Zatímco jsem se blížil k budoucí frontě, hluboko v základech mé bytosti se cosi probudilo a pohnulo. Něco, co dlouho spalo. Nezřetelná silueta si s nevolí uvědomila, že ten malej zmrd se mě nebojí, ale to posral, protože vůbec netuší, s čím si hraje, ten kripl. Nemá absolutně žádný tušení. A je to vůbec možný, není to nějaká halucinace? Ten parchant řekl, že tu meleme hovna? Ten malej čuráček s řídkou jemnou vousovinou pod nosem a na bradě? S tím předkusem vypadá jako nějaká ojínělá veverka, nebo co – pokračovalo mi v hlavě, ale pak to zmlklo, protože na takové situace jsme samozřejmě jako pedagogové školení. Hlavně jde o to nenechat se vyprovokovat a vyřešit problém bez eskalace konfliktu.

„Slyšel jsem dobře?“ pronesl jsem sice pomalu, ale poněkud vyšším hlasem a v jiném místě své mysli jsem si uvědomil, že toho kluka obdivuju. Ve třinácti bych chtěl být jako on – a tehdy taky. Díval jsem se mu do očí, vůbec neuhnul, obličej jako toreador. Cítil jsem, že je dospělejší a odvážnější než já a že ho pravděpodobně čeká významná budoucnost, na kterékoli straně zákona a pořádku, ale rozhodně neskončí jako učitel na sídlištní základce.
„Doufám, že jo.“

Odněkud se ozvalo dívčí zachichtnutí a pak ještě jedno. Cítil jsem, jak mi tuhnou kolena a tváře zvyšují teplotu. Pravděpodobně zčervenám. A srdce. Pomalu zrychlovalo, tep pomalu posunoval do krku. Chtěl jsem něco říct, nejspíš se ho zeptat, co myslí těmi – jak říká – hovny.
„Můžeš mi laskavě vysvě…“ začal jsem, ale v krku mě zasvědilo a všechno se mi tam stáhlo jako vždycky, když jsem se dostal do přímého střetu. Navíc před obecenstvem, bez možnosti úniku. A na svém vlastním území.
„Co řikáte?“ Zvedl obočí s grimasou boha ironie a vstal. On se mě zeptal, co říkám. Další dívčí zachichtnutí a jeho vyzývavý pohled: „Prosim?“

Tohle jediné slovo. Poslední slovo. Výhybka. Kdyby nepronesl tohle jediné slovo, nejspíš bych byl pořád učitel. Neměl bych po těle tolik jizev. Každý den bych se večer vracel ke své ženě. O letních prázdninách bychom posedávali v pobřežních restauracích v krétském městěčku Plakias, protože jsme si tam zvykli jezdit. Měl bych svůj známý život s vůní levandulových peřin. Pořád bych jezdil naším starým peugeotem s nespolehlivým čidlem horní úvratě. Pomalu bych umíral a ani bych o tom nevěděl. Přihlásil bych se na půlmaraton.

Jenže on to vyslovil s doprovodem grimasy, kterou nejspíš odečetl z omezené mimické zásoby seriálových herců – byl pod ní nápis PŘEDSTÍRÁTE, ŽE NEROZUMÍTE. A pak vytáhl z kapsy mobil a vyfotil si mě, nejspíš na Instagram. Umělé cvaknutí spouště byl na jistou dobu poslední zvuk mého starého života. Skrčená silueta se hluboko ve mně vztyčila a rozprostřela po těle ve zpomaleném výbuchu. Krk se okamžitě uvolnil. Rozhlédl jsem se po třídě, lesklý oči holek byly jasně na jeho straně, i když některý zíraly do lavice. Neměly na to nervy, ale čekaly, pubertální samice čekaly, ty kundy, panebože, bylo to tu zase. Je to hovado na drogách? Odkud bere tu absurdní odvahu a odpornou adolescentní drzost? O co mu jde? Chce umřít? Chce zábavu? Tohle všechno mi proběhlo hlavou ve zlomku vteřiny zároveň s vědomím, že odpovědi na všechny tyhle otázky jsou mi absolutně u prdele.

