„Líza je po smrti,“ oznámil mi Harry. V očích měl slzy a v duši smutek. Byl to smutek po té jediné ženě, která v Harrym neviděla nikoho jiného než kým doopravdy je. V literatuře se tomu, myslím, říká oddanost až za hrob. Líza přijala Harryho za svého, a tak s ním i zacházela. Ji nezajímalo, koho Harry zná, co dělá, jestli je slavný nebo obdivovaný. Ji zajímalo, jestli mu není zima, jestli má co jíst, jestli ho nic nebolí, jestli nemá žízeň  a jestli má čisté všechno, co si chce vzít na sebe. Líza se o Harryho starala s příkladnou péčí, až pro něho ztratila milenecké kouzlo. Když Harry udělal, co musel, byl sám překvapený, jak obrovskou bolest mu to způsobilo a jak velký smutek vpustil do své duše.

Text a koláž: Jiří Roth