Mým Čechům:
Přátelé a sympatizanti Strany mírného pokroku v mezích zákona! Doufám, že jste přežili až na práh třetího tisíciletí a uchováte si ve vaší složité době jasnou hlavu i orientaci. Všiml jsem si, že vaše prezidentské i sněmovní volby opět rozhodli šťastní lidé, kterým nebyla násilím vnucena vzdělanost. Mohu jen pogratulovat, protože i my jsme svým voličům za hlas slibovali všelicos – na náš volební leták s textem „Kdo dá hlas, obdrží malé kapesní akvárium“ se v pražských hospodách ještě dlouho vzpomínalo –, i když náš člověk nevyhrál, protože se ho z důvodu zaneprázdněnosti předvolební kampaní nepodařilo přimět k úřednímu ohlášení kandidatury.
Inteligence je vůbec složitý fenomén. Obstojíte bez ní v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale třeba při kuchyni je to znát. Zkušenost učí, že u žen její přemíra škodí a taková sprostá nádoba bez inteligence pobaví mnohem líp než inteligentní dáma, s čímž nebude spousta moderních žen souhlasit. A do třetice, i ten největší filozof se občas neubrání blbosti. Což se ostatně může stát obyčejnému, i když výstřednímu člověku – jako třeba mně v Rusku. To bylo období, kdy jsem se do skutečné akční politiky, oboru už z podstaty podezřelého a zavánějícího, pořádně namočil. Já, anarchista, nadšený pěší turista a profesionální host restauračních zařízení, jsem v sobě na čas objevil jakési nadšení pro společenskou věc, pro velkou světovou proměnu. Patrně pod vlivem války, do které jsem dobrovolně narukoval a přes zajatecký tábor se dostal k Československým legiím.
V památném roce 1918 jsem vstoupil do Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a pak odjel do Moskvy za bolševiky a dotáhl jsem to až na velitele tatarského města Bugulmy. Víte, v Rusku, tam mě brali vážně. Dávali mi důležité stranické úkoly – v první řadě přestat pít alkohol. Byla to dobrodružná doba: tyfus, zranění při atentátu, hrdinské boje při obraně Samary v roli velitele oddílu československých rudoarmějců, a dokonce jsem se v Rusku oženil, aniž jsem se v Čechách rozvedl. Takový nový život, víte? Ale ten starý, když se s ním nerozloučíte doopravdy, vás jednou stejně dožene a nemyslím tím zrovna souboj manželek. Když vás na počátku života uhrane anarchie, ať už z jakýchkoli důvodů – od lenosti po světový názor –, už z toho nevyklouznete, ať se snažíte sebevíc.
Psát povídky na ubrusu pocintaném pivem. Tahat se noční Prahou, a když už vás někde zaměstnají a donutí k jakési mentální disciplíně podle připraveného programu, pořád máte šanci. Jako redaktor Světa zvířat jsem tiskl články o zvířatech, která neexistují, která jsem sestrojil ve své fantazii a poslal do světa jako malý bůh inkoustu a pera. Neexistuje instituce, abyste se z ní nemohli dostat zpátky pod širé nebe. Vyžaduje to jen schopnost ignorovat síly, které by vám chtěly bránit ve svobodě. A počítat s tím, že vás vyhodí, stejně jako jsem jednoho dne z redakce Světa zvířat letěl já. A letěl jsem nakonec do docela velkého světa. Mnohem většího než ten, který obývaly figurky z mých dvanácti set humoresek a povídek.
Přál bych vám, aby váš let taky neskončil v koutě drogistického komptoáru pana Kokošky – i když hezky voněl a leccos jsem se v něm naučil. A taky ne v Jedové chýši v Apolinářské ulici, kde mě školili v pití alkoholu – tam jsem se naučil i to, co jsem ani nechtěl, a moc to tam nevonělo. Ale i když vystřelíte do světa, a pak se vrátíte, jako jsem se musel z Ruska vrátit já, nečekejte, že vám tu někdo za vaše výkony bude tleskat. To se v Čechách nedělalo ani za Rakouska. Dostanete spíš pár facek. Ze všech stran. Jako já.
Kostka Neumann mi vyčetl, že jsem zradil komunisty, Toman mi nepodal ruku jako rudoarmějci a „zrádci národa“. Rusové mě sem poslali podněcovat prokomunistické bojůvky, ale dali mi na to málo peněz. A zadarmo se nikdo rvát nebude, že jo. Tak jsem se na všechno vykašlal a začal si žít jako dřív. A hned se se mnou nebavili zleva ani zprava. A víte, co jsem udělal? Odjel jsem na Lipnici, napsal nebo spíš nedopsal Švejka a na dalších sto let zamotal lidem hlavy. Nihilismus? Čirá iracionalita dějin? Dada? Dyť je to nakonec jedno, protože život lidskej je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr. Tak buďte rádi, že ho máte – a udělejte si ho hezkej, abyste to měli pěkný.
Váš
Jaroslav Hašek
Jaroslav Hašek
1883–1923
O Jaroslavu Haškovi dosud nebylo rozhodnuto. Bohém, drsný bolševický velitel, autor lehce pokleslé, či geniální literatury, politický aktivista, nebo muž, který si z politických gest a směřování dělal hlavně srandu? Haškův dědeček František byl poslancem Českého zemského sněmu a jeho otec, učitel a náboženský fanatik Josef Hašek, se upil k smrti, když alkoholem bojoval proti bolestem rakoviny. Dětství strávil Jaroslav Hašek kvůli problémům se štítnou žlázou na zdravém venkově a mládí v méně zdravých, ale o to zábavnějších hospodách. Ranou dospělost věnoval bohémskému lapání reality do literární sítě humoru, a kdyby se nevydal do Ruska, možná by sepsal o pár desítek kavárenských povídek víc, ale zase by neměl materiál pro barvité vylíčení ruských zajatců ve Švejkovi. V tom Švejkovi, kterého krutě kritizoval Viktor Dyk i F. X. Šalda; Ivan Olbracht srovnával s Hamletem a Donem Quijotem a Milan Kundera o něm psal jako o výrazu čisté iracionality dějin – zatímco Jindřich Chalupecký Švejka označil za tragického barda evropského nihilismu. Jak to tedy s Haškem je? Byl to bohém, nebo krutý velitel Bugulmy, který nařizoval popravy nepohodlných lidí jako kovaný bolšán? Čert ví. Ale kdo nečetl Švejka, nemá tušení co znamená být Čech.
Text: Dalibor Demel, ilustrace: Jiří Roth