Než mohl mobil schovat do kapsy, dostal dvě facky. Bomby celou dlaní. První mu vychýlila krční páteř a celý tělo doprava, odkud vzápětí přiletěla druhá, aby ho srovnala a zabránila pádu na souseda v lavici. Než stačil otevřít hubu nebo si uvědomit, co se s ním děje, chytil jsem ho oběma rukama za mikinu pod krkem, vytáhl ho z lavice a přirazil na zeď pod reprodukci nějakýho rozmazanýho impresionisty. Tam dostal dvě nebo tři vteřiny prostor, aby se vyjádřil, ale vzmohl se jen na roztřesený rty, zrychlený dejchání a vyděšenej pohled. Proměna hrdiny v roztřesenou sračku trvala asi tak dvacet milisekund. Ta rychlost mě vždycky překvapí.

„Tak hele,“ oslovil jsem zrudlou tvář klidným a hlubokým hlasem. „Ty máš teď dvě možnosti. Buď se omluvíš, sedneš si na zadek do lavice a dokončíme hodinu. Zkusil sis zahrát na rebela, dobrý, beru, ale nejsem na to zvědavej. Nicméně fajn. Můžeme na to zapomenout. Nebo se sebereš a vypadneš. Je to na tobě.“
Načež jsem mu pustil flígr, v naprostým tichu se vrátil za katedru, otočil se k němu a se založenýma rukama čekal, co udělá. Vítr rozkmitával listy na stromech, prasátka na stěnách rychle měnila směr bezcílného cvalu. Silueta uvnitř znehybněla, ale nezmizela, zůstávala poblíž a zanechala mi novou mapu těla – volné břicho a krk. Někdo z žáků vydechl „ty píšťalo“ (používat slovní spojení „ty píčo“ jsem ve svých hodinách zakázal) jinak bylo ticho. Osobně jsem klukovi nedával moc šancí, tyhle typy na to většinou nemají. Nezvládnou překvapení, převahu, nepřekonají dílčí porážku, neunesou narušení obrazu. A nemýlil jsem se. Sebral ze země mobil, který odletěl už při facce č.1 a než za sebou zabouchl dveře, vyslal ke mně tak blbou frázi, že jsem ho pro sebe v podstatě odepsal: „Toho budete litovat!“

Nicméně primitivnost toho prohlášení vytvořilo vhodné pozadí pro figuru mé nové identity.
„Tak litovat?“ řekl jsem už zavřeným dveřím a nahlas jsem se zasmál. „Omlouvám se za neplánované přerušení,“ obrátil jsem se ke třicítce párů očí. Nevím, co si kdo z nich myslel. Poprvé v kariéře jsem cítil autoritu, která nepocházela jen z učitelské role a někdo ve mně se v tom pocitu válel jako tuleň v kaši z makrel. A v jiné části mysli mi to bylo jedno. Bylo mi fuk, co si o mně myslí. Mají svoje hlavy a já tu nejsem proto, abych jim do nich vytlačoval svůj obraz.

„Ještě někdo má pocit, že tu meleme hovna?“ obrátil jsem se k lavicím, ale nemyslel jsem to nijak výhružně.
„Ne,“ vydechla holka ve lavici u okna. Dívala se na mě jako na rockovou hvězdu a já ucítil další problém. Usmála se jedním koutkem. Pak přimhouřila oči a mě bylo jasný, že si právě něco USMYSLELA. Svět dospělých je plný pastí. Budu si muset dávat bacha – ale ne zas tak moc.
„V pořádku,“ řekl jsem. „Tak popojedeme.“

Text: Dalibor Demel

Foto: Oladimeji Odunsi na Unsplash