Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli.
A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru. 

 

Zlá a ublížená Romana

Stála ve dveřích, trochu znechuceně se opírala ramenem o futra, rty sevřené do úzké čárky, lehce přivřenýma očima sledovala dění kolem sebe, šelma připravená zaútočit. Když jsem kolem ní procházel, skoro bych řekl, že slyším vrčení. Jako ženská to byla takový šlachovitý vyžle, jako jediná z holek na sobě neměla kalhotky a podprsenku, ale nějaké bodýčko, pod nímž schovávala malá prsa s ostrými bradavkami a výrazně se rýsující kyčle. Muži kolem ní nevšímavě přecházeli a zůstávali stát u dalších dveří, kde je vítaly usměvavé veselé holky netrpělivě se naparující. Ta holka se zlým pohledem mě zaujala. Co tady, sakra, dělá? Vrátil jsem se k ní. Chvilku mě pozorovala. „Jdeš dál?“ zeptala se, ale na konci věty nebyl otazník, ale spíš vykřičník. „Tak tu nestůj, ať můžou přijít další.“ Co ji asi tak žere? Uposlechl jsem jejího příkazu a dal si ještě jednou kolečko po showparku. Když jsem se k ní znovu blížil, stála osamocená ve dveřích se svým nenávistným výrazem. Nevydržel jsem to a šel dovnitř. „Kouřit ti ho nebudu, do zadku mě taky šukat nebudeš, běž se vysprchovat.“ Posadil jsem se na postel a vyndal bankovky. Očima jí probleskl údiv. „Co chceš? Jsi nějakej úchyl?“ Mlčky jsem položil bankovky na stolek a zvedl jsem před sebe ruce dlaněmi otočené k ní, jako bych se vzdával. Znervózněla a zapálila si cigaretu. Dvakrát potáhla a nabídla mi taky. Zavrtěl jsem hlavou. „Odkud jsi?“ Byla to Rumunka. Jedna z těch holek, které jejich pasáci protáhli bordelama celé Evropy. Osobně jsem nikdy takovou nepotkal, jen jsem četl nějaké reportáže lidí, kteří se s nimi setkali. Podle nich jsou ty hoky bitím a týráním nucené k tomu, aby svým klientům udělali cokoli, co si přejí. Cokoli znamená cokoli, tedy i to, co si my vůbec nedokážeme představit. Romana se se mnou o tom odmítala bavit, nechtěla říct nic o své minulosti, nic, co zažila. Netrpělivě sledovala ručičku nástěnných hodin, které pomalu odpočítávaly zbytek půlhodiny, kterou mi musela věnovat. Dokouřila cigaretu a zapálila si další. „Mám tady klid. V Praze. Už nikdy nebudu dělat to, co jsem musela. A až si ušetřím, zmizím ze světa.“ Nechal jsem ji tam i s tím jejím příkořím nastřádaným v její nebohé duši a utěšoval jsem se tím, že jsem jí snad alespoň trochu pomohl ke zmizení ze světa. 

Zaznamenal: Jiří Roth 
Obraz: wikipedia.org
Ikona: Mužská věc