšel. Zastavil jsem se už jenom u školních popelnic. Shodil jsem z ramen pytel, vyndal z něj pár propisek, pak je tam zase hodil zpátky a všechno do nacpal do směsného odpadu. Bylo deset ráno a přede mnou šplouchal oceán času. Bez lodí, přístavů, ropných plošin, hladinu první kilometry od břehu nerušilo naprosto nic. Budu mít spoustu času promyslet si, co se vlastně stalo a co dál. Co je tohle za změny, odkud pocházejí a k čemu by mohly vést.
Manželka jako každou středu na józe s kamarádkou, syn v prváku na brněnské veterině, 200 divokých kilometrů na východ po D1. Dojel jsem autem domů a držel volant pevně, jako radlici. Odhrnoval jsem domy a lidi z cesty, až jsem zaparkoval před naším rodinným domkem, hned za naleštěnou motorku. Retro chopper, krásná mašina, tmavě modrá metalíza. Odemkl jsem dveře, na schodech ležela helma, černá s oranžovýma pruhama. A hned vedle bunda. A vedle vysoké kožené boty. Bylo mi jasné, kde budou kalhoty a zbytek. Shora z ložnice jsem slyšel klastr zvuků, manželka zněla spokojeně. Pokusil jsem se zaznamenat, co se mnou tohle zjištění dělá, ale uvnitř všechno mlčelo. Díra. Dutina po něčem důležitém. Někde jsem ztratil kus duše zodpovědnou za reakce na takovéhle situace. Šel jsem na záchod. Pomalu jsem zvedl oči k zrcadlu. Nahoře se manželka vyšplhala k závěrečnému výkřiku a ze skla se na mě podíval divokej nasranej chlap.
Text: Dalibor Demel
Foto: Thomas Dils on Unsplash