Kdysi dávno, tak dávno, že mi to připadá jako cizí život, jsem býval učitel. Vždycky jsem měl rád ideály a prázdniny. A nebyl jsem bůhvíjak soutěživý, takže sborovna prosáklá měkkou ženskou energií mi připadala jako příjemné místo pro někoho, kdo se nikdy pořádně neporval. Skoro tomu nemůžu věřit, teď, při pohledu na svoje tělo plné jizev, škrábanců plus jedno špatně srostlé žebro. Býval jsem známý jako chlapec, který si zakládal na své dobré pověsti a všechno řešil usměvavou manipulativní diplomacií.

Doprdele. Pět dní v týdnu mi žena ráno připravovala krabičku s jídlem, abych měl dost síly. Pět dní v týdnu jsem pořádal svou malou show na témata z dějin, jazyka a hudby. Zaprášil jsem si hlavu mnoha knihami a vždycky jsem měl na koho se odvolat. Uvažoval jsem s jistou mírou originality, ale jen o věcech, které objevili a popsali jiní. Byl jsem jen přestárlý vnitřně ochrnutý žák, ale mezi hodnocením testů, pozorováním zvláštností ženského učitelského kolektivu a zasedáním ve výboru pro správu školní zahrady na takovou věc snadno zapomenete. Jako by ve mně něco důležitého spalo a vzhůru zůstala jen část posádky vycvičená pro plnění nejnutnějších úkolů. Vzdělání, soužití s opačným pohlavím, plození a částečná výchova dětí, práce a víkendové běhání lesoparkem. Všemu něco chybělo, ale nic přímo nebolelo. Měl jsem aspoň své malé tajemství v podobě nočních výprav do snů. Člověk potřebuje únikovou cestu a mně alkohol nikdy nedělal dobře a na drogy jsem neměl prachy. Musel jsem si svůj život trochu ozvláštnit a tohle dlouho vypadalo celkem neškodně. Návod na interetu, nulová časová i finanční náročnost, odměna vysoká – když máte tu trpělivost. Dokud jsem se pravidelně nezačal budit s řevem jako v dětství při nočních můrách osazených obřími pavouky.

Pár týdnů po pádu pod hranici města a několika dalších setkáních se svalnatým cizincem, která zpravidla končila očima vytřeštěnýma do tmy a rychlým oddychováním, se mé pedagogické metody nečekaně změnily – a pak se změnilo všechno.
„To sou pěkný hovna, co tu meleme,“ řekl ten kluk. Sousedovi v lavici, ale dostatečně a nejspíš i schválně nahlas, abych to slyšel.
„Prosím?“
Probírali jsme příčestí a přechodníky, doma jsem si připravil spoustu originálních příkladů a moje jazykové žonglérské číslo v 8. C už skoro končilo. Byl jsem učitel s diplomem z pedagogické fakulty. Čtyři roky jsem vedl kroužek tvůrčího psaní a několik jeho účastníků dokonce zvítězilo v literárních soutěžích pro žáky ZŠ. Když měl někdo před vysvědčením prospěch 2,6 většinou jsem mu napsal dvojku.

„Pěkný hovna tu meleme.“
Táhlo mi na osmačtyřicet a ještě jsem se nevyspal s černoškou, ani asijkou. Na školách v přírodě jsem učitelskou roli zjemňoval kamarádským tónem a večer hrával na kytaru píseň Pavla Bobka Pojď stoupat jak dým a jako přídavek dával originální anglickou verzi Don’t boggart that joint. Zůstával jsem poměrně věrný své ženě. Nikdy jsem nikomu nezabavil mobil.
„Že tu meleme pěkný hovna,“ opakoval ten kluk.

Kdyby na moje „prosím“ řekl „nic“, nejspíš bychom náš společný výstup nezahájili. Jenže on to neřekl a okny z větší části zastíněné stromy do třídy probleskovaly stovky slunečních prasátek. Přešel do naší třídy ze soukromé školy („osobní důvody“) před pár týdny a nevzpomínám si, že by se projevil jinak než průměrným výkonem a poznámkou pronesenou během seznamovacího pohovoru, že novou palubovku v tělocvičně zaplatil jeho otec. Pomalu jsem k němu šel s hlavou vyprázdněnou překvapením a on mě pozoroval jako vulgární šachista v ringu, kde se navzájem zabíjejí příslušníci různých generací. Tak „osobní důvody“. A zatímco jsem se blížil k budoucí frontě, hluboko v základech mé bytosti se cosi probudilo a pohnulo.

Text: Dalibor Demel

Foto: Ed Robertson na Unsplash