„Líza je po smrti,“ oznámil mi Harry. Když si člověk koupí modré auto, je překvapený, kolik modrých aut po silnici jezdí. Nenapadne ho, že je jenom začal vnímat pod vlivem toho, že si takové auto koupil. S rozvráceným vztahem za zády jsem si začal všímat starších dvojic, které na sebe stále hledí zamilovaným pohledem. Narážel jsem na ně na každém kroku. A pokaždé mě napadla stejná otázka: „Když to mohli zvládnout oni, proč ne já?“ K jedné takové dvojici jsem si přisedl u venkovní restaurace na pláži východočeského rybníka. Seděli proti sobě, popíjeli červené víno — ona naředěné vodou, on s colou — a tak nějak příjemně spolu mlčeli. Po tolika letech už jsou témata hovorů vyčerpaná a mlčení je tak vyšší formou komunikace. On se zvedl a šel do restaurace pro další pití. Ona se na mě hezky usmála, tak jsem s ní zapředl řeč. „Je tu krásně. Koupili jsme si tu před pár lety chalupu a jsme tu každou volnou chvíli. Oba pocházíme ze stejného města. Víte, co je zajímavé? Že já jsem se vdala na sever země, kde jsem strávila celý život a po rozvodu jsem narazila na něho — kluka ze stejného města. A on se přestěhoval za mnou. Jsme spolu už pět let.“ Kdo ví, jaké životní obraty má za sebou každý z té šťastné dvojice starších lidí. Třeba spolu vůbec nestrávili celý život. Třeba se našli teprve před pár lety, aby si ten konec života udělali opravdu šťastný. Třeba každý z mužů musel nejdřív zabít tu svou Lízu, aby mohl jít dál. Líza je po smrti, pomyslel jsem si a snažil se objevit ty zárodky štěstí, které na mě jistojistě čekají. 

Text a foto: Jiří Roth