Panebože, můj nejoblíbenější výmysle. Oslovuju tě, protože nevím, komu za tu bouračku poděkovat. Ještě chvíli a nejspíš bych se z toho wertherovského utrpení pozvracel.
Rozhlédl jsem se po neznámém velkém světě, chvíli poslouchal zvuky rostlin a zvířat a pak se dal do běhu a běžel. Protože zůstávat sám uprostřed směrů je špatné a kdo se zastaví, zemře.
Láska. Pářit se. Osudovost. Na každý řádek jedno slovo a přeložený papírek do kapsy batohu. Posledních 36 hodin svého průměrného života jsem byl ochoten zkusit všechno, abych se zachránil.
Kdybych neuskočil, autobusák by mě klidně přejel. Dvě holky s batůžky mě málem smetly z chodníku. Jen psi napínali vodítka a střídavě štěkali a vyli, zatímco páníčkové vysílali zmatené pohledy.
„Já na vás měla políčeno už dlouho, ale vy jste si mě nevšímal,“ vyrobila něco jako vyčítavý úsměv a vymáčkla si do pusy trochu Jesenky rovnou z tuby. Tohle byla změna – žádná donáška klobás a sýrů.
Mlčky jsem položil bankovky na stolek a zvedl jsem před sebe ruce dlaněmi otočené k ní, jako bych se vzdával. Znervózněla a zapálila si cigaretu. Dvakrát potáhla a nabídla mi taky.
Mezi dveřmi jsem se ještě podíval na klečící polonahou postavu se zatnutými čelistmi a pohledem upřeným k zemi – a pikovteřinu uvažoval, co pamětihodného ke své milované ženě pronést na rozloučenou.
